Otec tyran

Když se nám něco takového děje, a zvlášť jako malému dítěti, tak si nejspíš v první řadě klademe tyto otázky:

• „Co se to vlastně děje?“
• „Proč se táta chová tak zle a ubližuje mi?“
• „Jsem tak špatná, že si to zasloužím?“
• „Má mě vůbec rád?“

A později se snažíme vymyslet, jak si tátu získat, aby se choval jinak. Být ještě poslušnější, více pomáhat doma, nosit lepší známky ze školy. Většinou to nepomáhá. Po dalších alkoholových excesech nebo slovní a fyzické agresi se dostáváme do ještě většího stresu a nastává jedna z klasických reakcí na stres: boj nebo útěk.

Buďto v nás naroste vnitřní napětí a vztek a snažíme se klást odpor, otce usměrňovat, reagovat na jeho výpady a případně bránit další členy rodiny. Nebo se naopak stáhneme, schováme a snažíme se nějak ty náročné a ohrožující chvíle přetrpět.

Nic z toho není špatná reakce a neměli bychom se zpětně obviňovat, že jsme se v tu chvíli měli zachovat jinak. V situaci, kdy je na nás někdo hrubý nebo nás bije, nejde zrovna zachovat chladnou hlavu a vymýšlet způsoby toho nejvhodnějšího chování. Potřebujeme hlavně přežít.

Příliš velké břemeno

Někdy se můžeme sžít s představou, že se prostřednictvím tyranského otce sami trestáme za své chyby a špatnosti. Pomáhá to vytvořit iluzi, že to, co se právě děje, dává nějaký smysl, a můžeme to mít alespoň částečně pod kontrolou. Nejsme už v té situaci úplně bezmocní. V pozadí stojí i potřeba uchovat si obraz týrajícího rodiče jako někoho dobrého, což je jeden z psychologických obranných mechanismů a je taky velmi důležitý pro přežití a další fungování, protože v dětství jsme pořád na rodičích závislí.

Zažívat něco takového jako dítě je těžké i proto, že se z nás trochu stává malý dospělý. Příliš brzy se snažíme převzít zodpovědnost za vztahy v rodině a její fungování. Dělá nám starosti agresivní otec, ale taky máme kromě sebe strach o mámu a třeba i sourozence, prarodiče a další příbuzné. Chceme je ochránit, ale to břímě je příliš těžké a přišlo moc brzy. Dítěti pomáhá najít oporu v nějakém blízkém dospělém, který by se dokázal otci postavit, nebo se alespoň někomu s důvěrou vypovídat.

Co když už dávno nejsme děti, a přesto tyto zážitky stále máme v sobě? Každopádně je alespoň teď důležité si říct, pokud se nám dělo něco podobného, že jsme za otce a jeho chování nenesli a ani nemohli nést žádnou zodpovědnost. Zřejmě si sám nesl nějaké těžké věci ze svého předešlého života, ale to jsme nemohli nijak ovlivnit. Asi trpěl pocity hluboké vnitřní nejistoty, kterou tlumil alkoholem nebo zjednáním si absolutní poslušnosti i prostřednictvím fyzické agrese.

V dospělosti už si ale každý odpovídá sám za sebe a nic neospravedlňuje otcovu agresi k dětem. Pokud ani s odstupem let své chování nemění nebo své činy z minulosti bagatelizuje, není v naší moci to změnit. Můžeme mu dát v dospělém věku zpětnou vazbu a je už na něm, jak se k věci postaví a jestli bude chtít na sobě a vztahu ke svým nejbližším pracovat.

Prostor bezpečí

Co udělat můžeme, je zpracovávat své prožitky a postoj k tomu, co se stalo. Tím postupně měníme i své vlastní jednání a přístup k sobě. Z dětství si po takových zkušenostech neseme nedostatečný pocit jistoty a bezpečí, nedostatek pocitu, že jsme hodni lásky. Často také pocity méněcennosti.

Můžeme mít strach z osobní kritiky, z autoritativních lidí ve svém okolí, můžeme být často v roli oběti, trpět přehnanými pocity viny. Více se zaobírat problémy jiných lidí a zanedbávat své vlastní potřeby.

Někdy se také stává, že si podle otcova vzoru vybíráme i partnery, že jeho neuctivé, nevyzpytatelné a agresivní projevy začneme považovat za normu a necháme se dále ponižovat v partnerských, přátelských nebo pracovních vztazích. I to je dobré mít na paměti. Řešení může být v tom, že v bezpečném terapeutickém vztahu svobodně vyjádříme své pocity a zranění.

Postupně se tak můžeme osvobodit od pocitů viny a naučit se více přijímat sami sebe. Zacházet se sebou s láskou a úctou, které se nám nedostávalo v dětství, a převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, který už tolik nebudou ovlivňovat bolestné zážitky z minulosti. Vedle individuální terapeutické práce mohou pomoci i skupinové terapie nebo organizované svépomocné skupiny, kde lze společně sdílet své zkušenosti.