Opravdu volno

Neměla bych, držím přece dietu. Měl bych se učit, a ne koukat na seriál. Neměl jsem být venku s kamarády, teď bych se měl věnovat rodině. Nemůžu odjet na víkend s kamarádkami, partner by mi to vyčítal. Měla bych si dodělat další kurzy, školení, vzdělání, stejně jako kolegové…

Ono to v té naší hlavě opravdu někdy není lehké. Těch povinností, psaných i nepsaných, těch úkolů a očekávání, vyřčených i nevyřčených. Závazků, kterým lidem bychom se měli ozvat, kde bychom zrovna teď měli být, co bychom měli dělat. Určitě si vybavíte alespoň dvě tři věci, co byste mohli ještě dneska stihnout. Možná vám přijde na mysl i činnost, kterou byste měli dělat právě místo obyčejného čtení článku.

Pokud patříte ke šťastlivcům, kteří odpočívat umějí, skvělé! Dál číst nemusíte. V tomto článku mluvím k těm, kteří to mají opačně. Studují, dělají to, pro co jsou nadšení, dali by tomu každou minutu svého času, ale šťastnými je to nedělá. Naopak. Trpí, protože už nemohou. Zadržují dech a běží, co jen tělo a mysl dovolí. A vlastně by rádi zabrali ještě víc, jenže to už by si snad doslova říkalo o infarkt.

Vyhoření začíná v hlavě

V roce 2019 Mezinárodní zdravotnická organizace zařadila syndrom vyhoření oficiálně mezi nemoci. Během posledních desetiletí je tento fenomén stále častější, nejen v pomáhajících profesích. Když jedeme na plné obrátky a nestíháme se rozhlédnout, nadechnout, zastavit, tak prostě vyhoříme. I kdybychom seděli v kanceláři a nepřišel ani živáček.

Někde v hlavě totiž silně a mohutně zní: Nesmíš ubrat. Má to smysl. Zaber. Snaž se ještě o trochu víc. Předběhni ostatní. Nebuď pozadu. Nedělej ostudu. Nesmí tě vyhodit. Musíš uspět… Je možné, že nikdy dřív jsme si dovednost zvolnit neosvojili. Možná naopak, všechny naše předchozí zkušenosti z rodiny nebo školy nás v podobných myšlenkách jen utvrdily.

Když se vědci zaměřili na vysokoškolské studenty, nenašli u této zdánlivě energické, perspektivní a nadějné skupiny pouze syndrom vyhoření, ale také depersonalizaci, derealizaci a extrémní vytížení. I čísla z domácího prostředí jsou alarmující: nedávný výzkum zjistil, že 33 % studentů pedagogické fakulty se cítí zcela vyhořelých. Na lékařské fakultě dosáhlo toto číslo 48 %. Téměř polovina studentů má pocit, že nesmí slevit, že musí dokázat něco víc. Hroutí se, že nestíhají. Bojí se odpočinout si. Stíhají je výčitky, stres, bolest.

Nebojte se, už žádná další čísla. Chci hlavně poukázat na to, že takový život není v pořádku. Takhle to být nemá. Mladý ani starší člověk by neměl cítit, že jediný správný životní styl je být přetížený, zaneprázdněný, bez chvíle klidu. Že odpočinek je špatně, odměna je hřích a právo na ni přichází až s důchodem.

Nesmíš polevit

Jak to, že někdo vážně neumí odpočívat? Asi tušíte, že odpověď bude někde hlouběji. Možná ve školních zkušenostech – v době, kdy jsme byli (třeba jen finančně) odkázaní na dobrou vůli našich rodičů, někdy i profesorů. Třeba jsme toho měli víc, než jsme byli schopni zvládnout, a v našem okolí zaznívaly hlasy: Nesmíš se vzdát, když už na té škole jednou jsi. Musíš zabrat. Ty chceš jít ven? To si děláš legraci!

