Otravný hluk

Většina z nás Monice rozumí: na zeměkouli se sedmi miliardami lidí je hluku zkrátka moc a víc nebo míň obtěžuje většinu západního světa. Příležitostné řešení samozřejmě nabízejí špunty do uší, polštář přes hlavu nebo útěk do lesa, ale pro dlouhodobější užívání jsou nepraktické. Navíc můžou přinášet paradoxní účinky, protože na čím tišší prostředí si člověk zvykne, tím víc ho pak může obtěžovat to hlasité.

Z biologického hlediska můžou podobné problémy souviset se dvěma abnormalitami: jednak se zesíleným zpracováváním zvuku už ve sluchovém ústrojí, které mění mechanické chvění způsobené dopadem zvukové vlny na elektrochemické signály neuronů, jednak se zesílením spojů mezi sluchovou kůrou, která zpracovává zvuky, a limbickým a autonomním systémem. Limbický systém se podílí zejména na emočním zpracování podnětů, autonomní řídí napětí organismu a stres. Výsledkem je v obou případech vyšší stresová a emoční reakce na hluk – a kde došlo k zesílení, nám vlastně může být docela jedno.

Chápání „alergie na zvuky“ jako nemoci nás může inspirovat k využití postupů užívaných při léčbě tinnitu, jejichž cílem je snižování citlivosti. Jde o záměrné vystavování se silným zvukům, které sluchový systém uvyknou na nepořádek, podle pokynů ušního lékaře, popřípadě neurologa. Ti můžou mimo případnou specifickou léčbu nabídnout i psychoterapii nebo farmakologickou léčbu připojených úzkostných a depresivních problémů – takže pokud se člověk s něčím podobným léčí, dává smysl se na doporučení zeptat právě svého psychiatra.

Hluk jako moc stresu

Chybu ale není nutné hledat právě u zpracování zvuku: za podobnými výsledky může stát i vyšší emoční nebo stresová reaktivita na cokoli. Navíc pokud hluk vadí většině populace, k prožívání nepříjemností spojených se zvukem žádné abnormality zapotřebí nejsou. Hluk tak můžeme chápat jako jedno ze sta nic, která umořila osla. Sám o sobě nevadí, ale společně s dalšími podněty může překročit snesitelnou mez.

Hluk znamená stres. Ne nutně nepříjemný, spíš coby zvýšení napětí organismu, které může – v závislosti na člověku a situaci – jak pomáhat, tak škodit. Živočichové, lidi nevyjímaje, nejlíp fungují při optimální, prostřední úrovni nabuzení. Nedostatek stresu nás může nudit a bránit nám ve výkonu, vést k otupělosti a nesoustředěnosti. Mozek jede na volnoběh: oblasti zodpovědné za cíleně zaměřenou pozornost mají pohov, místo nich se aktivuje soustava nervových center, která letmo vnímá okolí a jinak se zaobírá vnitřními podněty – vzpomínáním, plánováním, dumáním o sobě a nesmrtelnosti chrousta.

V takovou chvíli může zvuková kulisa poskytnout vítaný bonus k aktivaci organismu. Dávné experimenty ukázaly zlepšení v řešení některých úkolů, pokud hluk kompenzoval nedostatečné nabuzení. Jenže totéž platí i opačně: pokud máme stresu naopak nadmíru, hluk jeho hladinu ještě zvýší, takže výkon klesá. Hluk by se tak logicky lépe snášel člověku, jehož obvyklá úroveň stresu je spíš nižší, než nám, kdo máme svých stresorů – milých i nemilých – tak akorát nebo ještě víc.

„Uklidněte se“ je hloupá rada, o niž nikdo nestojí, nicméně smysl dává – pokud budeme celkově vyrovnanější, budeme i méně náchylní k extrémnímu prožívání stresových situací. Nejlepší návod na pragmatickou část hledání klidu v životě jsem našel v banálním receptu proti vyhoření: nedělat, co není nutné, a delegovat, co může udělat někdo jiný. Jedná se o drobný kousek řešení, ale většina z nás si při troše zamyšlení nad všemi jednotlivostmi uvědomí, že některé lány můžeme nechat ležet ladem, aniž by to mělo neblahé důsledky, a zoráním dalších můžeme někoho zaúkolovat.

