Osobní rozvoj jako tvořivý proces

Navíc jde při tvořivém řešení problémů o proces, který není zcela v naší moci. Můžeme pro nápad připravit vhodné podmínky, ale nic nám nezaručí, že opravdu přijde. Můžeme se otevřít změně, ale nemáme ji plně ve své režii. To platí pro jakoukoli tvůrčí činnost a domnívám se podle svých zkušeností, že do velké míry také pro terapii.

Takže stačí být tvořivý, a máme vystaráno i pro osobní potíže? Takové sdělení by asi příliš jasna do věci nevneslo. Pojďme spíš prozkoumat tvořivost jako postoj, způsob myšlení a přistupování k věcem. Tady najdeme zákonitosti a postřehy, které nás mohou inspirovat.

Jaké tedy je tvořivé řešení?

• Přináší něco nového a prospěšného – nejde o jakýkoli neobvyklý a nečekaný postup. Vyskočit při náročném rozhovoru na stůl partnera jistě překvapí, ale sotva to posune jednání správným směrem.
• Reaguje na určitou potřebu, přináší odpověď na existující otázku. Je to něco, co je potřeba: něco užitečného a zároveň (z etického pohledu) žádoucího. I za tvůrčí činy nese každý svou zodpovědnost.
• Je dotažené do konce. Nezůstává u vize, ale převádí ji do reality. Změnu nestačí vyspekulovat, je třeba ji provést, nebo alespoň postup vyzkoušet. Obvykle nás takový pokus posune dál i tehdy, když díky němu zjistíme, že tudy to nepůjde.

Fáze tvůrčího procesu (podle Grahama Wallase)

1. Příprava

Zůstaneme‑li u naší paralely s prací objevitelů, svět často vidí jen ono jablko spadlé na hlavu, záblesk génia. Pravda je taková, že velkým objevům předcházejí někdy i desítky let práce, pečlivého shromažďování podkladů a sbírání informací.

Co může taková práce obnášet, pokud jde o náš osobní rozvoj? Především znalost sebe sama, ono ve všech pádech skloňované sebepoznání.

V některých obdobích se pohled do vlastního nitra stává zaměstnáním na plný úvazek, z dlouhodobého hlediska je ale důležitá spíš pravidelnost – takových deset minut denně, kdy si projdeme důležité momenty, vybavíme si, jak jsme se v nich cítili, a zapřemýšlíme, zda nevidíme souvislosti, které by nám mohly napovědět, proč jsou pro nás některé věci těžší než jiné.

A co znalost psychologie? Může se hodit, domnívám se ale, že pro člověka, který prostě chce žít lepší život, není taková znalost nutná – a zcela jistě nenahradí výše popsanou znalost sebe sama. Bez kontaktu s vlastním prožíváním se vždycky budeme spíš neplodně zkoumat než živě poznávat.

2. Inkubace

Období, kdy se zdánlivě nic neděje, kdy to v nás zraje. Nebo taky ne. Vědomě se můžeme rozhodnout, že problém v tuto chvíli odkládáme. Toto odložení můžeme podpořit i symbolickým úkonem – odložit papír, změnit prostředí, zvednout se z křesla.

Ve chvíli, kdy přestaneme problému věnovat vědomou pozornost, vytváříme prostor pro to, aby v nás mohly prožitky a poznatky pracovat. Není nutné hledat v tom nějakou mystiku, jde prostě o dynamiku nádechu a výdechu.

3. Inspirace

Mark Twain jednou napsal, že pohotová odpověď je to, co vás napadne druhý den. Vstanete od stolu, jdete se věnovat něčemu jinému… a najednou to přijde. Moment osvícení se může dostavit i v podobě tělesného pocitu – nemáte pro to zatím slova, ale docela zřetelně víte, jestli je nabídka, kterou si máte do zítřka rozmyslet, pro vás dobrá.

Inspirace často přichází nečekaně. Podpořit ji můžeme náhodnými podněty – vezměte knihu, kterou máte nejblíž po ruce, otevřete ji na libovolné straně a přečtěte si větu, na kterou vám padne zrak. Nebo se jen podívejte z okna. Co vidíte? A jak to souvisí s vaším problémem? Zkuste přijít aspoň na pět různých možností.

4. Vyhodnocení

Nápady jsou hezká věc, ale nakonec jste to vždycky vy, kdo řídí. Vy určujete, co uděláte, kterým podnětem se budete dále zaobírat, jaký záměr povede vaše kroky.

Vždy je však dobré tuto fázi vyhodnocování (a tvorby akčního plánu) zřetelně oddělit od fáze prozkoumávání terénu a produkce nápadů. Hodnocení a rozhodování aktivuje v mozku limbický systém a také přináší stres, který nám už vlastně nabízí energii pro následnou akci.

