Ovládejte se méně

V minulém článku jsem psala o zvýšení pohotovosti k agresivnímu chování u rodičů, dnes se zaměřím na útočné chování rodičů vůči vlastním potomkům. Když se rodičů vyptávám na okolnosti jejich „zkratů“, zjišťuji, že se nápadně často stávají, když je rodič (většinou matka) sám s dětmi zavřen celé dny mezi čtyřmi stěnami. Domnívám se, že zde hraje roli více faktorů.

Jednak jde o nepřirozené prostředí, v němž dítě na matce nepřirozeně visí. Náš druh se vyvíjel ve venkovním prostoru, žili jsme v komunitách. Malé dítě tak mělo stále co pozorovat a poslouchat (ostatní členy skupiny, zvířata, ptáky, listí ševelící ve větru, mraky plující po obloze), různí členové komunity s ním různě interagovali. V našich bytech často není krom matky a dítěte nikdo další. Nic živého, pohybujícího se a zajímavého. A to je – pro dítě i pro matku – náročné.

Taktéž pudová potřeba bránit své dítě je při současném způsobu života frustrována: naše potomky na životě zpravidla nikdo neohrožuje, a nemáme je tak proti komu bránit. Je tedy možné, že se obecně zvýšená pohotovost k agresivním reakcím nakonec uplatní vůči jedinému živému tvorovi (tvorům), kteří jsou mezi čtyřmi stěnami přítomni.

Příliš velké ideály

Helena mě vyhledala poté, co „seřezala“ svého čtyřletého syna Matouše. Pláče, zlobí se na sebe. Tohle opravdu nechtěla, neví, jak se jí to mohlo stát. Zpětně rekonstruujeme, co ničivému výbuchu předcházelo.

Helena měla před menstruací a Matouš předchozí noc špatně spal, takže už prvotní nastavení nic moc. Od rána byl pak Matouš protivný, nedokázal se zabavit sám, pořád za ní chodil a kňoural, že chce jít na hřiště. Ona mu vysvětlovala, že teď to ještě nejde, ale vynasnaží se, aby šli co nejdříve. Všechny nutné práce se snažila urychlit, aby už mohli ven. Z kuchyně i od pračky si přitom odbíhala s Matoušem hrát a malovat. Sice to pro ni byla komplikace a ani se jí nechtělo, ale tlačily ji výčitky, že se mu přímo nevěnuje, a také ho nechtěla nechat napospas jeho špatnému naladění.

Čím byl syn protivnější, tím více se ona snažila udržet dobrou náladu. Když se škaredil, že namalovaný obrázek je hnusný, ukazovala mu, co vše je na něm hezké. Když rozhazoval puzzle a křičel, že je musí postavit ona, snažila se ho motivovat, ukazovala mu, jak to jde. Bylo to náročné, ale dařilo se jí držet Matouše alespoň tak, že nedošlo k záchvatu vzteku.

Po obědě dokončila všechny nutné domácí práce, Matouš si odpočinul u pohádky a konečně mohli vyrazit. „Matoušku – už se můžeme obléknout a vyrazíme na to hřiště!“ zajásala. „Nechci na hžiště!“ opáčil syn. „Ale Matoušku, vždyť od rána říkáš, že tam chceš jít.“ „Nechci! Chci stavět koleje.“

Helena to chvíli rozdýchává a pak řekne: „Tak dobře, tak budeme chvilku stavět koleje a pak vyrazíme.“ Matouš však nic nestaví, bouchá mašinkou o tunel. Helena ho žádá, aby toho nechal, takhle si s ním hrát nebude: když se bude chovat takhle, ona odchází.

„Nešmíš odcházet! Mušíš si se mnou hlát!“ křičí Matouš. Helena se zvedá k odchodu. „Si zlá máma!“ přitvrzuje syn. „Matouši, já tady celý den běhám kolem tebe: hraju si s tebou, vařím pro tebe, chci jít s tebou ven… A pro tebe jsem zlá máma!?“ Tohle se Heleny už vážně dotklo, ale pořád se ještě drží. „Nikdy sis se mnou nehlála!“ vykřikne Matouš a bouchne ji. V tu chvíli se Heleně zatmí před očima a na několik desítek vteřin se přestává ovládat.

Ke mně přichází zoufalá, ptá se, jak se lépe ovládat. A já ji poté, co jsem vyslechla její vyprávění, směřuji k tomu, aby se ovládala méně. Což může na první pohled působit paradoxně, nicméně jde o to, že kdyby byla od rána autentičtější, kdyby si se synem nehrála, když neměla náladu si hrát, kdyby neztrácela energii vysvětlováním ve chvílích, kdy je to zcela zbytečné… hněv v ní by tolik nenarůstal a neměstnal se.

