Padá to na mou hlavu

Jednou ze zásadních otázek, jejíž dobré zodpovězení vede ke klidu a radosti, je otázka, co jsem vlastně mohl ovlivnit a za co mám následně zodpovědnost. Výčitky svědomí, frustrace z vlastních chyb, pocit, že jsem měl něco udělat jinak, to jsou zásadní příčiny neklidu naší mysli.

Odstraníme je přirozeně nejen tím, že se budeme snažit být lepšími lidmi (růst, méně chybovat a dělat více dobrého a méně nesprávného), ale také tím, že dáme důvod pouze oprávněným výčitkám a nebudeme si vyčítat něco, co ve skutečnosti v dosahu naší kontroly zas až tak není.

Jak? Tím že budeme znát podstatu naší mysli. Tím, že prozkoumáme (nebo změníme) své postoje:

• K vlastní svobodě: Co to je? Jak se aplikuje v každodenním rozhodování? Jak souvisí s mým neúspěchem? Nemám od ní neúměrné požadavky? Nechci od ní naopak příliš málo? Nepodceňuji ji?
• K vlastní zodpovědnosti: Co je moje chyba, a co už ovlivnit nemohu? Opravdu platí, že „vše, co se mi stane, jsem si svým myšlením a svými postoji přivolal“?
• K hranicím dovednosti svou mysl kontrolovat: Nejsou příliš úzké? Nemohu ve skutečnosti kontrolovat mnohem více? Nemám na svou kontrolu a schopnost rozhodování naopak přílišné požadavky? Nechci spoutat svět a proud vědomí do příkazů vlastního ega?

Pojďme si rozebrat tyto velmi důležité otázky.

Vědomě se rozhodnout znamená rozhodnout se až ve vědomí

Vědomí často nelze přímo regulovat na úrovni vstupu. Nemůžeme vlastním chtěním „učinit“, aby se nám v mysli neobjevilo to, co nechceme. Dovednost nemyslet na bílého medvěda prý byla zásadní ingrediencí při výrobě kamene mudrců. Proto jej nikdo nedokázal objevit. Už tím, že se pochválíte, jak na bílého medvěda nemyslíte, jste jej právě učinili obsahem svého vědomí.

Mnoho lidí se na sebe zlobí, že se jim v mysli vynoří nevhodná myšlenka. Jejímu vstupu do mysli ale nemůžeme přímo zabránit a je to logické: vědomě se rozhodnout můžeme jen o něčem, co si už uvědomíme. Pokud si daný obsah ještě neuvědomujeme, nemůžeme jej odmítnout, protože nemáme jak poznat, že není vhodný, ani nemáme jak provést akt odmítnutí, protože ten v sobě musí obsahovat uvědomění si toho, co odmítáme.

Snaha rozhodovat, co do vědomí vůbec vstoupí, se může stát – podobně jako snaha chtít plně ovládat proud vědomí, na kterou jsme upozornili v předchozím dílu našeho seriálu – další nebezpečnou neurotickou tendencí: touhou kontrolovat něco, co není kontrolovatelné. Protože se to nedaří, zakládáme si opět na úzkost, strach ze sebe, frustraci a nízké sebevědomí.

Tato neurotizace je někdy podpořená nejen nesprávným chápáním mechaniky vědomí, ale také principů etiky. Snažíme se být dobrými lidmi, a proto chceme mít dobré obsahy mysli – které vedou k dobrým činům a chováním. Vyčítáme si, pokud dobré nejsou. To je v zásadě v pořádku. Klíčové je však poznání hranice, za kterou začínají být tyto úvahy nebezpečné.

Zodpovědnost a svobodná volba: „Za co můžu“ souvisí s „co můžu“

Filozofie etické zodpovědnosti nám říká: Mám morální zodpovědnost především za to, co je důsledkem mé svobodné a vědomé volby. Nemám plnou zodpovědnost za něco, co není důsledkem takového rozhodnutí.

Spadne‑li na dítě, se kterým jdu po chodníku, náhodou střešní taška, pak nemám za vznik této události etickou zodpovědnost – byť samozřejmě je mojí zodpovědností se o takové dítě postarat. To je ale něco jiného. Nemůžu za to, že taška spadla, a bylo by hloupé se za tuto událost obviňovat. Jedná se o náhodu, kterou jsem nemohl na úrovni běžného poznání a přiměřeně vynaloženého myšlenkového úsilí předvídat.

V našem vědomí na nás padají mentální střešní tašky častěji než na skutečné ulici. A platí zde podobné závěry pro vyvození etické zodpovědnosti.

Procházím‑li však s dítětem pod nechráněnou stavbou, a přestože rozpoznám nebezpečí (nebo je mohu rozpoznat), mávnu nad ním rukou, mám za následné zranění morální zodpovědnost. Nikoli proto, že bych mohl za špatné zabezpečení stavby. Ale proto, že jsem učinil nesprávné vědomé rozhodnutí na základě obsahů, které jsem měl k dispozici nebo je k dispozici „snadno mohl mít“: Kdybych se zamyslel, kdybych nespěchal a věnoval pozornost prostředí.

Hranice svědomí jsou hranice přiměřenosti

Hranice mé morální odpovědnosti nikdy nebude jednoduše stanovitelná. Je na individuální citlivosti, co vše považujeme za svou vinu. Podobnou drobnou kazuistikou, jako jsme uvedli výše, bychom se mohli obvinit třeba i za to, že s dítětem na ulici vůbec vyjdeme, když si „při troše snahy“ uvědomujeme, že venku hrozí tolik nebezpečí.