Nebo jsme slýchali přísné hlasy daleko dříve. Odmalička v sobě máme nepříjemný, drásavý pocit, že selhat, neuspět, odejít je tragédie či ostuda. Rodinná katastrofa. A odpočinek k tomuto selhání určitě vede. Odměna přichází jen za něco zásadního. Za červený diplom. Za prestižní školu. Za závod, který vyhraje jedno dítě z tisíce. Nikdy ne za druhé místo, a už vůbec ne jen za snahu.

V mysli nám mohou vyvstávat chvíle, kdy jsme potřebovali podporu, pohlazení, pochopení. Kdy jsme si toužebně přáli slyšet: To nevadí, když se to nepovede. Potřebuješ načerpat sílu, radost, optimismus. Teď už nic nedělej. Netrap se tím. Stojím za tebou, i když ti to nevyjde. Nemusíš se bát. Slova, o kterých si mnoho dětí i dospělých může nechat jenom zdát – a když jim je někdo náhodou řekne, vlastně jim tak úplně nevěří.

Dlouho slýchali pravý opak: Když selžeš, stane se katastrofa. Bude to ostuda. Když se ti nepovede tohle, nepovede se ti nikdy nic… A tento hlas je mnohdy silnější než všechny „cizí“ podpůrné hlasy okolí. Protože ten vnitřní, kritický, všechno převáží. Protože ten, který straší katastrofou, má vždycky navrch. Tato slova pronášeli většinou ti nejdůležitější lidé našeho života. Právě oni nám dávali obrázek o tom, jak svět funguje a jakou roli bychom v něm měli hrát.

Změna postoje

První krok ke změně obnáší vůbec se otevřít možnosti, že to na světě může fungovat kapku jinak, než jsme odmala slýchali. Dobrý důkaz, jak důležité jsou chvíle klidu, relaxace, meditace, procházek, četby, seriálů a prostého lelkování, nám často dávají ti nejúspěšnější lidé. Myslím to zcela vážně.

V roce 2009 v San Franciscu proběhl takzvaný FailCon – konference úspěšných lidí o nezdarech, které byly v jejich životě důležité. Které jim ukázaly, že existují jiné cesty a zrovna ta první, do které byli třeba i natlačení nebo o které si mysleli, že je ta vysněná, jediná správná, nakonec nebyla vůbec pro ně.

Jack Ma, zakladatel společnosti Alibaba a devátý nejbohatší muž Číny, třikrát neuspěl u zkoušek na vysokou školu, desetkrát byl odmítnut při přijímacím řízení na Harvard Businness School, vyzkoušel více než třicet míst včetně práce pro KFC. Vše neúspěšně. A zároveň vše na této cestě bylo potřeba, aby se dostal právě tam, kde aktuálně je. Velmi hezky to vystihl citátem i Winston Churchill: „Úspěch je schopnost jít od nezdaru k nezdaru bez ztráty nadšení.“

Možná jste i ve svém okolí někdy zaznamenali akce zvané FuckUp Nights, kde lidé sdílejí své neúspěchy. A ačkoliv by si je třeba člověk nespojil přímo s tímto tématem, právě zde lze prožít několik terapeutických momentů náhledu a porozumění. Zároveň pocítit úlevu, že se nám nemusí stále dařit. Že můžeme narážet, bourat, otáčet se. Přemítat o tom, že je v pořádku, začít znova a jinak.

Jenže kolikrát v běžném životě slyšíme: Tobě se teď nedaří? Nejde ti to? No tak, to je báječné! Z toho se hodně naučíš. Třeba tě to má nasměrovat úplně jinam… Teď to zní možná až směšně, ale kolikrát by bylo potřeba podobná slova slyšet. Že můžeme dělat chyby, scházet z plánované cesty a objevovat nové. Že je v pořádku, když se mýlíme, děláme přešlapy, když změníme názor, jelikož objevíme nové věci, které jsme před tím netušili. Nemusíme nikomu dokazovat, že jsme dostatečně dobří, ani předstírat neustálou vytíženost a výkonnost.

