Optický klam

Kousek po kousku zpytuji áčtyřku a desátý předmět v obrázku fakt nevidím, asi tam není. „Tak, můžeme si všichni říct, kde jsme věci našli?“ ptá se lektorka. A tak se dozvím, že to, co jsem neviděla, leželo celou dobu (kde taky jinde než) přímo před mýma očima.

„A tohle znáte?“ vytáhne na nás s úsměvem optickou iluzi tanečnice, kterou, jak se později na internetu dočtu, vytvořil v roce 2003 japonský webdesigner Nobuyuki Kayahara. Jak je možné, že při současném sledování jednomu připadá, že se tanečnice otáčí za svou pravou rukou, a jinému, že se otáčí za levou?

Jak to, že někdo během pohybu tanečnice uvidí, že změnila směr otáčení, a někomu se točí pořád stejně? A jak to, že i moment změny směru jejího otáčení každý vnímá jindy?

Nakonec nám někdo prozradí, že vnímaný směr otáčení tanečnice souvisí s aktivitou našich hemisfér. A že třetí rozměr jí dodáváme sami – nikdy jej neměla, jen šikovně budí zdání. Dotváříme si realitu tam, kde nám chybí informace. Nebo jsou uspořádány tak, že nepřijdeme na to, že nám podstatná informace uniká.

Brýle mámení

Někdy si dokonce dotváříme vnímané podněty ve smysluplné obrazy. Můžeme se dočíst, že pokud jsou to objekty nejasné a nezřetelné, má to i svůj název – pareoidolie. Blízko k tomuto dokreslování mají děti a umělci, ale asi to známe skoro všichni.

Mrak nám připomene krokodýla, v lese projdeme kolem stromu, kterému rostou prsa, nebo vidíme v neživých předmětech obličeje. Případně si vzpomeňme na stínové divadlo s prsty, které ožívají v chechtající se poberty nebo štěkající psy. Kdo si rád hraje s fantazií, kolikrát se tak docela příjemně zabaví.

Svou roli v určitých situacích hraje i moment překvapení a setkání s dosud neznámým. Kdo by se při dnešních filmových efektech aspoň trošičku škodolibě a blahosklonně neuchichtl, když slyší o naprostém zděšení prvních diváků kinematografie, kteří měli při jednom ze snímků bratří Lumiérů pocit, že vlak přijíždějící do stanice najíždí přímo na ně?

Poznání, jak to je doopravdy, mi pomohlo v rozumovém pochopení, ale vnímám to pořád stejně.

Jenže kdybychom žili v jejich době a neměli žádnou zkušenost s filmem, s objekty, které se k nám na plátně nebo na obrazovce přibližují, o co, že by se v nás krve nedořezal? Ostatně, příznivci hororů i jiných nervydrásajících žánrů dobrovolně zatínají svaly, bezděčně ucukávají a umírají strachy doma a v kinech i dnes. Nejen, že nás vlastní mozek rád šálí, ale dost často se necháváme oklamávat i úmyslně.

Co když ale realitu chceme vnímat přesně, bez brýlí šálení a mámení, bez her na něco, co není? Jde to vůbec? Nebo máme i při snaze o objektivní vnímání sklon dotvářet si souvislosti a celky, které neexistují?

Optická iluze tanečnice mě asi nikdy nepřestane fascinovat i díky tomu, že přestože už vím, o co jde, pořád jí svým mozkem dávám směr, kterým se otáčí. Poznání, jak to je doopravdy, mi pomohlo v rozumovém pochopení, ale vnímám to pořád stejně.

Potřebujeme rozumět

U optické iluze je to vcelku jedno. Ovšem škodit si něčím podobným můžeme v přeneseném slova smyslu v životě, vztazích, samozřejmě včetně toho k sobě.

Potřebujeme se v životě orientovat. Informace mylné a přitom nám srozumitelně podané jsou pro nás daleko uspokojivější než informace žádné nebo pro nás nesrozumitelné, neuchopitelné. A tak klameme sami sebe.

Jako v případě dvou polí šachovnice, na jedno z nichž dopadá stín válce v tomto videu (část od 03:00). Naše oči prý vidí správně, že barva vybraných polí na šachovnici je totožná, ale při pohledu na obrázek náš mozek musí zpracovat hodně informací.

Přednáška 19. září 2024