Osobně mi nejvíc klidu dodává si na ušetřené chvíle nic neplánovat a strávit je podle nálady buď doděláním nějaké práce, která by mě jindy obtěžovala, ale beze spěchu je vlastně docela příjemná, nebo banálním, neplánovaným odpočinkem. Existuje řada efektivnějších metod, od bezpočtu relaxačních cvičení (k nalezení na YouTube) přes fyzická cvičení po mindfulness meditaci. Jenže dosažení efektivity vyžaduje snahu a píli, takže většinou volím spíš tu nejpříjemnější než nejužitečnější možnost – což může být dobře i špatně, záleží na situaci a na pohledu.

Brána do vědomí

Hluk znamená, že se něco děje. Člověk se pak chtě nechtě o to dění zajímá, takže přesouvá pozornost k jeho zdroji. Pokud ho tedy vyhodnotí jako dostatečně důležitý: zatímco některých zvuků si nevšímáme, jiné k sobě pozornost přitáhnou, i kdyby byly daleko slabší. Důležitost totiž v mozku podněty zesiluje, a to doslova.

Coby zástupce generace prožívající pubertu s mobilem, ale bez přístupu na internet jsem strávil podstatnou část dospívání „čekáním na esemesku“ od nějaké slečny. Takové – často mnohatýdenní – esemeskování znamenalo neustálé napětí, jestli přijde další zpráva. A s napjatým očekáváním přicházela citlivost k sebemenším šelestům nebo haptickým vjemům v kapse, které bylo možné vykládat jako zavibrování telefonu. Důvod mi o dekádu a půl později vysvětlily neurovědy: konkrétně metafora „brány do vědomí“, která ze všemožných vjemů vybírá ty, které si uvědomíme.

Naše nervová soustava neustále zpracovává nepřeberné množství podnětů: všemožné doteky, zrakové a sluchové vjemy, informace o napnutí svalů a útrobních procesech, vstupy z paměti a fantazie. Uvědomujeme si jen minimální zlomek z nich – většina se ztratí někde na půli cesty. Při zpracovávání v mozku postupují vzruchy ze smyslových orgánů hierarchickou strukturou neuronů, které je nejen přenáší „vzhůru“ ke stále sofistikovanějším úrovním zpracování, ale také upravují jejich intenzitu.

Pokud nižší, nevědomé úrovně zpracovávání vyhodnotí nějaký signál jako důležitý, příslušný vzruch zesílí. Podobně intenzitu podnětů ovlivňuje i náš stav: když jsme rozespalí nebo se na něco soustředíme, mozek ostatní podněty spíš tlumí, zatímco pokud se zaměřujeme na své okolí, neurony budou pálit silněji. Různé vzruchy pak u metaforické brány „soupeří“ o vstup do vědomí, kam se dostane jen hrstka těch nejsilnějších.

Intenzitu, s jakou vjem buší na bránu vědomí, považujeme za důsledek dvou nezávislých sil: „spodní pozornosti“, která vychází z automatického, nevědomého vyhodnocení relevance různých podnětů, a „svrchní pozornosti“ vycházející ze záměrného soustředění se na nějaké podněty. „Spodní“ pozornost tak během mého dospívání podněty potenciálně signalizující zprávu od mé milé vyhodnocovala jako natolik důležité, že je do vědomí procpala prakticky vždycky, bez ohledu na snahy „svrchní“, vědomé pozornosti soustředit vědomí třeba na anglická slovíčka.

