Otázka na konci života

Podstatná část spokojenosti seniorů samozřejmě vychází ze zdravotního stavu, s nímž příliš nehneme. Zdraví do jisté míry ovlivníme životosprávou, ale úbytek fyzických sil vyplývá z podstaty našeho biologického založení: evoluce naše těla vytrénovala pro zplození a vychování dětí, ne pro dlouhověkost. Takže s ubíhajícím časem ztrácíme síly a s nimi i kousek spokojenosti s tím, jak nám je.

Jenže u tak složitého jevu, jakým je spokojenost, i ona „podstatná část“, za níž stojí zdraví, znamená jen zlomek – ve výzkumu seniorů, kteří sice potřebují péči, ale zatím žijí sami, se jednalo o čtrnáct procent. U všech seniorů dohromady bude číslo vyšší, protože výzkum zahrnoval docela homogenní vzorek, u kterého se zdravotní stav tolik nelišil. Podstatná část spokojenosti ve stáří ale vyplývá i z ryze psychologických charakteristik: například sociální podpory, emoční vyrovnanosti a přesvědčení o tom, jestli svůj život řídíme sami, nebo jestli spíš vlajeme ve větru okolností (psychologie tomu říká locus of control, místo kontroly). Podle citovaného výzkumu mají jen tyto tři charakteristiky větší vliv na spokojenost seniorů než zdraví. Všechny je přitom můžeme ovlivnit – jak ve stáří, tak preventivně už dřív.

Do společenského života se můžeme aktivně zapojovat: nikdy nezapomenu na dávnou kazuistiku osamělé stařenky, která kvůli depresím vyhledala psychoterapii. Léčbu ovšem rychle ukončila; tuším, že hned na druhém sezení. Překvapenému terapeutovi vysvětlila, že jí přece na počátku doporučil chodit mezi lidi – třeba do nějakých náboženských spolků. Takže teď – byť sama v Boha nevěří – každý den v týdnu dochází na setkání různých církví: v jedné se navíc stará o květiny před kostelem, ve druhé peče koláče na setkání pro děti… A na terapii jí nezbývá čas.

Emoční vyrovnanost propaguje celý svět: jóga, relaxace, mindfulness, meditace, hudební nástroje, tanec – stačí si vybrat. A ovlivnit můžeme i místo kontroly: uvědomovat si, co máme za volby, a pamatovat si rozhodnutí, která učiníme, abychom si pak nemysleli, že nás snad do nějaké situace zavál osud bez našeho přičinění.

Spokojenost ve stáří je navíc nepříliš překvapivě spjatá s pocitem životního smyslu. Ten přitom nemusí nutně vycházet z hlubokých náboženských vnuknutí – místo toho se na něm můžeme podílet i vlastním chováním. „Člověk by se neměl ptát po smyslu vlastního života. Měl by si uvědomit, že je to on, kdo je tázán. Život se každého ptá na smysl jeho života – a každý může odpovědět životu jen tím, co dělá; naší jedinou odezvou na život je chovat se odpovědně,“ napsal Viktor Frankl – psychiatr, vězeň několika koncentračních táborů a zakladatel logoterapie. Jeho myšlenky přitom po desítkách let nerezonují jen v psychoterapii, ale i v pozitivní psychologii, která zkoumá, jak žít zdravě a šťastně.

Smyslem je dobročinnost a odpuštění

Podle autorů teorie sebedeterminace vyplývá notná část životního smyslu ve stáří ze čtyř klíčových oblastí, na jejichž rozvoji se člověk může aktivně podílet: kromě spojení s ostatními lidmi i pocit autonomie, kompetence a dobročinnost.

Autonomie znamená pocit, že člověk jedná ze své vůle spíš než z donucení vnějšími okolnostmi. Vnější tlak totiž v člověku ubíjí jeho vlastní motivaci: pokud něco děláme z nutnosti nebo za odměnu, začneme se orientovat na vykonání úkolu, místo abychom se prostě věnovali takové činnosti. Rozdíl mezi vnější a vnitřní motivací je přitom do jisté míry na nás, na naší interpretaci.

Rozdíl mezi prací a dalšími nutnostmi versus zábavou koneckonců není propastný: stejně jako pracujeme, protože se potřebujeme nějak uživit, taky jíme, běháme nebo jezdíme na dovolené, protože se potřebujeme najíst, hýbat nebo zabavit rodinu. Práce samozřejmě má svá pravidla: musí být pro někoho užitečná. Zároveň se ale můžeme zaměřovat na vlastní možnost volby a důvod, proč něco děláme: Byť po nás zrovna něco chce nějaký klient nebo nadřízený, v pozadí se stejně skrývá naše vlastní rozhodnutí, díky kterému jsme si toho klienta nebo nadřízeného vybrali.

Kompetence obnáší kromě pocitu, že je člověk dobrý v tom, co dělá, i pocit dostatečného využití vlastních schopností. Nemusí se přitom nutně týkat pracovního života: aktuální pocit kompetence neklesá ani v nepracovních dnech. Všudypřítomné společenské diskuse o tom, které profese, pohlaví nebo společenské skupiny mají víc peněz, nám vnucují myšlenku, že se úspěch měří skrz zůstatek na bankovních účtech. Svět ale není jen materiální a využití kompetencí v materiálně méně lukrativních oblastech – třeba v péči o děti a nemocné – není o nic méně důležité. Jen přináší méně zjevné úspěchy, takže se vyplatí občas si vědomě připomenout, co jsme dokázali.