S tím, že silnou agresi vůči dítěti nakonec projeví rodič s velkými ideály, se setkávám poměrně často. Chce být vždy trpělivý, chápající, vstřícný. Vše dítěti vysvětlit, na všem se s ním dohodnout. Dlouho se ovládá, jde přes sebe, negativní emoce nepouští ven, a ony se v něm městnají. Až už se to nedá vydržet a pověstný papiňák bouchne. U matek i u otců.

Často přitom k výbuchu papiňáku přispěje i samo dítě, které rodiči klidnou tvář a hlas nevěří. Které tuší, že jde o masku, a má potřebu domoci se autentičnosti rodiče. I Matoušovo chování tak – minimálně ke konci vyprávění – působí.

Rozetnout bludný kruh

Emoce jsou nakažlivé. Známe to všichni: někdy se smějeme jen proto, že se smějí ostatní, a udržet si dobrou náladu vedle depresivního člověka je těžké až téměř nemožné. Emoční propojení rodičů s dětmi, a zejména matek s malými dětmi, je obzvláště silné. Uspokojuje nás a rozradostňuje, když jsou naše děti v dobré náladě, když se smějí a výskají radostí. A naopak: když pláčou, bojí se či se vztekají, zhoršuje se i naše nálada. Děti vnímají naše emoce podobně silně, i naše nálada se na ně přenáší.

Lehce pak vznikají zpětnovazebné kruhy, z nichž se špatně vystupuje. Nenálada rodiče způsobí pláč či vzteklost u dítěte, což zase zhorší náladu rodiče, a když se v tom doma nějakou dobu melou, může to vyústit až v agresivní chování. Uvědomíme‑li si tento mechanismus, logicky si vyvodíme potřebu tento kruh někde rozetnout.

Jednou z možností, kde rozetnout bludný kruh špatné nálady, je nepřenášet na sebe negativní emoce dítěte. Nejprve se snažíme, aby byly uspokojeny všechny dětské potřeby a důvodů k negativním emocím mělo dítě co nejméně. Nicméně i přes veškerou naši snahu v tomto směru (a že bychom ani to neměli přehánět) se děti stejně někdy vztekají, pláčou, jsou rozmrzelé… Co teď? Nemyslím, že bychom měli tyto stavy ignorovat: dítěti pomůže emoci zvládnout a zpracovat, když vnímá naši empatii, vnímá, že jeho emoci chápeme, že ho i s ní přijímáme. Ale neměli bychom se nechat jeho emocí zahltit – či ji dokonce eskalovat – nebo se z ní hroutit.

V psychologii někdy používáme slovo kontejnovat: matka či otec funguje jako kontejner, který pojme emoce dítěte a vrací mu je zpátky zpracované. Tak by to mělo ideálně být a řada rodičů to přirozeně dělá. Ne vždy se to ale daří, a když je to nad naše aktuální síly, když namísto zpracování emoce ji (jakkoli nechtíc) eskalujeme, je lepší to nechat být. Přestat se snažit, pustit to. Nechat emoci dítěti.

Jedna matka, která velmi špatně snášela záchvaty vzteku u svého dítěte, mi například vyprávěla, že jí nakonec pomohlo, když si řekla: „Ono je to vlastně dobrý pro jeho zdraví. Jen ať se pěkně vyvzteká.“ To jí umožnilo zůstat v klidu, a když se dítě „hezky vyvztekalo“, mohli si užívat společný čas.

Předtím to možné nebylo, protože se v průběhu vzteku dítěte dostala sama do tak nepříjemného emočního stavu, že se z něj dostávala i několik hodin, a v posledních týdnech spadávala až do deprese: už ráno vstávala se strachem, co zase dneska bude, a prakticky nic si nedokázala užít, protože věděla, že emoční stav jejího potomka se může kdykoli změnit, že bouřka přichází i z čistého nebe.

Stabilněji, klidněji

Druhou možností, jak z bludného kruhu vystoupit, je nepřenášet své negativní emoce na dítě. Stejně jako u dětí je na místě určitá prevence, tedy snaha, aby v nás nepříjemné emoce vznikaly pokud možno jen málo a vedle nich abychom zažívali dost emocí pozitivních. Začíná to u dostatku spánku a pohybu, zdravé stravy, dobrých vztahů a sociálních jistot.

