Otázky v moři strachu

Zasáhl mne. Ten sžíravý pocit strachu. Pocit, kdy ztrácím půdu pod nohama. Dole je nahoře a nahoře je dole. Věci přestávají fungovat (aspoň se mi to tak zdá) a já se zmítám v emocích ze strany na stranu.

Čím více hledám smysl, tím více mi uniká. Čím víc volám o pomoc, tím méně se mi jí dostává. Co dělám špatně? Volám málo? Špatným směrem? Zdá se, že mne nikdo neslyší…

Takhle jsem sama pro sebe popsala svůj poslední zážitek se strachem. A co se vlastě stalo? Z nových událostí v mém životě (nutno podotknout, že plánovaných) vznikl obrovský neprozkoumaný prostor. Neomezené pole možností, které mne zaskočily. Přes veškerou otevřenost jsem někde v koutku duše zůstala lpět na dřívějších jistotách a absolutně odmítla nový stav věcí.

Zastavení uprostřed chaosu

Zachvátila mne panika. Slepě jsem se upnula k vidině spásy někde venku v okolí a k touze přenést odpovědnost za svůj život na někoho jiného. Pak se dostavila rezignace. Nedokázala jsem dál bojovat a konečně začaly přicházet otázky:

• Čemu se tak moc bráním?
• Co by pro mne znamenalo přiznat, kde doopravdy jsem a jaká je realita?
• Co se kolem mne nyní děje?
• K čemu mne okolnosti „nutí“? Je to pro mne přijatelné?
• Pokud ne, jakou jinou volbu mám? A další? A další?
• Co se stane, pokud přistoupím na to, co se po mě žádá (co si myslím, že bych měla udělat)?
• Co se stane, pokud na to nepřistoupím?

Tyhle otázky mi pomohly opět najít pevnou půdu pod nohama s vidinou řešení. A až poté mi došlo, jak mi moje bezradné zmítání a touha se opřít a chytit někde jinde, u někoho jiného, způsobovaly ještě větší bolest. V okamžiku niterného a hlubokého strachu jsem své pocity těžko dokázala popsat slovy tak, aby mí blízcí a rodina dokázali rozpoznat, jak mi pomoci. Nedošlo mi, že dost možná v tu samou chvíli prožívají sami své strachy, se kterými se potřebují vypořádat, a na mne jim nezbývá mnoho energie.

Nenaplnění mého očekávání, že mě někdo zachrání, ukonejší, mne zavádělo hlouběji do pomyslného moře strachu. A oni, snad tušíce to nebezpečí a vědomi si svých omezených sil, se za mnou nevrhli, aby se neutopili se mnou. Až když mne napadlo si nafouknout tu záchrannou vestu (položit si otázky) na svém těle, objevil se první odvážlivec, který byl ochoten se kvůli mně namočit a na cestě k opravdovému břehu mi udělat doprovod.

Naučme se ptát

Podob strachu je samozřejmě řada. Ta mnou popsaná může být pro někoho dobře známá a pro někoho naprosto cizí. Mám‑li obavy, že mé dítě srazí po cestě do školy auto, asi těžko mi pomůže otázka, co se stane, když situaci přijmu. Nicméně zamyslet se nad tím, k čemu mě můj strach nutí, už může leccos nastínit. Odtud je jen krůček k otázce možností volby.

Nejsem zastánce návodů a receptů „jak na to“, zvláštně v oblasti citů, pocitů a emocí. Forma kladení si otevřených otázek zaměřených na popis současného stavu mi místo „kuchařky“ nabízí rovnou celý supermarket ingrediencí, ve kterém si nejprve sama najdu správné oddělení s důsledně popsanými surovinami, než se pustím do vaření podle své chuti.

Využívejte celý web.

Předplatné