Ovlivnitelní

Nejvíce nás obvykle ovlivňují naši blízcí. Někdo má například velmi blízké napojení na své rodiče, což mu v dospělosti může komplikovat další důležité vztahy. „Plánujeme si dovolenou přesně podle toho, jak má tchyně a tchán čas, protože podle mého muže by dovolená bez nich nepřipadala v úvahu, vždyť je to už tradice. Vybírají i kam se pojede a jaký hotel je podle nich nejlepší. Už to takhle děláme asi osm let,“ stěžuje si mi maminka ve školce, kam chodí naše děti.

Někteří lidé se bojí, že když projeví svůj názor nebo se ho budou snažit prosadit, mohou být zatraceni. Jsou odmala zvyklí poslouchat a mnohdy jim to později překáží v jejich manželství. Rodiče jim vybrali školu, pracují třeba i v rodinných firmách, protože to mají takto „nalajnované“. Nikdo se jich nikdy moc neptal, jestli to opravdu chtějí. Neznají ani pocit, kdy se rozhodují sami za sebe, a v okamžiku, kdy třeba rodiče zemřou, mohou čelit velmi nepříjemným situacím. Zodpovědnost sama za sebe jim takřka nic neříká, byť to jsou dospělí lidé.

Narušitelé vnitřního klidu

Ke ztrátě vnitřní jistoty může dojít téměř u každého, náchylnější jsou ze své povahy citlivější jedinci. Podívejte se, jak vypadal a někde stále vypadá náš vzdělávací systém: správné odpovědi poskytne vždy někdo jiný. Vzpomínám si na učebnici matematiky, kde se odpovědi kontrolovaly na zadní straně. Naučili jsme se, že naše odpověď je správná, pokud odpovídá odpovědi poskytnuté někým jiným. Ve věcech, které zahrnují externí znalosti a dovednosti, je takový postup v pořádku, ale ne v základních záležitostech života.

Bohužel tento model a návyk se přesunul i do běžného života – někteří lidé přestávají ovládat svůj selský rozum, nejsou zvyklí se příliš rozhodovat sami za sebe a potýkají se s obrovskou vnitřní nejistotou, která je svazující. Chtějí mít správnou odpověď na vše, protože tak na to byli zvyklí. Nejsou ani odhodlaní riskovat, protože riskovat může znamenat, že se rozhodnou špatně – a to bylo potrestáno. Minimálně špatnou známkou nebo nelibým verbálním hodnocením učitele.

Strach dělat chyby s tím tedy velmi souvisí. Když si nejste jisti sami sebou, kdokoli může přijít a říct vám něco, co vás donutí k přemýšlení: „Co to máš dneska na sobě?“ A vy začnete přemýšlet, co máte na sobě. „Uvažoval jsi o tom, co budeš dělat, když ztratíš práci?“ Opět něco, co naruší váš vnitřní klid a vyvolá vlnu myšlenek, které se sotva dají zastavit, protože začnete usilovně přemýšlet o tom, co třeba nastane za dva roky.

Kdy podobné myšlenky ustupují? Když víte, že není o čem přemýšlet. Myšlenky vznikají jako obrana proti útoku. Pokud se vyskytne problém, pak je třeba uvažovat o řešení. Není‑li problém, není třeba myslet. A je dobré mít na paměti, že „problém“ obvykle říkáme tomu, čemu v tu chvíli pořádně nerozumíme.

Ve chvíli, kdy je někdo schopen narušit váš klid, se stal vaším pánem. A to nastává v situacích, kdy se cítíme emočně slabí. Nikdo nedokáže žít v míru a vnitřním klidu, když mu chybí stabilita.

Čas od času je to i moje téma: učím se přijímat, že nemůžu mít vždy vše tak, jak chci, pod kontrolou – a že mnohdy je potřeba zariskovat a jít za hranici svého pohodlí. Vědomí, že mé rozhodnutí nemusí být správné, mě děsilo nejednu noc, ale postupně zjišťuji, že můžu udělat jedinou chybu: opakovat tu, kterou jsem už udělala. Učím se žít tady a teď, vědomě, a počítat i s „narušiteli“, kteří mě vyprovokují k přemýšlení.

Osobní síla

Nejlepší trénink nezískáte tím, že odjedete do Indie, kde budete měsíc meditovat daleko od civilizace, a pak se vrátíte zpět do vašeho každodenního života. Ten trénink je teď a tady. Život nemusí být souboj, když ho tak nebudeme vnímat. Osvobodit se od pocitu neustálé kontroly a nechat věci plynout je občas jediná správná věc, kterou v určitý moment můžete udělat. Věci se hýbou i bez našeho lpění a naléhání.

Nemusíme si také pořád nastavovat cíle, protože i to je vlastně očekávání – a očekávání vyvolává zklamání, když není naplněno tak, jak si představujeme. Mít určitou představu o tom, kam se náš život má ubírat, je naprosto v pořádku, pokud na tom nelpíme celou naší osobností.

Takže jak z toho ven? Osobně vnímám, že poznání sebe sama do hloubky velmi pomáhá k tomu, abychom si uměli nastavit ty správné hranice a pustili za ně lidi a jejich názory jen tehdy, pokud o to skutečně stojíme. Cestou může být mentorský vztah, a to pro oba zúčastněné; i psycholog nebo kouč získává ze spolupráce se svými klienty spoustu podnětů k vlastnímu rozvoji. Osobní sílu mnohdy čerpám právě z těchto setkání.

Čerpám ji také z přesvědčení, že vím, kdo jsem, a akceptací sebe sama se všemi pozitivními i negativními vlastnostmi. Čerpám ji z času, kdy mám možnost nabrat sílu pro sebe, abych tady mohla být pro druhé. Z mého okolí, kdy vím, že se setkávám s lidmi, kteří mi energii přinášejí, nikoli berou. Z času stráveného činnostmi, které mi dávají smysl, z momentů, kdy cítím, že jsem tvůrce, nikoli oběť nahodilých okolností, z tvoření něčeho, co mi přináší hmatatelný výsledek, a tedy i zpětnou vazbu. Z toho, že vím, že jsem schopna dělat spoustu věcí, které mně a mým blízkým přinášejí radost.

Díky těmto věcem poznávám své hodnoty a také si uvědomuji, proč to za to všechno stojí, ve dnech, kdy mi třeba zrovna není hej. A občas budou dny, kdy si tu dobrou náladu po ránu do té hlavy prostě musíte natlačit, abyste to zvládli. A i to je v pořádku, tyto dny vás posouvají, možná i dál než ty dobré – jen je potřeba s tím přestat konečně bojovat a prostě to přijmout jakou součást života.

To, co se vám na vás nelíbí, je taková „zpráva o vás – pro vás“. Ukazuje vám, co jsou vaše slabiny, na čem můžete pracovat (nic víc) a co změnit, aby se vás to už nedotýkalo. Občas je práce tyto své stránky objevit a přitom sebe sama neustále nehodnotit, ale když si to pro sebe pojmenujete, emoční tlak ustane a vy jste zase o krok blíže k větší vyrovnanosti a klidu.