Otevřít se životu
Opravdu si vystačíte sami? Nebo se spíš bojíte chtít od světa něco i pro sebe?
Je přirozené, že se v životě držíme osvědčeného. Potřebujeme jistotu a důvěru známého prostředí, vztahů a činností, abychom cítili integritu a kontinuitu: abychom věděli, kdo jsme, kam patříme, co nás definuje. Najednou však můžeme začít cítit, že jsme uvízli ve stavu nehybnosti – máme dojem, že život se děje někde mimo nás. Cítíme se prázdní, něco nám chybí. Může to být vztah, když si uvědomíme, že život bez partnera či partnerky nás vlastně trápí. Nebo se může jednat o něco méně hmatatelného, jako touha projevit se a otevřeně dát najevo, jak se cítíme, co si myslíme, a nevystačit si v tom sami.
Teorie gestalt terapie říká, že ideální stav každého člověka je, když plynule uspokojuje svoje potřeby. To předpokládá, že ví, které to jsou (potřeby fyziologické, psychologické, spirituální), a jde za tím, aby naplnil to, co zrovna aktuálně chce. Potom se přirozeně může stáhnout do určitého klidu a čekat, až se objeví zase další potřeba.
Zní to jednoduše, ale je to vlastně složitý proces. Třeba když zavnímáte v oblasti břicha kručení a dojde vám, že máte hlad, zvednete se, otevřete lednici a zkoumáte, co byste si mohli dát. Najdete, na co byste měli chuť, a v klidu to sníte, užíváte si a vychutnáváte každé sousto. Potom si dopřejete kratší čas nicnedělání, kdy jídlo trávíte. Jste spokojení a můžete se potom věnovat něčemu jinému, třeba práci nebo kontaktu s někým blízkým.
Podobně fungují i naše psychické potřeby, například potřeba s někým sdílet své aktuální prožívání. Asi vás napadne, že v případě lidského kontaktu je to složitější než u jídla, protože není tolik ve vaší moci ovlivnit reakci druhého, ale funguje to podobně v tom smyslu, že si uvědomíte, co potřebujete a chcete, a zkusíte to naplnit. Základem v obou případech je vědět, co chci a co si přeji, a v celém procesu si být vědom, co se se mnou děje.
Nevím, co chci
Co když ale nevíte, jaké potřeby máte? Třeba proto, že vaše okolí nereagovalo citlivě na vaše autentické projevy a vtěsnalo vás do svých představ, co byste měli chtít. Nebo v prostředí, ve kterém jste vyrostli, nebyl vůbec prostor zabývat se tím, co vy chcete, a teď je pro vás tato otázka velmi těžko uchopitelná.
Můžete potom například neustále pracovat a nevnímat potřebu po odpočinku, po tom, že o sebe máte pečovat, abyste mohli také vstřebat vše, co jste prožili. Nebo můžete mít v sobě naučené, že druhý člověk nikdy nevyhoví vašemu přání, takže si vlastně nikdy nedovolíte pro sebe nic chtít.
Je to docela velký problém: když si totiž nejste uvnitř sebe jisti a vědomi toho, co vy sami opravdu chcete, můžete prožívat život podle úplně jiného scénáře, než byste si sami pro sebe vybrali.
Cítíte se nespokojeně, jako by vašemu životu něco chybělo. Vykonáváte svoje každodenní aktivity automaticky, skoro stereotypně. Chybí vám energie, vědomí, že něco má smysl. Občas si všimnete zvláštního pocitu, když někdo mluví o tom, že něco nového zkusil, nebo dokonce změnil.
Cítíte, že byste potřebovali nějakou změnu, klidně i malou, ale nevíte, jak na to. Ani nevíte, s čím byste měli začít. Máte dojem, že by bylo potřeba něco velkého, ale máte strach.
Americká vztahová terapeutka Esther Perel uvádí, že když něco chceme, vyjadřujeme tím naši svobodu, což v sobě obsahuje schopnost okolí se naší svobodě přizpůsobit a respektovat ji. Pokud vám v dětství vaše okolí nepomohlo a nepodpořilo vás, abyste se otevřeli všem možnostem, které vás zajímaly, je pro vás těžké se na něco takového, jako je touha nebo přání, v sobě vůbec naladit.
Umět identifikovat naše přání a touhy podle Esther Perel souvisí s naším pocitem sebehodnoty. Abychom mohli říct, že něco chceme, musíme cítit, že jsme toho hodni. Že máme právo pro sebe něco chtít. Je důležité dát si svolení k tomu, abychom se cítili dobře, abychom si dovolili pro sebe něco chtít.
