Ozvěny dávných zranění

Po prožití traumatické události procházejí lidé životem s neustále nastraženými radary. Čekají, zpoza kterého rohu se vynoří další nebezpečí. Jsou bdělí, aby ho případně opět nepřehlédli. Život je však nápaditý a rád nás staví do nečekaných situací, ve kterých není vždy snadné se zorientovat.

Naše jistoty mohou být denně podrývány a otřásány mnohými nečekanými událostmi – zraněními, nemocemi, úmrtím blízké osoby, hádkou, ztrátou zaměstnání…, a přestože jsme se domnívali, že je to ve dvacátém prvním století již nemožné, i válečným konfliktem.

Stále ve střehu

Člověk si v ideálním případě sám určuje, kde a jak hluboko se v dané situaci nachází. Sám si nastavuje hranice a určuje šířku svého osobního prostoru – před lidmi i před světem. Lidem s traumatickou zkušeností se však tento mechanismus ne vždy lehce aplikuje, pokud setkají se situací, člověkem či okolností, které mu připomínají původní stresor či rovnou celou traumatickou událost.

Pak se z udržení tohoto odstupu a nadhledu stává nelehký úkol. I po trpělivé a pečlivé práci věnované zahojení, duševnímu zdraví a seberozvoji se mohou v rámci takového kontaktu a náhle rozvířeného emočního toku objevit symptomy posttraumatické stresové poruchy (PTSD), které stará zranění oživí a celou aktuální situaci ještě zkomplikují.

Není proto žádným překvapením, že ve chvíli, kdy v zemi, která je polohou i srdcem Čechům velmi blízká, vypukne válečný konflikt, mnoho lidí s traumatickou zkušeností se opět cítí být bezmocnými mravenci odevzdanými napospas.

Náhlost a nejistota celé situace v nich vzbuzuje pohlcující strach – ze ztráty bezpečí, konečně pociťované rovnováhy, vydobytého sebevědomí a kuráže. V důsledku stejných emocí, které jsou však nyní vyvolané novou událostí či podnětem, oběti traumatu opět pociťují bezmoc, strach ze zaslepení, z neschopnosti se bránit, ztráty nadhledu a perspektivy.

Na co doopravdy reaguji?

Jak rozpoznat, že se jedná o pouhý symbol, zástupnou emoci, kterou v nás současná situace vzbuzuje, a že se nejedná o retraumatizaci? Jak nepropadnout panice? Jak neztratit víru v bezpečí okolního světa a nestavět hradby vůči potenciálnímu nebezpečí? Symptomy PTSD se u každého jedince projevují specifickým způsobem:

• Proti naší vůli se mohou vynořovat zneklidňující myšlenky, vzpomínky na traumatickou událost.
• Můžeme pociťovat nervozitu, cítit se citlivější, zranitelnější či se obecně chovat obezřetněji vůči možnému okolnímu nebezpečí.
• Emoce se probudí i v našem nevědomí a ovlivňují kvalitu našeho spánku – můžeme mít potíže s usínáním či se budit z nočních můr.
• Cítíme se vyčerpaní, vystrašení a bezmocní.
• Na somatické úrovni se můžeme potýkat se zažívacími obtížemi, bolestmi hlavy, více se potit či mít problémy s dechem.

Na symptomy PTSD lze však také pohlížet jako na náš vlastní obranný mechanismus, který nám tímto svébytným způsobem dává najevo, že je potřeba se porozhlédnout, všímat si, co se děje, poodstoupit a získat nadhled. Jinými slovy nás korigují a učí, jak žít vědomě, tady a teď.

Symboly našich minulých zranění nám ve formě symptomů PTSD v tomto mohou být dobrým sluhou. Můžeme se je naučit využívat jako pomyslný semafor. Znenadání se objeví, vystraší nás a paralyzují. Dávají nám jasný signál, že se děje něco, co stojí za naši pozornost.

Emoční kompas

Čím větší emoční náboj podněty mají, tím lépe si je naše paměť uloží. Emocí není nekonečné množství – dle Paula Ekmana a Wallace V. Friesena existuje pouze šest základních: hněv, znechucení, strach, štěstí, smutek a překvapení. Vzájemně se doplňují, kombinují a vytvářejí komplexní emoční reakce – v pozadí však většinou stojí jedna nejvýraznější, jeden zdroj stimulující všechny ostatní.

Tatáž emoce doprovází v průběhu času mnoho našich životních zkušeností. Negativní zážitky a s nimi spojené emoce se nám přirozeně výrazně více vrývají pod kůži. Tělo si je ukládá pro případ potřeby rychlé reakce v obdobné nebezpečné situaci. Stejně tak si ale velmi dobře pamatuje doprovodné duševní a tělesné reakce, které pro svou obranu využívá.

Z našich zkušeností se neučíme pouze na intelektuální či psychické úrovni, nýbrž i na té somatické. Ve stopách traumatické události si naše těla vytváří samostatnou obrannou reakci pro případ, že bychom si blížícího se nebezpečí sami nevšimli.

Život je však cyklický a zákonitě se tak v jeho průběhu setkáváme s rozdílnými situacemi se stejným emočním nábojem. Tělo je na základě emocí považuje za totožné a bije na poplach. Zaktivuje osvojené „obranné mechanismy“, oživuje nejrůznější symptomy PTSD neboli si připomenutím traumatické události žádá naši pozornost.

S touto příchozí bouřkou emocí se naše zklidněné mořské hladiny mohou velmi rychle proměnit v rozbouřené peklo. Nespíme, jsme podráždění, nervózní, nedokážeme se uvolnit, pociťujeme neklid či bolest na různých místech po těle.

V takových případech je potřeba se soustředit na jediné: pokusit se získat odstup a nadhled. Posádka naší lodi by měla vylézt na stěžeň, porozhlédnout se, zmapovat situaci a vyhodnotit, o jaké nebezpečí se jedná. Zdali je před námi opravdu ledovec, jak je případně daleko a jestli se mu stihneme vyhnout. Jinými slovy celou situaci z dálky prozkoumat.

Mít se věčně na pozoru a nedůvěřovat okolnímu světu je nadmíru vyčerpávající. Mnohdy se proto vyplatí nejprve vědomě pozorovat, všímat si našeho okolí, ale zároveň nepanikařit vždy, když nevidíme kilometr dopředu. Strach z neznáma můžeme překonat tím, že se s ním setkáme, pozdravíme ho, prozkoumáme a jdeme dál.