Dneska už končím!

Vím, možná někteří z vás v sobě teď mohou mít pocit, že je to nereálné – že takhle nikdy škola, rodiče, práce ani jiná prostředí nikdy fungovat nebudou. Že vždy budeme pod tlakem povinností nebo kritických pohledů druhých v duchu: Ty už zase nic neděláš? Jak můžeš takhle marnit svůj čas a potenciál? Koukej sebou hejbnout, ať si vedoucí nemyslí, že jsi k ničemu…

Jenže já myslím, že cesta k tomu dopřát si odměnu, odpočinek, relaxaci a klid existuje. Je to cesta v nás samotných. Jednou z možností je otevřít se tomu, jak někteří lidi dokážou fungovat. Zcela záměrně si berme příklad z těch, kteří si udělají čas na sebe. Na své koníčky, na svoji pohodu. Na to, aby jim samotným bylo dobře. Z těch, kteří se za to nestydí. Naopak, oni se tím ještě chlubí. Dneska už v práci končím, jdu domů za rodinou, do posilky, na kolo…

Tím pravým klíčem je jistota v sobě. Jistota, že můžeme. Že to můžeme mít jinak, než nám říkali jako dětem, po svém. Že zkoušíme svoji cestu, svůj přístup, svůj život. Že se můžeme mýlit a selhat, že se nemusíme sedřít, nemusíme být perfektní, že po sobě nemusíme vždy chtít maximum.

Pro někoho tento přístup nikdy nebude ten pravý. Někdo nachází ve výkonu a úspěchu svůj životní smysl. A pokud ho takový život činí šťastným, není důvod na něm nic měnit. Pokud někdo v zápřahu, shonu, splněných povinnostech a překonaných očekáváních nachází radost, je to v pořádku.

Ale těm, kteří jsou z tohoto životního stylu unavení, otrávení, frustrovaní, vystresovaní, nejistí, úzkostní, bych ráda skrze tento článek vzkázala: Nemusí to tak být. Nemusíte. Vím, že to nejde změnit lehce, ale prozatím v sobě můžete jen hýčkat myšlenku: Nemusí to tak být. Můžu to mít jinak. Můžu to zkoušet. Můžu hledat kolem sebe. Můžu se učit od těch, kteří mě inspirují. Ne od těch, kteří mi byli daní do vínku.

Když nám kdokoliv zvenčí s dobrým srdcem říká: Tak si přece odpočiň, vypadáš unaveně, ale my to uvnitř tak necítíme, půjde to těžko:

• Jak to tedy máte uvnitř sebe?
• Co byste pro svůj odpočinek potřebovali?
• Jaká myšlenka vašemu odpočinku brání?
• Kde se ve vás vzala? Kdo vám ji často nahlas opakuje?
• Jsou situace, ve kterých vám odpočívat jde?
• V jakém prostředí? V jakých podmínkách?
• Co všechno musíte splnit, abyste si odpočinek či odměnu mohli dopřát?

I takové otázky mohou navádět k tomu, abychom v sobě po malých krůčcích měnili nastavení, které se mohlo budovat mnoho let. Které kamínek po kamínku můžeme zkoušet alespoň lehce přeskládat.

Někdy může být fajn vyzkoušet malou věc. Třeba jen deset minut ležet se zavřenýma očima na gauči. Třeba jen krátkou procházku, která nemá žádný smysl, účel ani cíl. Třeba audioknihu, která nás nikam neposune, jenom pobaví.

Odpočinek je potřeba. Je veledůležitý mentálně i fyzicky. A pokud neodpočíváme, dějí se v naší mysli i v těle nepěkné zdraví škodlivé věci. Dovolit si jej by měl být základ, který do nás vštípí rodina, škola a který nám následně umožní (alespoň trochu) i práce. A já přeji všem, kteří dočetli až do konce, aby odpočinek dovolili sami sobě. Užít si jej bez výčitek. Bez stínu pochybnosti, že je to tak správně!