Krajními body takového sebeposuzování jsou na jedné straně bezohlednost, ignorance až psychopatie, kdy si nepřipouštíme vinu ani za přímočará zavinění, a na druhé straně nepřiměřené sebeobviňování až neuróza, kdy si klademe za vinu všechny problémy světa. Mezi těmito patologickými body se nachází oblast přiměřenosti, tedy duševního zdraví, ovšem stále s různou mírou individuální citlivosti k vlastní vině.

Kde končí citlivost svědomí a začíná neuróza, je někdy obtížné posuzovat, podobně jako je obtížné určit, kde na druhé straně přechází přiměřené svědomí v přehlížení vlastní viny. Zkusme se však pro naše účely pohybovat někde uprostřed tohoto spektra:

• K některým událostem vede naše rozhodnutí, které bylo učiněno i s vědomím důsledků (tomu říkáme „vědomá volba“ – riziko nebo důsledky byly dostupné vědomí).
• Jiné události nastanou následkem rozhodnutí, kdy jsme si tyto souvislosti neuvědomovali a při běžné pozornosti a s vynaložením běžného rozumového úsilí uvědomovat nemohli.

V prvním případě neseme mnohem větší etickou odpovědnost než v případě druhém.

A totéž platí i pro pozitivní rozhodování: Je mnohem větším etickým pochybením neudělat drobné dobro, jehož možnost a význam si jasně uvědomuji nebo si snadno mohu uvědomovat (tedy obojí je ve vědomí), než neudělat zásadní dobrý skutek, o jehož významu a možnosti uskutečnění nevím, a který tak vlastně vykonám stejnou náhodou, jako může ze střechy kdykoli spadnout taška.

Svědomí je matkou vědomí

Proč tato dlouhá úvaha o etice v seriálu o kontrole mysli? Zaprvé je to proto, že naše svědomí je neoddělitelně spjato s vědomím a rozhodováním. Je to patrné nejen z příběhů, které jsme si ukázali výše nebo z naší každodenní zkušenosti. Je totiž velmi zajímavým faktem, že historicky pojem vědomí vznikl z pojmu svědomí.

Pro obojí má latina stejný termín (conscientia) a po dlouhá staletí vývoje jazyka a kultury se tento termín (a jeho starořecký předchůdce) používal pouze pro význam svědomí. Teprve ve středověku se občas vyskytne i ve významu, který se začíná blížit pojmu vědomí, a až René Descartes na začátku 17. století (!) jej poprvé plně používá v současném významu „vědomí“ (jako subjektivní privátní vnitřní prostor, ve které zažíváme vlastní mentální obsahy a který je svázán s hodnocením, jazykem a pocitem „Já“). Pojem vědomí má pouze čtyři sta let. Svědomí má tisíce let.

Jak je možné, že evropský jazyk a kultura nepotřebovaly až do novověku takový pojem? Co tato absence ukazuje o rozdílu v tom, jak tento privátní vnitřní prostor (který dnes nazýváme vědomím) zažívali nebo nezažívali lidé ve starověku či středověku? Nebo jak jej vnímali jako důležitý či spíše nedůležitý, když o něm vůbec neměli potřebu hovořit?

To jsou samozřejmě otázky mimo možnosti našeho seriálu, ale je velmi důležité si uvědomovat těsnou propojenost obojího: Nejen pojmenování, ale velmi pravděpodobně i skutečný fenomén vědomí vzniká v dějinách lidstva historicky až ze svědomí. Svědomí zde bylo dříve než vědomí. Zní to naší moderní mysli jako paradox, ale historické důkazy hovoří jasně.

Svědomí, tedy mentální uchopení vztahu mezi vinou a trestem nebo mezi důsledky mého chování na můj pozdější osud, zaujalo lidstvo mnohem dříve, než si „povšimlo“ (nebo zkonstruovalo?) vědomí. Svědkem toho jsou starověké literární památky, jako jsou biblické texty nebo antická tragédie, pro které je zcela zásadní vztah mezi vinou, trestem, odpuštěním, ovlivnitelností osudu a důsledky vlastního chování na budoucnost. Přesto však – stejně jako celá antika – si vystačí zcela bez pojmu vědomí nebo čehokoli, co by se mu jen vzdáleně podobalo. A totéž platí i pro hluboká díla antických filozofů.

Nechápejme to prosím tak, že antický člověk neměl svobodu rozhodnutí nebo pocit „já“. To samozřejmě měl – jinak by nebylo možno hovořit o svědomí, protože to nastupuje jen tehdy, pokud máme možnost se svobodně rozhodnout, jak si ukazujeme v tomto seriálu. Je však velmi pravděpodobné, že souvislosti mezi „já“, vlastní svobodou a vnitřním privátním prostorem mentálních fenoménů, kde se toto rozhodnutí realizuje (tak jak to zažíváme my dnes) subjektivně vnímal trochu jinak nebo jim přikládal trochu jiný důraz. Zatím nevíme a pro dějiny lidské mysli to je velké téma.

Neobviňujme se za své myšlenky, ale rozhodujme se nad nimi

Z historické exkurze ale pojďme zpět. Pro naše praktické snahy po kontrole vlastní mysli je důležité si uvědomit, že v našem vědomí na nás padají mentální střešní tašky z běžných i nezabezpečených staveb častěji než na skutečné ulici. A platí zde podobné závěry pro vyvození etické zodpovědnosti: Jsem zodpovědný především za to, pro co se rozhodnu vědomě.

Pokud vnímám svou zodpovědnost příliš široce a obviňuji se za pád „každé tašky“ (za vstup každého nepříjemného nebo škodlivého obsahu do vědomí), může to vést k velmi nepříjemnému pocitu ze sebe a ze světa okolo – neboť obojí vnímám jako místo, ve kterém neustále selhávám. Pokud takový pocit rozvinu, může ústit až do neurózy, jejíž mechanismus si popíšeme v příštím dílu.