Osobní bublina

Neustále mě někdo hodnotí. A to ne jenom blízcí, ale i cizí lidi. Vyjadřují se k tomu, jak se tvářím, jak se oblékám, jak mluvím ke svému psovi. Snad každý si něco najde. Ani nespočítám, kolikrát už někdo komentoval, co jím nebo nejím ve vlaku. Co je jim sakra do toho?

Častokrát si připadám jak opice v zoo. Proč ostatní tolik zajímám? Proč se nestarají o sebe? Proč mají neustále potřebu mi říkat svůj názor? Jejich hodnocení mě zraňuje. I když si ho nechci připouštět, stejně to ve mně hlodá, otráví mi to den. Slova nebo pohledy nedokážu dostat z hlavy – ty zvlášť jedovaté mám v sobě i roky. Někdy nemám ani chuť jít ven. Proč mě prostě nenechají žít?!

Ivet se cítí každý den jak pod palbou. Nastraženě očekává, co zase bude, kdo co řekne, jaké soudy a komentáře si vyslechne tentokrát. Je z toho neskutečně vyčerpaná, frustrovaná a naštvaná.

Neviditelná ochrana

Pokud článek posloucháte, zkuste na moment zavřít oči a představit si kolem sebe bublinu; materiál či vzhled je jen na vás. Bublina je utvářena naší vlastní sebeúctou, sebevědomím a sebehodnocením. Jsou v ní zapsané všechny zkušenosti, situace, které se nám vryly, naše vztahy, úspěchy i neúspěchy. Bublina je naplněna i naší energií, celkovým postojem, vrozenou náturou. Tvoří ji geny, chromozomy, naše životní jiskra.

U každého člověka vypadá jinak. Jsou lidé, jejichž bublina by se dala přirovnat k betonu. Nepropustí nic. Jsou tvrdí, nekompromisní, nemají s nikým slitování – někdy ani sami se sebou ne. Věřte nebo ne, i v této bublině může být uvnitř těžko, i když se to druhým nemusí na první pohled zdát.

Někdo má bublinu křehkou, skoro mýdlovou. Každá srážka, každý konflikt jako by ohrožoval jejich existenci. Možná je pošramocená tvrdou minulostí. Možná je křehčí kvůli náročnému vztahu či výchově.

Bublina není stabilní ani vrozená. Mění se. Můžeme ji zpevňovat a zocelovat. Dobrou zkušeností, vlídným slovem nebo pečujícím vztahem. Bublina se stejně tak může dlouhodobě poškozovat – mohou se v ní dělat nenápadné rýhy, zářezy či malé prasklinky. Ničí ji chronický stres, psychický nátlak, skrytá manipulace či právě ony negativní komentáře, které na nás ulpívají a mění naše sebehodnocení a sebepojetí. Odolnost je narušená a stejně tak naše hranice.

Na bublině se odráží i náš fyzický stav. Vypadá a funguje úplně jinak, když jsme odpočatí, plní energie, dobře jíme a spíme. Když se cítíme vitálně. Pak teprve může být naším štítem: neúspěchy či nevhodné komentáře po ní doslova stečou. Když na nás kolemjdoucí vrhne odsuzující pohled, ani se nás to nedotkne, spíš se tomu zasmějeme. V takové bublině je nám hezky.

Pokud jsme však dlouhodobě unavení, frustrovaní, pod chronickým stresem, nemocí nebo pokud je náš fyzický stav nalomený, do bubliny se všechna negativa vpisují skoro sama. Dalo by se říct, že je snad na sebe magneticky přitahuje. I odsuzující pohled neznámého kolemjdoucího ulpívá a zahlodává se do našeho sebepojetí.

Věřím, že teď máte v mysli představu své bubliny. Jak vám v ní je? Chrání vás? Propustí pozitivní a odpudí negativní? Co na ní nejčastěji ulpívá? Je křehká, nebo naopak zocelená a tvrdá? Kdo má právo se jí dotknout a komu toto právo naopak nedáváte? Z jakého materiálu je vyrobena? Co jí prospívá? Kdy se doslova leskne, vyzařuje klid, energii a spokojenost? Kdy je bublina zašedlá, pošramocená, či vyfouklá?