Zítřejší spokojenost navíc staví na té dnešní. Právě tu lze paradoxně zlepšit cílenou snahou o vyšší autonomii, kompetenci a spojení s lidmi, spíš než zaměřováním se přímo na spokojenost samotnou, tvrdí výzkum „sebedeterministů“. Autorům sice vyšla korelace mezi úspěchem v plnění cílů zaměřených na principy sebedeterministické teorie a nárůstem spokojenosti – ale lidé, kteří byli v plnění příslušných cílů neúspěšní, naopak o část své životní spokojenosti přišli. „Uzavíráme, že dosáhnout nárůstu štěstí je možné, ale vyžaduje to jak vůli, tak správný způsob,“ píší autoři – jenže ten správný způsob neobjevili.

O to zajímavější je čtvrtý prediktor životního smyslu: dobročinnost. Na rozdíl od abstraktních konstruktů teorie sebedeterminace víme, co přesně znamená a jak konkrétně ji do svého života zahrnout. Zároveň je ale zapotřebí se v ní neutápět – protože to, v čem se člověk utápí, vůbec dobročinností není. O lidech, kteří ostatním pomáhají, aby byli oblíbení nebo se dočekali nějaké laskavosti na oplátku, píše obsáhleji Michal Mynář. Jenže dobročinnost není kšeftem. Nemůže tak vést ke zklamání, že ostatní nejsou tak hodní jako my, protože na oplátku neočekává vůbec nic – ani od nějakého konkrétního člověka, ani od společnosti jako celku. Jedinou odplatou je vědomí, že se díky nám něco zlepšilo.

K pokojnému životu – v mládí i ve stáří – patří i odpouštění lidem, kteří nám způsobili domnělé nebo skutečné příkoří. Ochota odpouštět souvisí s našimi osobnostními vlastnostmi – ale zároveň se taky jedná o schopnost, již v sobě můžeme pěstovat. Schopnost odpuštění do značné míry vyplývá z našeho vědomého, rozumového přístupu k otázce odpuštění a msty. Hodí se proto ryze racionálně chápat, že emoční, sociální i morální rozhled každého z nás je omezený, chyby děláme všichni – a pokud se k nám někdo chová zle, není nutné ho pro jeho nedokonalost nenávidět.

Lidé navíc jednají z pohnutek, které neznáme – a setkávají se s námi v situacích, o nichž máme z pozice vnějšího pozorovatele jen matné tušení. A čím líp si umíme představit, co se může lidem okolo nás dít, tím úspěšnější jsme také v odpouštění. Opět se jedná o schopnost, již se učíme – hlavně v dětství, ale i v průběhu celého života. Můžeme si uvědomovat, jak zle na tom musí být člověk, který nám ublížil, když se nezmohl na nic lepšího.

Podle některých studií pak ve stáří schopnost odpouštět může souviset i se zdravím, nebo aspoň s tím, jak své zdraví sami vnímáme. Zároveň je odpuštění klíčové pro dosažení „ego‑integrity“, posledního vývojového úkolu člověka (podle slavného Eriksonova seznamu vývojových fází): přijetí vlastního života. Právě přes ně docela úzce souvisí s depresemi seniorů – a nejen u nich.

Odpuštění přitom jsme zvyklí chápat hlavně v kontextu vztahů s konkrétními lidmi, ale neméně důležité je u jejich skupin a společnosti jako celku. Zatímco o odpouštění nevěry se dočteme v kdejakém magazínu a odpuštěním nedokonalostí vlastních rodičů se zabývá spousta psychologů, řada lidí se dusí nenávistí ke komunistům, k liberálům, k demokracii nebo rovnou k celému světu. Smířit se přitom potřebujeme nejen s chybami konkrétních lidí, ale i s nedostatky celé společnosti.

Nalézání spokojenosti se životem samozřejmě není záležitostí pár vyjmenovaných proměnných. Ty ale kromě jednotlivostí, které můžeme vylepšit, ukazují i celkový směr, kterým lze k vyšší spokojenosti v celoživotním horizontu dospět. Potřebujeme se obklopovat lidmi a být jim prospěšní. Neuhýbat před problémy a před zodpovědností za vlastní život bez ohledu na podmínky, do nichž jsme byli uvrženi. Uvědomovat si, co a proč děláme – a dělat to pořádně.

A nakonec je dobré se na budoucnost dívat s optimismem, který lidem nad čtyřicet ze statistického pohledu chybí. Zatímco dvacátníci a třicátníci vidí budoucnost příliš růžově, okolo čtyřicítky se trend obrací. Když se vědci opakovaně ptali různých skupin Němců, jak se mají teď a jak se budou mít za pět let, průměrní čtyřicátníci očekávali horší budoucnost, než jaká pak skutečně nastala. A rozdíl se zvyšoval s věkem: lidé nad pětašedesát předvídali téměř dvojnásobný pokles spokojenosti, než jaký jim pak stárnutí skutečně přineslo.