Svolení být šťastný
Často jsme ale právě úplně ztraceni v tom, co bychom si vlastně přáli, a až kontakt s druhými nám ukáže, že bychom pro sebe třeba mohli chtít víc. Ještě se ale úplně nejedná o to, že bychom cítili, že jsme na to připraveni. Proto je srovnávání se zrádné – každý máme jiné potřeby, jiné tempo. V tento moment se snadno může stát, že na sebe zatlačíme, pustíme se do něčeho po hlavě a nejsme na to úplně připraveni.
Je tedy dobré tento proces neuspěchat. Začněte třeba tím, že si uvědomíte, jaké to pro vás je, když si řeknete, že i vy pro sebe něco můžete chtít. Že tomu uvěříte. Už jen toto může mít velikou moc. Uvědomit si, že vy konkrétně můžete po něčem toužit, něco si něco přát. Že jste toho hodni. Můžete si třeba zavřít oči a jen si představit, co ve vás tyto věty způsobí, jak se cítíte.
V procesu hledání vašich autentických potřeb se můžete setkat se silnými emocemi. Můžete prožívat smutek, zlost, lítost nad tím, že jste si tak dlouho něco pro sebe nedopřáli. Je to úplně normální – nelekejte se, když na této v důsledku krásné cestě narazíte na nepříjemné pocity.
Můžete si také uvědomit, že jste natolik odpojeni od svých emocí, že racionálně tomu všemu vlastně rozumíte, ale uvnitř cítíte blok a prázdno, nedaří se vám na sebe napojit. V tomto případě na sebe určitě nespěchejte a využijte například pomoc psychoterapeuta, aby vás na vaší cestě doprovázel.
Prozkoumejte svá omezení
Když máte problém identifikovat, co byste chtěli, cítíte se jako zavřeni v nějakém pevně vyměřeném boxu. Můžete tento svůj box nejprve sledovat. Jak vám v něm je? Jaké máte fantazie, kdybyste z něj třeba jen vykoukli? Jak by to konkrétně mohlo vypadat?
Zkuste méně zapojit hlavu a přemýšlení, ale více se zaměřovat na to, jak to cítíte. Co by vám udělalo radost, co byste potřebovali? Vezměte si papír a začněte si psát svůj vlastní scénář. Jaké by tam byly postavy, co by se dělo?
Asi vás také napadne, že pokud naše potřeba něco chtít souvisí se sebehodnotou, bude dobré zaměřit se na to, abyste začali věřit, že máte právo něco pro sebe chtít. Otevírat se tedy tomu, že za to stojíte, že je to pro vás důležité pro sebe něco chtít.
Jak si budete postupně ujasňovat, co byste si přáli a chtěli, můžete se potkat se silným strachem. Když si dovolíte chtít, objeví se strach z toho, že to nezvládnete. Co na to řeknou druzí? Jak to přijmou? Co si o mně budou myslet? Někteří v sobě máme tak zabudované očekávání hodnocení zvenčí, že se nedokážeme uvolnit a nenechat se tím svazovat.
Není to samozřejmě jednoduché, ale věřím, že když na sebe nebudete tlačit, budete postupovat pomalu a ptát se sami sebe, zda je to, co děláte, v souladu s tím, po čem bytostně toužíte, pak budete postupně nabývat větší sebedůvěry. V tomto vám také můžou být nápomocni lidé, kteří vám budou dodávat podporu: věřit, že můžete věci zkoušet, že je normální pochybovat, změnit směr. Vyhledávejte lidi, se kterými se cítíte dobře a kteří vám dodávají sebedůvěru.
Můžete klidně zůstat nějakou dobu ve fázi fantazie, dovolit si jen něco chtít a dopřát si se v tomto stavu zabydlet. Ty nejdůležitější změny se často dějí uvnitř nás, nejen v tom, co ve vnějším světě dokážeme.
Můžete si třeba všimnout, že najednou si začínáte sami psát svůj vlastní scénář podle svých představ. Postupně bude nabývat jasnější podoby, a když se objeví nějaké negativní myšlenky, můžete se od nich zase vracet k vašemu novému scénáři, který určitě časem začne nabývat reálné podoby.
Začátek všeho je v tom, že se sami sebe začnete ptát, co byste si pro sebe přáli, a začnete to zkoumat.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..