(O)pouštění

Do pokoje mi svítí slunce. Vypínám budík a začínám svůj ranní rituál. Cvičím, dech vede pohyb. Ráno jako stvořené na pěkné protažení a chvíli v tichu vlastní mysli. Tedy – takový byl plán. Najednou si všimnu, že kytka na parapetu by si zasloužila zalít. A už skoro vykročím, že hned uhasím její žízeň. Ne, zpátky k dechu. Jak se blížím v předklonu ke karimatce, uvidím na zemi vlas. Ruka mi cukne směrem k němu, abych ho vyhodila do koše, chvíli se zabývám tím, že bych měla asi vysát. Opět si musím připomenout, že dělám něco jiného, a vědomě pouštím tyto myšlenky a impulzy pryč. Zavibruje mi telefon. Ruka opět cukne. Záklon, úklon, nádech, výdech. Je to jen impulz. Za chvíli je tady další myšlenka: Že já zapomněla vytisknout ty smlouvy pro klientku! Co mám dnes v diáři? Co si vlastně mám dnes všechno sbalit s sebou do terénu? Nesmím zapomenout zalít tu kytku, než odejdu…

I během následné meditace pokračuje moje mysl v podobném režimu. Hrajeme spolu takovou hru – ona si v podstatě dělá, co chce, a já se snažím ji přivádět zpátky do stavu, kdy jí pouze pluje můj dech, tělové prožitky, zvuky a myšlenky a ničemu není přisouzena větší váha než ostatnímu. Když zjistím, že jsem myslí „jinde“, jemně sama sebe vracím zpátky k dechu – jako štěně na vodítku, co pobíhá kolem a chce všechno vidět, ale vy potřebujete zrovna někam jít, a tak ho potáhnete tam, kam potřebujete. I tato představa mě vlastně na chvíli zaměstná a musím se u ní usmát. Někdy si dokážu dopřát jemnější způsob, jindy mě rozčiluje má nesoustředěnost a tím pomyslným vodítkem trhám prudce. Čím pravidelněji však toto praktikuji, tím laskavější k sobě dokážu být.

Nejen tyto moje zážitky mě vedou k tématu pouštění, v angličtině letting go. Jak máme být schopni pouštět ze svého života lidi, věci, vztahy, křivdy, vzpomínky, když je někdy tak těžké pustit obyčejnou myšlenku? A jak si můžeme zkusit pomoci?

Zakoušíme (o)pouštění

Oblíbila jsem si dvě cvičení. Nebojte, není to žádný crossfit. První se však pohybu týká.

• Během soustředění či meditace (na terminologii nezáleží) se usaďte do polohy s rovnými zády, ruce nechte volně v klíně a po zbytek takto stráveného času se pokuste nepohnout už ani jediným svalem. Je to těžší, než se zdá! Po chvilce vás zaručeně začne něco svědit, tlačit, brnět nebo bolet. Zůstat bez pohybu, přijmout dočasné nepohodlí a pustit pocit, že musím udělat změnu, vyžaduje odhodlání podívat se, co je za rohem: většinou, možná pro většinu z nás překvapivě, to bývá klid.
• Svědění ustane samo, tlak i případná bolest se poddají dechu. Nepohnu se a stávám se pozorovatelem promítacího plátna mého těla a mysli. A příště to bude zase o kousek jednodušší, stanu se odolnější vůči příchozím musím‑udělat‑hned myšlenkám.
• Není účelem způsobovat si násilí, samozřejmě pokud byste si měli vykloubit kyčel nebo vám poleze po hlavě tarantule, změňte polohu, selský rozum nesmí chybět ani tady.

Druhé cvičení je hravější. Při každém nádechu v duchu počítám od jedničky dál a při výdechu stejně tak:

• Jedna (nádech), jedna (výdech), dva (nádech), dva (výdech) a tak dál. Schválně si zkuste, kam se dopočítáte, aniž by vám pozornost ujela někam jinam. Když se to stane (všimnete si myšlenky, pocitu, obrazu, toho, že se věnujete nějakému zvuku, nebo jste úplně zapomněli, že jste se o něco snažili), začněte zase od jedničky. Sama se často přistihnu, že sice počítám na pozadí, ale mysl se připravuje na nadcházející den či spřádá osnovu nového článku. Koneckonců tento text vznikl právě tak, i když jsem kvůli němu nedopočítala ani do šesti.
• Na příchozí myšlenku se někdy stačí zaměřit. Co se stane potom, je přinejmenším zajímavé: kde nebo co je myšlenka? Tekuté nic, co se rozdrolí na kousky, jakmile si na něj posvítíte. A potom začnete znovu. Nádech, jedna, výdech, jedna…