Co k sobě pustím

Ivet představa bubliny bavila. Líbila se jí myšlenka jejího proměnlivého prostoru. Líbilo se jí přemýšlet, že má kolem sebe štít, byť ji nechránil tak, jak by potřebovala. Bylo pro ni tak snazší přemýšlet o své sebeúctě a o svém vlastním hodnocení.

Zprvu se Ivet neustále ptala, proč mají ostatní potřebu komentovat a zároveň kritizovat její život. Najednou se ale od této myšlenky začala odklánět. Začala hledat důvod, proč vlastně tyto komentáře v její mysli ulpívají. Nevyhledává sama odsuzující pohledy? Neočekává jen samou kritiku? Nevšímá si jen části reality?

Dále začala pozorovat, kdy se jí tyto situace dějí – kdy má nejčastěji pocit, že druzí lidé nevybíravě komentují její vzhled, chování či výkony. Všimla si, že jsou to dny, kdy se cítí vyčerpaně a vstává bez nálady. Necítí ve své kůži nebo se obává náročného pracovního dne. Jsou to dny, kdy by nejradši zůstala v posteli. Nemoc, stres v práci, špatný spánek, nedostatek správného jídla, to vše ovlivňuje, jak zvládá či nezvládá druhé. To vše ovlivňuje její bublinu, její svět.

V našem sebepojetí, v naší bublině jako by se odrážel celý vesmír. Ne nadarmo přišla kdysi systemická psychoterapie (v čele s Kurtem Ludewigem) s takzvaným cirkulárním dotazováním. To mělo mimo jiné za cíl obejít odpor klientů k některým otázkám. Ve zkratce se ptáme: Co si myslíte, že si myslí matka, otec, spolužáci, kolegové, kolemjdoucí o tom či onom.

Toto dotazování je až kouzelné v tom, že se vlastně ptáme, jak daný člověk vnímá realitu, vztahy a lidi kolem něj: Jsou přející, pozitivní, hodní, vlídní? Nebo jsou druzí krutí, nebezpeční, kritičtí či negativní? Ono totiž ve skutečnosti daleko méně záleží na tom, co si o nás myslí druzí. Důležitější je, co si myslíme sami o sobě. Odpovědi pak vkládáme do mysli druhých – a ti náš názor někdy vděčně přijímají.

Ivet přišla na to, že největším kritikem je pro sebe ona sama. Pochybuje o svém vzhledu i výkonu. Má obavy, zda neřekla či neudělala něco špatně. Sama se odsuzuje a cítí se před pohledem ostatních nejistě. Sama pochybuje, že se stravuje správně. Je prvním člověkem, který si vyčítá své nedokonalosti. Má pocit, že ostatní na ní vidí jen to ošklivé. Vidí v jejich očích odsouzení, ale zapomněla si všimnout toho svého, v této situaci daleko významnějšího. Ostatní pak potvrzují její vlastní názor.

Teď společně na moment přijměme fakt, že kritika ostatních se opravdu může dít. Kdokoliv se může vyjádřit k nám samotným, ke stylu oblékání, účesu, vzhledu, chování či výkonu. Opravdu kdokoliv. I kdybychom druhé umlčeli, stejně na nás mohou vrhat nepříjemné pohledy. Je to jejich právo. To, jak se k nám budou druzí chovat, v některých případech vůbec ovlivnit nemůžeme. A můžeme mít zkrátka smůlu na zlé, negativní či kritické lidi v práci, doma, v obchodě, kdekoliv.

Ale co rozhodně ovlivňovat můžeme, je naše bublina. Naše hranice. Můžeme se soustředit na naši vlastní realitu. Na to, co si myslíme sami o sobě. Můžeme se soustředit na to, jak se my sami hodnotíme, jak se cítíme jistí v kramflecích. Za co se chválíme a jsme na sebe pyšní. Můžeme pracovat na své jistotě. Můžeme se oceňovat za to, co je na nás krásného.

