Otázky na konci

Tato otázka zaznívá v dokumentu Jednotka intenzivního života. Z lékařského hlediska je život definován aktivitou srdce a plic. Tu je však možné nahradit přístroji. Základní funkce jsou tedy zabezpečené. Můžeme se tedy ptát dál. Je toto život? Jak dlouho ho lze takto udržovat? A kdo o tom rozhoduje?

Zdlouhavé a umělé prodlužování člověka naživu, přestože se jedná spíše o přežívání, bývá mnohdy o blízkých, nemohou dotyčného takzvaně pustit. Důvodů bývá několik. Může v nich přetrvávat naděje, že se zdravotní stav jednoho dne zlepší a umírající se ještě alespoň částečně vrátí do normálního života. Mohou mít velký a hluboký strach z toho, co se bude dít, až se to skutečně stane a jejich blízký zemře. Nedokážou si představit, že se to stane, a možná si to stále nechtějí ani připustit. Doufají v zázrak.

Dokument režisérky Adély Komrzý vznikal po dobu tří let mapováním paliativní péče v rámci Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Výstupem je téměř osmdesátiminutový snímek, který velmi citlivě a s empatií, avšak realisticky a naturalisticky zachycuje příběhy pacientů s nevyléčitelným onemocněním či v terminálním stadiu života. Dále také rozhovory s jejich blízkými a práci paliativního týmu, zejména lékařů Kateřiny Rusinové a Ondřeje Kopeckého, zakladatelů první Kliniky paliativní medicíny v České republice.

Když už mnoho nezbývá

Paliativní péče je komplexní přístup k pacientům, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo konečném stadiu. Netýká se tedy pouze lidí, kteří se nachází na sklonku života. Princip paliativy spočívá v mírnění utrpení tělesného, psychického, sociálního a spirituálního. Cílem je v rámci možností, které pacientův stav dovoluje, zlepšit kvalitu života jeho i jeho blízkých s respektem k jejich přáním a hodnotám.

Paliativní péče se zaměřuje na to, aby byl život s těžkou diagnózou a nepříznivou prognózou prožit dobře a naplněně. Není to tedy pouze lékař, kdo rozhoduje, co bude dále následovat, ale rozhodnutí o dalším průběhu vytváří společně s pacientem s důrazem na jeho potřeby. Pacientovi je ponechám prostor pro svobodné rozhodnutí.

Dokument otevírá témata vážných onemocnění, umírání a konce života. Ukazuje intimní rozhovory lékařů s pacienty, kteří jsou závažně nemocní nebo se nacházejí v poslední fázi svého života. Prezentuje, jak důležitý je v těchto obdobích individuální a především lidský přístup.

Někdo paliativní péči vnímá jako podporu, jiný ji odmítá s tím, že mu připomíná blížící se konec. Někdo u sebe potřebuje mít své blízké co nejvíce, povídat si s nimi, trávit společný čas. Jiný je raději o samotě. Zároveň je třeba brát v potaz, že tato potřeba se může v průběhu času proměňovat. Zásadní je však vnímání a respektování potřeb a přání pacienta, potažmo jeho rodiny.

Paliativní péče je určena všem pacientům bez ohledu na věk či na fázi jejich onemocnění a zahrnuje také péči o příbuzné. Důležité je zachování důstojnosti. Pacient má i v tomto období života možnost svobodné volby, například ohledně toho, kde chce zemřít, zda pokračovat v léčbě nebo ji ukončit. Objevuje se i otázka resuscitace v případě selhání orgánů: navracet v takovém případě pacienta k životu, nebo ne?

Paliativní péče nekončí úmrtím pacienta, tým je k dispozici pro pozůstalé a je jim oporou v době truchlení, doprovází je v jejich zármutku. Nastupuje tedy v momentě určení diagnózy a končí doprovázením pozůstalých během truchlení.

Význam lidskosti

Přes to všechno, co paliatři v rámci rozhovorů s pacienty zjišťují, mají jejich rozhovory zásadní aspekt. Tím je zájem o člověka a projev lidskosti. Zájem o to, co si pacient myslí, co cítí, jak danou situaci vnímá, jak je o ní informován, jak se v ní vyzná a co by si přál. Vědomí a prožitek, že za pacientem nepřijde jen někdo, kdo se ho zeptá, jak se cítí fyzicky, vymění kapačky a převlékne postel, ale kdo se o něho zajímá jako o člověka, jsou nesmírně podpůrné a důležité.

Neméně důležitá je rovněž informovanost pacienta a jeho příbuzných. Seznámení s jeho stavem, prognózou a s tím, co bude následovat. Rozhovory se také týkají toho, co pro pacienta znamená, když se jeho stav bude zlepšovat nebo naopak zhoršovat. Jak tomu všemu rozumí. Bohužel je častou praxí, že sám nemocný ani jeho příbuzní nemají ohledně zdravotního stavu a následného postupu téměř žádné informace.

Ač to může vyznívat jako plytké klišé, v těchto chvílích nám jednoduše dojde, co je důležité a na čem záleží. V kontextu dokumentu Jednotka intenzivního života nejde jen o nějaké povrchní uvědomění si této skutečnosti. V tento moment jde všechno na samotnou dřeň, už není kam uhnout. Stojíme tváří v tvář danostem života, se kterými nehneme.

Každý z nás s nimi jednou bude konfrontován, musíme jimi projít sami, nikdo je za nás neodžije. Pak se v ryzí podobě obnažuje to, co je skutečně důležité. Blízkost, pozornost, porozumění, společný čas. V těchto chvílích se neobklopujeme úspěchy, kterých jsme dosáhli, neobklopujeme se odpracovanými přesčasy a vydělanými penězi, ale lidmi, kteří nám jsou nejblíže.

Co jiného než konfrontace s konečností, která se jednoho dne bude bezprostředně týkat i nás, by nás mělo přimět k opravdovému zamyšlení se nad sebou, nad svými vztahy, nad svým životem? Setkání s vážným onemocněním, umíráním a se smrtí může být katalyzátorem velkých změn.

Po zhlédnutí dokumentu mi v hlavě zůstal obrázek muže, který se paliatra ptá, jak dlouho tu ještě bude. Muž měl zavedenou trubici na dýchání, nemohl mluvit, s okolím komunikoval písemně. Následoval záběr na tohoto muže ležícího na lůžku v noci. Nespal. O čem přemýšlel s vědomím, že má před sebou pár dní, možná měsíců života? V kontrastu s touto situací se tolik problémů a záležitostí, které v životě řešíme, jeví jako malé a malicherné. Není to žádný patos, ale holý fakt.

Bohužel je běžnou praxí nelidský a odosobněný přístup lékařů a zdravotnického personálu k pacientům. Možná z vyhoření, pracovní přehlcenosti nebo v ochraně sebe sama před těžkými osudy, se kterými se v rámci svého povolání setkávají. Čest výjimkám. Sama jsem zažila sdělení fatální diagnózy mého dědečka lékařem na chodbě za chůze. S dědou ze zdravotníků nemluvil nikdo. Rozvoj a zavádění paliativní péče do nemocnic vnímám jako velmi důležitý a potřebný krok v cestě za kvalitnějším zdravotnictvím.

Více k tématu: Národní datová základna paliativní péče