Dále je dobré si uvědomit, že každý člověk (tedy i matka) potřebuje určitý čas pro sebe: aby mohla relaxovat, věnovat se svým zálibám. Některé mámy potřebují i pracovat. Ne na plný úvazek, ale spíše zůstat v kontaktu s oborem, který studovaly, jemuž se roky věnovaly. Neztratit spojení s kolegy, moci nad něčím přemýšlet. Matky i otcové, jejichž potřeby – od těch základních fyziologických až po potřebu seberealizace – jsou uspokojeny, bývají pohodovější (a méně agresivní) než ti, jejichž potřeby jsou dlouhodobě frustrovány.

Autenticky a přiměřeně

A co když už jsme nahněvaní? Když to v nás – prevence neprevence – prostě bublá? Nebo se něčeho bojíme? Jak to zařídit, abychom svou emoci na dítě nepřenesli? Řešením rozhodně není svůj stav maskovat, nedat jej najevo. Děti jsou totiž v tomto ohledu velmi citlivé a naši masku nám nevěří.

Zejména mezi matkami a malými dětmi je emoční napojení velmi intenzivní, skoro bych řekla, že děti, které pocházejí z našich hlubin, zůstávají na tyto hlubiny dále napojené. Zní to trochu magicky, ale určitě se to dá vysvětlit skrze důležitost matky v životě malého dítěte a skrze tělesnou blízkost.

Skrývaný hněv vzbuzuje v dětech potřebu vyprovokovat ho k vyjádření. Vyvolat bouřku, protože současné dusno je plné nepříjemného napětí. Děti tuší, že slunce zasvítí, teprve když se vyprší a bouřka přejde. Skrývaný strach rodiče vzbuzuje v dítěti větší obavy a úzkosti než strach přiznaný. O přiznaném se dá mluvit, je konkretizovaný a nerozplizává se tak nějak na všechno.

Své emoce bychom tedy měli přiznávat. Otázkou je ovšem vhodný způsob a míra jejich vyjádření. Dítě by mělo vnímat, že emoce máme a ovlivňují nás, nicméně nás neválcují, nejsme v jejich vleku, vyjadřujeme je kultivovaně. Což neznamená, že nikdy nezvýšíme hlas nebo nepoužijeme žádné ostré slovo – znamená to, že kolem sebe v hněvu nemlátíme, neurážíme, neječíme, neohrožujeme své blízké.

První pomoc

A co když se vám přes všechny preventivní snahy stane, že to „na vás jde“, že vám zloba stoupá do hlavy, cítíte, že co chvíli bouchnete, a dost možná to bude na vlastní dítě? Účinnou první pomocí bývá opustit prostor. Odejít z místnosti, chodit. Ideálně na čerstvém vzduchu. Chodit, dýchat a přemýšlet. Někomu pomůže si slovně ulevit, od srdce si zanadávat. Pokud nás nikdo neslyší, jde o zcela neškodný způsob. Je‑li dítě v doslechu, je třeba zvážit klady a zápory.

Když se vzteká dítě a my se obáváme, že bychom to nemuseli zvládnout, může pomoci fyzická práce. V domácnosti je vhodné například vytírání podlahy, vydrhnutí záchodu, připečeného plechu… Bonusem tohoto způsobu je, že když negativní emoce přejdou a můžeme si společný čas užívat, máme za sebou vedle nepříjemných emocí i nějakou tu nepříliš záživnou povinnost. A tedy více času užít si s dítětem to hezké.

Dlouhodobá změna

Pokud se s vlastní agresí potýkáte dlouhodobě, bývá užitečné najít si terapeuta, s nímž na kultivaci svého projevu budete pracovat. Budete se k takovým situacím vracet, probírat je kolem a kolem a hledat s respektem k vlastním emocím ten nejvhodnější a zároveň dosažitelný způsob zvládání i předcházení.

Vyplácí se též pracovat s pocity viny, které rodiče po agresivním výbuchu zaplaví. Tyto pocity jsou důležité a dobré, vždyť právě ony nás stimulují k tomu, abychom své chování změnili. Někdy jsou však tak silné, že je vhodné je mírnit. I ony samy totiž zvyšují diskomfort a tenzi člověka, zátěž na něj kladenou. A často je to tak, že čím hůře se cítíme, tím snadněji bouchneme. Přebujelé svědomí tak může mít i opačný výsledek: další výbuch.

Když projevím pochopení pro to, co se mým klientkám zuboženým jejich vlastním svědomím stalo a třeba i řeknu, že to nebylo „tak hrozné“, pookřejí a snáze samy sobě odpustí. Někdy se úlevou i rozpláčou. Je to úzdravné. Když si máma svůj vzteklý výbuch odpustí, tenze se uvolní, napětí klesá a domácí atmosféra se stává příjemnější pro všechny. Navíc máma, která dokáže určitou vznětlivost odpustit sama sobě, dokáže být zpravidla tolerantnější i k dětským vztekům. Bludný kruh byl rozetnut.