Čas věnovaný porozumění je přitom mnohdy nepřímo úměrný času potřebnému pro samotné řešení.

U Roberta Fulghuma najdeme půvabný příklad: Fulghum píše, jak se jednou snažil opravit porouchané auto. Zvednul kapotu a postupně zkusil zahýbat a zatřást vším, co jen ho napadlo. Žádný efekt. Zavolal tedy opraváře. Ten se dlouho pozorně díval, a pak jemně povolil jedno lanko. „Sto dolarů,“ povídá opravář. „Sto dolarů? Promiňte, ale moc práce vám to nedalo, vždyť jste tam vlastně jen jednou sáhnul?“ „Za uvolnění toho lanka si počítám dolar,“ říká opravář. „Těch devadesát devět je za to, že jsem věděl, kam sáhnout.“

Tvořivý přístup podpoříme, když dokážeme:

• Vnímat složitost jevů, uvažovat v širokých kategoriích, vzít do hry co nejvíce proměnných
• Odpoutat se od obvyklých, zažitých způsobů vidění: takhle se to dělá, tohle je správné, tedy prolomit tzv. funkční fixaci a zaběhnuté scénáře (na židli se sedí, cílem hádky je prosadit vlastní mínění…)
• Pozdržet úsudek, odložit hodnocení
• Přistupovat k situacím se zvědavostí a zájmem – pro příklad si představte Davida Attenbourougha, jak se s nadšeným a téměř něžným výrazem sklání nad nějakou slizkou potvorou
• Trénovat paradoxní a percepční pružnost: tady jako ilustrace nejlépe poslouží kresby M. C. Eschera

Máme tady problém…

A ještě jedno poučení si z teorie tvořivosti můžeme odnést. Jde o chápání problémů. Slovo problém pochází z řečtiny a znamená něco vyčleněného, doslova vrženého vpřed. Vezmeme určitou část reality, označíme ji nálepkou „problém“ a začneme ji izolovaně zkoumat, případně se ji snažíme někam odsunout a vytěsnit.

Existuje jiný způsob: nevyčleňovat problém, ale vyčlenit sebe, vystoupit na chvíli z běžného života. To je konečně i součástí psychoterapie (a některé směry navíc pracují s představou „chráněného prostoru na druhou“, kdy se v rámci sezení například provádí imaginace nebo dramaterapie jako součást skupinového setkání). Podobně v tomto ohledu zafunguje i cestování, zážitkový víkend nebo třeba dlouhá procházka.

Cílem je stáhnout se dočasně do ústraní a ponořit se plně do svých prožitků. Před tvořivou činností se přitom paradoxně doporučuje nejdříve se zklidnit: pohybem, meditací nebo například poslechem hudby. Takovéto zklidnění zároveň přinese přeladění na jiné vlny a eliminuje nežádoucí stres.

Na rozhraní známého a neznámého

Když toto všechno aplikujeme, co se potom vlastně bude dít? To předem nelze říci. Klubko zvané „problém“ se ve vstřícném prostředí začne dost možná samo uvolňovat a rozmotávat, aniž bychom za něco museli tahat.

• Když se snažíme problém vyřešit vědomě a s pomocí vůle, dokážeme si představit jen omezený počet řešení. Naše vidění je úzké a k dispozici máme jen vyzkoušené a známé postupy.
• Ve chvíli, kdy se naladíme a jsme otevření všem souvislostem, které mohou vyvstat, necháváme věci, aby se samy poskládaly.

Můžeme pak vlastně začít odkudkoli. I napohled drobný nebo vzdálený podnět může v takovou chvíli způsobit, že se rozsvítí příslovečná žárovka a budeme moci zvolat heuréka – proto znějí historky o okolnostech velkých objevů a vynálezů někdy tak bizarně. Své místo tady mají různé náhody a shody okolností, pocit, že „je to snad všude“. A pouze tehdy, když jsme připravení a naladění, mohou nést plody nejrůznější heuristické postupy a techniky, kterými přetékají různá manažerská školení.

Další krok je ovšem vždy vědomý: zaměříme pozornost, vyhodnotíme, rozhodneme se (a uděláme). Smyslem tvořivého přístupu není bloumat mezi kuriozitami nebo se rozplynout v nevědomí, vstoupit do krajiny za zrcadlem a už se nevrátit. To podstatné se vždy děje na rozhraní mezi oběma světy, praktickým a tím imaginativním.

Pro průzkum obou území můžeme využít i papír a pero. Cvičení, které na závěr nabízím, je založeno na rytmickém střídání volného proudu myšlenek a vědomého zvažování objevených souvislostí. Jeho přínos nemusí být přímo v tom, co napíšeme (a co objevíme). Někdy je důležitější, do jakého rozpoložení se díky tomu dostaneme.