Opustí mě?

„Pokud o něj přijdu, nikdy už nebudu šťastná,“ říká Zuzka. To je mnoho obav. Mnoho strachu, kterému se vystavuje. Teď se ale společně podíváme nikoliv na budoucnost, která může být doslova všelijaká, ale na přítomnost. Co teď? Co byste potřebovala teď, aby vám bylo líp? Co pro sebe můžete udělat?

Zuzka si začíná uvědomovat, jak se všechny další oblasti jejího života v posledních měsících zastavily. Kvůli obavám o vztah přestala chodit s nejlepší kamarádkou na procházky. „Chtěla jsem tam být víc pro Romana.“ Přestala si dělat čas sama pro sebe. Práci omezila na nejnutnější úkoly, stejně se nebyla schopná soustředit. Ze samých obav doslova přestala žít.

Výzkumy potvrzují, že odloučení nejčastěji pomáhá zvládnout kontakt s jiným člověkem. Blízkým kamarádem, s rodinou, s terapeutem. S někým, s kým můžeme sdílet, prožívat, nadávat, plakat. S kým můžeme třeba i po tisící probrat, co nás tíží a čeho se obáváme.

Fáze „tušení“, ve které se Zuzka nachází, je velmi vyčerpávající. Blízkého třeba ani nechceme konfrontovat s tím, co se nám v mysli odehrává. „On mi stejně nic neřekne a jen bude podrážděný.“ To je svízelná situace, poněvadž obavy v mysli jsou a hlodají díru do duše. A dokud zůstávají nevyslovené, hlodají intenzivně a mnohdy bolestivě. Potřebujeme je říct. Potřebujeme místo, kde si můžeme odžít svůj strach. Někoho, kdo bude po našem boku.

Osobní perspektiva

Se Zuzkou se nacházíme v bodě, kdy netušíme, co se v Romanovi odehrává. Možná se u něj vůbec nic neděje, možná i nadále plánuje být se Zuzkou a aktuálně je jí věrný. To nevíme. Jediné, co můžeme, je starat se o její pocity, prožitky a potřeby. Zuzka se posledních několik měsíců věnuje hlavně obavám. Naprosto ztrácí ze zřetele sebe a svůj život. Svoje štěstí upíná k tomu, že i nadále bude její vztah funkční. Jenomže to plně ve svých rukou nemá.

Postupně, pomalu a prožitkově si Zuzka začíná uvědomovat, že jsou chvíle, kdy se může sama starat o svoje štěstí. Strach o partnerství ji neopouští, ale přestává být zcela dominantní. Začíná vidět i jiné aspekty svého života. Ty, které nechávala dlouho za sebou, protože „na to neměla ani pomyšlení“. Začala například vyrábět náušnice – kreativní činnost jí pomáhá uklidnit mysl.

Zkusila napsat pár svým kamarádkám, se kterými se dlouho neviděla. Začala mluvit o tom, že s Romanem prožívají krizi. Dává partnerovi více prostoru o samotě. Uvědomila si, že fyzickou blízkostí ho k sobě nepřipoutá. Snaží se omezit neustálé ujišťování. Slova, které Roman řekne, stejně nebudou mít vypovídající hodnotu. Snaží se mu dát více prostoru a stejně tak dává prostor sobě a svým přáním. Dělá si malé radosti.

A někdy se vlastě nesnaží. Nechá pocity, které zrovna prožívá, zkrátka tak, jak jsou. Někdy ji Romanova odtažitost zasáhne a Zuzka cítí, jak se uvnitř rozklepe. Převálcuje ji obava, která vznikla kvůli myšlence na samotu. Zuzka už dokáže rozpoznat, že něco se odehrává v její mysli a vlastně tolik nesouvisí s ní a Romanem.

Pořád nemá žádnou jistotu, že ji partner neopustí, ale určitě má v sobě větší klid, který pramení z toho, co vlastně může. Klid, který si dopřává, protože se alespoň jednou denně sama sebe zeptá: „Ano, tak to je. A co bych teď potřebovala, abych to dokázala přijmout, zvládnout, abych tím dokázala projít?“

Možná i vy se momentálně nacházíte v podobně těžké životní situaci, kdy vás opouští někdo, kdo je vám blízký. A je úplně jedno, zda se to reálně děje, nebo zda je to naše obava. Prostě to tak cítíme. Můžeme být zahlceni strachem, úzkostí, obavami. Často o to víc začneme toužit po potvrzení, blízkosti, intimitě. Po informacích, po souhlasu, po slibu, že s námi ten druhý bude a že nás neopustí. Vlastně začneme toužit, aby druhý člověk dělal, co potřebujeme.

Jenomže ať už se v mysli a duši druhého odehrává cokoliv, nemusí s tím žádné z našich přání nijak pohnout. S čím pohnout můžeme, je naše perspektiva a naše spokojenost. Můžeme zaměřit svoji pozornost k sobě – k činnostem, aktivitám, myšlenkám a emocím, které máme ve svých rukou. Můžeme se vhrnout do práce, sportu, můžeme více času věnovat kamarádům, dávno zapomenutým koníčkům, četbě, přednáškám, koncertům, čemukoliv, co alespoň trochu potěší naši duši.

Situace spojené s druhými lidmi jsou pro nás mnohdy strastiplné a nepředvídatelné. Nedržíme je ve svých rukou – otěže jsou společné. A pokud se jedna strana rozhodne je pustit a dál se jízdy neúčastnit, máme na toto rozhodnutí jen omezený vliv.

Zuzka je přesvědčená, že vztah s Romanem je ten pravý a jediný vztah, který chce do konce svého života mít. Dlouho v to věřila a není čas se této představy pouštět. Nechce, nemůže. Ale vidí, že nachází štěstí i jinde. Že jsou aktivity, které si užívá, aniž by byly jakkoliv s Romanem spjaté. Vidí, že sice nemá pod kontrolou Romanovo rozhodnutí, ale své štěstí alespoň částečně ano.

Každému, kdo se nachází v obdobné situaci, bych ráda tímto článkem poslala kapku podpory k tomu vydržet tajuplné mlčení, neurčitost, obavy, pochybnosti, strach ze samoty. Podpory, aby se alespoň někdy zadařilo otočit myšlenky k péči o svoji duši. Nikoliv o vztah, o druhého, ale o sebe, o svoji energii a o svůj prostor. A v neposlední řadě podpory k tomu, abyste nacházeli blízkost i v jiných vztazích než v tom, který je právě teď bolestný. To vše může pomoci. Držím vám palce!