Oslava přátelství

Psychiatr a kněz Max Kašparů ve svém hezkém povídání o šestistěnu, který potřebujeme budovat, aby náš život fungoval, přátelství umisťuje na jednu ze šesti stěn našeho života, které nutně potřebujeme.

Nedávno jsem se pokusila o něco jako mediaci k lepšímu vzájemnému pochopení mezi dvěma fajn lidmi u jednoho přátelství, které z jedné strany skončilo. Nepodařilo se, ale byl to pro mě impuls znovu nad přátelstvím přemýšlet.

Čím to, že s někým se cítíme dobře i po letech a mnoha životních změnách, někdo se nám ze života nenápadně vytratí, někdo přibude, za někým přibouchneme vrata a pak nás to mrzí (nebo naopak nemrzí)? Čím to, že u někoho nám stačí jen to, že je a že je „náš“, plyneme v míru a otevřeně, bez nároků, a na někoho vnitřně máme takové nároky, až začne couvat nebo se naopak něčím nárokům potřebujeme až bránit? Co vlastně přátelství je, co obnáší?

Zkuste popřemýšlet, jaká slovesa se vám pojí se slovem přítel ve smyslu opravdu dobrý kamarád či kamarádka. Mně se vybavují taková ustálená spojení jako pravý přítel nezradí, pomůže, naslouchá…

Nejsi v tom sama

V životě čím dál víc zjišťuji, jak moc přátele potřebuji, jak velkou oporou i inspirací mi v průběhu let v nejrůznějších situacích byli. Už je to hodně let, bez varování se se mnou tehdy rozešel přítel. Zoufalá a v slzách jsem se opila s kamarádkami a pamatuju si ten pocit podpory a opory z jejich strany dodnes.

Banální? Možná, ale co třeba dělá někdo, kdo žádné přátele nemá, v takových chvílích, kdy se něco důležitého hroutí? Dnes, v roli matky malého dítěte, kdy na mě číhají prohry a beznaděj za každým rohem, oceňuju všechna dobrá přátelství o to víc. Zvlášť otevřená přiznání žen, že to taky nezvládaly, nezvládají, že v tom nejsem sama. Zjišťuju, kolik je v nich empatie, a dozvídám se o nich věci, které jsem netušila.

Jedna kamarádka mi v rámci podpory jednou napsala: „Víš, co jsem jednou v zoufalství udělala? Syn řval a visel mi na kabátě, já neučesaná, opatlaná dětskými ručičkami. Obrátila jsem oči v sloup a odevzdaně prohlásila: Díky, Bože, že jsi mi dal ty nejlepší učitele mé trpělivosti. Řekla jsem to venku před domem, slzy v očích. Kolem šla sousedka a objala mě, to bylo moc hojivé.“

Uvažuju nad mnoha lidmi, kteří přátelsky prošli a procházejí mým životem. Nad laskavými gesty typu dárkového poukazu na nastřelení náušnic, nejrůznějšími drobnými pozornostmi, nad oblečením a hračkami pro syna, hrnky na kafe, svíčkami, společnými chvílemi, které si někteří musí hledat i dost složitě. Nad laskavými slovy v písemné podobě, povzbuzením, zamyšlením, společným humorem.

Přednáška 19. září 2024