Skrze stejný model zpracovávání podnětů můžeme chápat i ony otravné zvuky. Od takového vysvětlení můžeme postoupit k hledání možností, jak si zvuky v hlavě trochu utlumit. Subjektivní prožívaná intenzita těch zvuků závisí na třech faktorech: fyzikální intenzitě zvuku, naší „svrchní“ pozornosti, kterou se vědomě snažíme orientovat jinam, a oné „spodní“, automatické pozornosti. S fyzikálním zvukem toho z psychologického hlediska moc neuděláme, možnosti „svrchní“ pozornosti nejspíš každý, kdo si na zvuky stěžuje, už vyčerpal – takže zbývá ta poslední. Na čem závisí to hodnocení „spodní“ pozornosti?

Evoluce, diskotéky a otázky po detailech

Začít můžeme od evoluce: intenzitu vnímaného zvuku zesiluje jeho důležitost pro přežití. Hluk z hřiště nebo diskotéky na životě ohrožuje málokoho, což ale automatické vyhodnocování relevance podnětů neví. Odvíjí se od stavu organismu: úzkost nebo strach nás vede k vyšší reaktivitě na vjemy z prostředí, protože jsme připraveni na ohrožení. Proto na „alergie na hluk“ můžou pomáhat anxiolytika a proto nám hluky nevadí, když jsme odpočatí a v pohodě.

Důležitou část odpovědi nabízí ve svém dopise sama Monika: „Vadí mi zvuky, které dělají lidé neohleduplně, zbytečně. Pokud třeba město začne na ulici sekat trávu, to mi nevadí, trávu je potřeba posekat. Pokud někdo bude doma běhat, dupat, hrát fotbal v předsíni, vadí mi to.“

Ona zbytečnost a neohleduplnost přitom není vlastností zvuků, ale jejich hodnotitele. Nebylo by úplně stejně logické považovat za zbytečný hluk sekačky, když trávu lze snadno sekat potichu, a jako nutný naopak označit hluk vydávaný dětmi, které si potichu hrát neumí? Možná pocit zbytečnosti zvuku vede k zárodku zlosti, který dělá z docela neutrálního, pro organismus nezajímavého hluku emočně nabitý podnět – a takové se nám do vědomí dostanou daleko spíš.

Možná by šlo zkusit hledat důvody takových zvuků a jejich pozitivní okolnosti s cílem dívat se na ně stejně neutrálně jako na zvuk sekačky. Nemůže být dunící diskotéka důvod k radosti, že svět funguje, Země se točí a lidé se baví? Váhám, jestli bych se dokázal k takovému pohledu přesvědčit, kdyby mě otravovalo dunění: asi bych si představoval tančící lidi a pokoušel se od toho tance přenést k úvahám o tom, kdy budu odpočívat já.

Zásadně snížit, jak moc člověka hluk štve, může taky možnost hluk kontrolovat. Ta trocha odstupu a pochopení může být dobrým výchozím bodem pro domluvu se sousedy, co se týče hluku, který pochází od nich. Samotnému mi u hlučných sousedů pomohla zkušenost, že když je požádám, večírek ukončí nebo půjdou do hospody. Udělal jsem to jednou – pak mě pokaždé uklidňovalo pouhé vědomí, že si můžu sám určit, co ještě snesu. Vyjádřit pochopení pro dětské dupání a požádat o možnost je občas zastavit mi připadá fér, jakkoli se tak nejde domluvit s každým.

Obecně platné doporučení nenajdeme; s tím, co nás otravuje, si každý poradíme trochu jinak. Co ale platí téměř pro každého, je možnost na sobě některá z obecných řešení testovat. Nejen proto, abychom odhalili, co bude fungovat, ale i jako příležitost na otravné zvuky aspoň na čas reagovat zvědavostí spíš než zlostí.

Není ta souvislost mezi slyšitelným fyzikálním vlněním a naším naštváním vlastně docela zajímavá? Uměli bychom předvídat, za jak dlouho nás naštve ještě víc nebo za jakých okolností nám tolik vadit nebude? A jak moc by nám hluk vadil, pokud bychom na něj byli připravení se seznamem otázek, hrnkem čaje a zájmem o něm zjistit podrobnosti? Každý den se tomu věnovat nejde, ale za pokus to, myslím, stojí.