Otroci dětství

Asi nepřekvapí, že to byl zakladatel psychoanalýzy, kdo položil důraz na psychologický význam dětských zkušeností. Poněkud překvapivé ovšem je, že patriarchálně založený Sigmund Freud viděl jakožto hlavní (a po nějakou dobu i jedinou, ústřední) postavu dětského vývoje matku. Právě matka umožňuje dítěti uspokojovat jeho základní potřeby spojené s přijímáním potravy a – v širší souvislosti, kterou postřehla Melanie Kleinová – s péčí a láskou, která je tímto dáváním matkou vyjadřována.

Téměř výlučná role matky a s tím související teoretický nezájem o roli otce vydržel psychoanalýze poměrně dlouho. Také britský analytik Donald Winnicott se svým slavným pojmem dostatečně dobré matky (good enough mother) viděl otce pouze jako doplňující rodinný element, jako jakousi druhou, přísnou matku. Otec je dle něj „zdvojením“ matky, ztělesněním jejích přísných, nekompromisních aspektů, proti kterým se dítě čas od času chce a potřebuje bouřit. A protože je pro ně traumatické projevovat svůj hněv vůči mamince, je přijatelnější zlobit se na tatínka.

S Winnicottovým důrazem na mateřskou roli souzněla i studie mateřské deprivace u malých dětí bez domova, kterou provedl na žádost Světové zdravotnické organizace další britský psychoanalytik, John Bowlby. Ten ve své proslulé závěrečné zprávě Maternal Care and Mental Health (Mateřská péče a duševní zdraví) uvedl, že „pro mentální zdraví kojence a malého dítěte je zásadní, aby prožilo vřelý, intimní a nepřerušovaný vztah se svoji matkou (nebo se stálou náhradou matky), ve kterém oba nalézají uspokojení a potěšení.“

Rodinné uspořádání

Tatínkové ve výchově dětí se své pozornosti dočkali až později, kdy psychodynamicky orientovaní psychologové začali klást důraz na to, že mateřský a otcovský vztah k dítěti se liší a že dítě zásadním způsobem potřebuje oba rodiče. Přece jenom, máma prostě není táta.

• Intuitivně bychom asi ve stylu Winnicotta mohli říci, že maminka je ten hodný element, zatímco tatínek je ten, kdo je v důležitých chvílích přísný a nekompromisní.
• Nebo bychom si mohli vzpomenout na Ericha Fromma a říci, že zatímco mateřská láska je bezpodmínečná, je otcovské přijetí dítěte do jisté míry podmíněno tím, zda dítě plní otcova očekávání.

Oba tyto postřehy popisují některé podstatné aspekty, ale psychodynamické pojetí otcovské role nevystihují vyčerpávajícím způsobem. Podstatný dodatečný element přidává jungiánský psychoanalytik Guy Corneau ve svém bestselleru Anatomie lásky. Zde říká, že v rodinné konstelaci vždy platí, že rodič stejného pohlaví umožňuje dítěti rozvinout jeho identitu jako muže nebo ženy, zatímco rodič opačného pohlaví slouží k diferenciaci – jeho prostřednictvím vidíme, jak na nás zástupci druhého pohlaví nahlíží, a vlastně si vůbec uvědomujeme, že zde jsou – že nejsou jenom chlapečci, ani jenom holčičky.

• Konkrétně tak platí, že chlapeček si uvědomuje svoji chlapeckou identitu ztotožněním s tatínkem a očima matky vidí, jak na něj nahlížejí ženy.
• A naopak holčička se ztotožňuje s maminkou a jako na ženu se na sebe učí dívat otcovýma očima.

Takto nebo podobně popsané rodinné uspořádání poté psychoanalytici využívají v širším kontextu svých teorií, v nichž pracují s více či méně uchopeným a přiznaným předpokladem, že vztahové zkušenosti, které jsou zakoušeny v raném dětství v rámci rodiny, tvoří podklad a základní výkladovou bázi pro celý další psychický vývoj dítěte v dospělého člověka. Teoreticky vzato by měl, znovu Winnicottovými slovy, dostatečně dobrý domov (good enough home) vytvořit dostatečně psychicky zdravého člověka.

Hra na maminku a tatínka

Ale víte, jak to je. Zdaleka ne každý domov je „dostatečně dobrý“, a mnoho lidí si tak z dětství odnáší určité zvnitřnělé vztahové vzorce, které na nereflektované úrovni řídí jejich chování a které se projevují v dospělosti zejména v partnerských vztazích, neboť právě v nich zakoušíme mnoho aspektů dětských vztahových zkušeností – třeba touhu po psychické i fyzické blízkosti, intimitě, něze a péči.

Na poli vztahů se potom podle psychoanalytiků rozehrávají stále znovu stejné „hry“, v nichž partneři nevědomě stále dokola opakují své dětské chování, které kdysi realizovali ve vztahu k otci a matce. Corneau mluví o této frustrující představě stálého opakování prvotních vzorců chování jako o „nepřehledném tanci touhy, v němž se po staletí točíme“. A dodává, že „opakujeme stále stejný typ vztahů, dokud se nám nepodaří vymanit se z vlivu postavy, která je za každým opakováním ukryta. … Je to tak všude. Vždycky je tu sex a romantika. A vždycky to tak fatálně připomíná maminku a tatínka.“

Poslední věta, kterou uvádím v kurzívě, je podle mne zásadní. Vystihuje totiž perfektně to, jak mají mnozí analytici o vztazích sklon uvažovat – totiž zcela deterministicky. Máme vztah s partnerem, myslíme si, že jsme svobodně se rozhodující bytosti schopné racionálních i emocionálně promyšlených vztahových rozhodování, a přitom si jenom – tak jako v dětství – hrajeme na maminku a tatínka.

Pokud si budeme myslet, že se svým životem nemůžeme nic dělat, opravdu v něm jen těžko něco změníme.

Třeba americký psychoanalytik Otto Kernberg, který je v popisu lidských vztahů silně deterministický, tvrdí, že se ve vztazích nevědomě ztotožňujeme se svými rodiči a že ve všech partnerských konfliktech znovu prožíváme primární oidipovský komplex – vytoužený partner tak pro nás v zamilovanosti představuje nedostupnou, a tudíž přitažlivou postavu tatínka nebo maminky. A sexuální přitažlivost si tolik libuje v překonávání zákazů a tabu a v dvojznačných náznacích právě proto, že se ve skutečnosti vztahujeme vždy ke svému oidipovskému rodiči.

Taková teorie se mi zdá poměrně extrémní, ale je přinejmenším zajímavé pozorovat, jak u ní platí všechno vždy a ve všem – vždy ve všech partnerských vztazích děláme to a to a pochází to z našich vztahových zkušeností z dětství.

Rodiče chybějící a chybující

Přednáška 24. října 2024