Mentální zoomování

Co ještě můžeme během návštěvy mentální tělocvičny dělat, je všímat si, proč se tak moc držíme svých myšlenek (proč ony nás, to ještě nevyzkoumal žádný neurovědec). Já jsem například zjistila, že se obávám, že je zapomenu: dobrý nápad, plán, skvělé seřazení myšlenek. To si přece musím hned zapsat! Je těžké je nechat jít a spolehnout se, že se objeví znovu v pravý čas nebo že se neobjeví a že jsou ztracené. Zazoomuji si ještě i na tento pocit. Co když je nenávratně zapomenu, proč mi to tak vadí? Nevěřím si dostatečně, že si poradím i jinak? Jsem líná a chtěla jsem mít kus práce usnadněné, být blíž k cíli? Nebo mi připadají tak geniální, že o ně nechci svět připravit? Už se zase usmívám a takto moje úvahy obvykle končí: u lehkého pobavení, zjištění, že nejde o nic. Pocit naléhavosti se mezitím kamsi ztratil, prvotní impulz už nemá svou sílu a zůstává lehkost a pocit většího prostoru.

Odstup a nadhled

Co mi ještě pomáhá v samostudiu pouštění, je odstup a nadhled. Doslova. Vyjít ven a vnímat prostor.

Nedávno jsme se procházely s kamarádkou lesem a skalními útvary, vedouce jakousi závažnou debatu o vztazích. Chvílemi jsme se ale musely zastavit a obdivovat, jak jsou ty skály krásně a zvláštně naskládané, jak tam byly dávno před námi a budou ještě dlouho po nás. A jak musí už po tolikáté být svědky lidských debat o všem možném, o veledůležitých příbězích, ztracených plánech, lítosti, rozhořčení a pocitech marnosti těch mravenečků, co se po nich procházejí a snaží se aspoň něčemu porozumět. Přitom to všechno v mžiku rozfouká vítr.

Při této představě jsme najednou zapomněly na vážná témata a začaly z legrace myslet nahlas, jak nás možná vnímají ty skalní útvary.

• „A jéje, další, co mají největší trápení a ne a ne je let go, co? Nebylo jich tady tento týden už aspoň padesát?“
• „Máš pravdu,“ ozve se z druhé strany, „vlastně nic nového, ani před dvěma stoletími to nebylo jiné.“
• „Lidi, lidi, aspoň že se někteří snažíte. My si tady počkáme, než se to naučíte, času máme dost.“

Podívat se na sebe a své myšlenky, jichž se urputně držíme, z odstupu, časového i prostorového, může být ohromně osvobozující.

Jak se dá jinak získat nadhled? Inu, doslovně. Nemyslím, že všechno je možné vyřešit slovy v útulné vyhřáté terapeutické místnosti. Zkusme vyjít ven, vystoupat, kam to nejvýš jde, a jen se dívat. Jsem přesvědčená, že hory jsou na světě právě od toho. Navíc nás potrápí, než se k nadhledu dostaneme. Cestou do kopce nás pár věcí opustí – tělesné teplo, tekutiny, energie, komfort domova – výměnou za výhled, ze kterého naše trápení vypadají tak titěrně.

To bylo jen několik z mých vlastních metod, ráda však sleduji, jak (o)pouští druzí. Rozdíly jsou markantní. Jsme tak různí od přírody, nebo je to věc cviku? A proč je vlastně (o)pouštění tak těžké?

Životní změny

Pustit něco znamená smířit se s koncem a nadcházející změnou. Bezpochyby je to nejtěžší v případě ztráty blízkého člověka nebo rozchodu. Ale podobně to může být ztráta práce, zvířete, čehokoliv, na čem nám záleželo. Vysvětlením naší rozdílnosti v reakcích může být různá míra sebeúcty. Pokud ji máme nízkou, budeme mít tendenci se vinit z toho, co se stalo, soustředit se na neúspěch, říkat si, že jsme byli opuštěni, protože si to zasloužíme. Nevěříme v lepší budoucnost a trvá nám dlouho, než se nám podaří nechat to být a jít dál, pokud vůbec někdy.