Ve stejné chvíli se můžeme snažit, aby nestrádala ani fyzická stránka, která má na naši bublinu nezměrný vliv. Nemůžeme po sobě chtít odolnost, když už několikátý den či týden špatně spíme nebo řešíme dlouhodobý pracovní stres. Nemůžeme chtít, aby bublina snesla všechno. Stačí pak jeden negativní komentář, jedno nemístné vyjádření kolegy, bublina praská a my se pak pod vším tím tlakem můžeme hroutit.

Pečujme o svou bublinu

Naše bublina si zaslouží péči, jelikož tolikrát během dne mohou různí lidé zkoušet, co všechno vydrží. V jaké situaci, pod jakým tlakem praskne, či naopak odpruží kritická slova nebo pohledy druhých.

Spěte, jezte zdravě, hýbejte se. Buďte často ve společnosti, kde je vám příjemně, kde se zasmějete a odlehčíte náročné či negativní situace, které se vám stanou. Choďte na procházky, objednejte se k masérovi, vypijte si v klidu čaj, dopřejte si malé radosti. Užívejte si zastavení. Pozorujte přírodu. To vše může vaší bublině prospívat.

Nejedná se o velké věci, jde hlavně o frekvenci. Často se stává, že nás dennodenní události, úkoly a povinnosti semelou tak, že i kávu, která měla být odměnou, vypijeme v letu, studenou, bez vědomí, že bychom si na chvíli sedli a odpočali. Jsou to minuty, kdy dopřejeme svému tělu, mysli, bublině „nicnedělání“. Lelkování, sezení na lavičce v parku na sluníčku. Vědomá chvilka. Odměna. Aby bublina mohla být o kapku silnější.

Ivet ví, že její bublina utrpěla v minulosti šrámy, které se těžko hojí. Ví, že plno komentářů si dosazuje do mysli druhých, aniž by je ti konkrétní kolemjdoucí někdy pronesli. Ví, že její bublina je křehčí než bublina mnoha jiných lidí. V minulosti si pustila k tělu několik zlých lidí a odnesla si pár těžkých myšlenek. Mezi nimi i tu, že je špatný, ošklivý člověk.

Teď se ale rozhodla, že začne bublinu postupně zpevňovat a opečovávat. Už to nechce po ostatních. Nechce, aby ostatní přestali s tím, co dělají, říkají či jak se tváří. Chce to po sobě. Chce po sobě, aby se odkázala vřele a upřímně pochválit. Chce se odměňovat. Chce pro sebe dělat hezké věci. Učí se odpouštět a učí se mluvit k sobě vlídně. Učí se mít ráda.

Kritikové našeho života se budou vyskytovat vždycky. Nevyhnutelně se čas od času objeví lidé, kterým se nebude líbit, co děláme nebo jak vypadáme. Budou mít nezměrnou touhu vyslovit se k tomu, jak bychom měli být lepší, hezčí, jak bychom měli dělat věci (podle nich) správně. Odpovědí, kterou jim můžeme dát, je naše vlastní jistota. Jistota v sebe samotné.

My víme, proč, jak a co děláme, kde jsou naše slabiny a silná místa. Známe vlastní pochybnosti. Nemusíme se zpovídat nikomu, kdo si sám od sebe vzal právo naše žití kritizovat a hodnotit. Nemusíme nic vysvětlovat ani obhajovat. Je to náš život. Naše rozhodnutí, naše cesta, naše volba.

A pokud naším chováním, mluvou, oblékáním nikomu neškodíme, nikomu nenarušujeme jeho vlastní bublinu, můžeme po sobě hodnocení či kritiku druhých nechat stéct, protože na ní nezáleží.

Doufám, že vaše bublina je natolik pevná, aby odolala negativitě druhých, a ve stejné chvíli propustná a měkká natolik, aby k ní dolehla i pozitivní slova. Aby nebylo potřeba nikoho odhánět a držet si odstup a zároveň nedošlo k žádnému zranění. Aby se nám s ostatními žilo hezky.

Mým přáním je, aby tento článek byl třeba jen drobným opečováním, hojivým balzámem pro bublinu, kterou máte. Pro situace, které nemusí být nejlehčí ustát bez zranění. Kdy zkrátka potřebujeme trochu toho pohlazení a jistoty, že se vždy můžeme opřít o sebe.