Strach ze změny je další silnou bariérou mezi námi a letting go. (O)pouštění nás nutně konfrontuje s nutností osvobodit se od určité části našeho já, něčeho, s čím jsme se ztotožnili. To vyžaduje dvojí práci: opustit to a najít výplň pro prázdné místo. Každý z nás má jinou hranici nepohodlí, kolik snese, než se přiměje k této fušce.

Potom vidíme, jak někteří ulpíváme na stejném místě, v neuspokojivých vztazích nebo nespokojeni ve svém těle, aniž bychom kromě stížností cokoliv změnili: naše hranice diskomfortu je totiž zatím netknutá a skví se zřejmě kdesi vysoko v oblacích. Přístup ke změně se nejčastěji učíme v původní rodině: Buď rád, že máš práci, buď ráda, že máš muže, který tě nebije. Nároky musíš mít malé a vydržet musíš hodně. Smiřujeme se s nízkými zisky a málokdy dosáhneme osobní spokojenosti. Souvisí to se zmíněnou sebeúctou, která se takto cyklicky spoluvytváří.

Na druhém konci máme jiný druh (o)pouštěčů. Ti se změny rozhodně nebojí a jako buldozer přichází a odchází, pálí mosty, rychle vyhodnocují, co (nebo kdo) se jim hodí či nehodí do krámu. Ze vztahů utíkají nebo je navazují povrchně, mění zaměstnání a zázemí. Laťka jejich nepohodlí je extrémně nízko, nesnesou diskomfort a bývají „vztahovými střelami“, co po sobě nechávají spoušť. Řídí se pravidlem čím dřív odejdu (opustím), tím míň to bude bolet.

Měla jsem jednoho přítele. Okamžitě se zbavoval všeho, co mu přišlo do cesty. Neodkládal si žádné věci od přátel nebo svých lásek, téměř všechno muselo hned pryč. Postupně jsem pochopila, že to tak má i s lidmi, a můj obdiv k minimalismu a „čistotě“ jeho životního stylu se proměnil spíše v soucit. Ano, je pravda, že se mu doma na nic nepráší, ale také nemá k čemu se vracet, co si hýčkat, oprašovat. Jeho prostor se najednou ukázal být spíše prázdným než čistým. Pomohl mi uvědomit si, že tento rozdíl je velmi podstatný a není lehké ho uchopit. Proč se rychle zbavujeme věcí? Možná se bojíme, že se na ně navážeme, že za ně budeme mít odpovědnost, že se od nás bude očekávat revanš, myslíme si, že si je ve skutečnosti nezasloužíme… a přišli bychom určitě na další důvody.

Znám i pár příběhů lidí, kterým se říká hoardeři (z anglického hoarding disorder). Ti naopak nevyhazují nic a jejich životy většinou končí smutně ve velkém množství toho, co střádali celý život, protože by se to ještě mohlo hodit. Dnes se mluví i o e‑hoardingu, novodobé formě hromadění dat, fotek a jiného digitálního obsahu. Nejsme ochotni se ho vzdát, plníme své hard disky a telefony, ale kdo z nás si nechal nějakou fotku za poslední dobu opravdu udělat?

K uspokojivému vyvažování těchto extrémů pomáhá neztotožňovat se s tím, co nám přichází do cesty (dobré či špatné věci, role, vztahy). Nejsme jimi, i když po nějakou dobu, třeba i po dobu celého našeho života, se stáváme jejich „vlastníky“. Nezapomínejme, že – řečeno poeticky – vítr nakonec opravdu rozfouká všechno.

Když se myšlenka drží jako klíště

Abych se ještě na chvíli vrátila do sféry myšlenek. Někdy se nás drží tak pevně, že svůj boj prohráváme a kontrolu ztrácíme. Můžeme skončit až s diagnózou obsedantně‑kompulzivní poruchy. Myšlenky se vtírají tak urputně, že nám obsadí celý vnitřní prostor, a poté ovlivňují naše chování: často se jedná o strachy a fobie, bojíme se výšek, že se zblázníme, máme strach z bacilů, nemocí, únosu, velkého prostoru, malého prostoru, nečistoty…

Návod na práci s podobnými stavy, kdy se neustále musíme ujišťovat, že jsme si ruce opravdu dobře umyli (tím, že si je umyjeme ještě desetkrát), bývá zbavit tyto myšlenky důležitosti. To se lehce řekne, ale hůř dělá, že ano. Vždy je tady možnost využít odbornou pomoc, tyto stavy jsou dnes dobře prozkoumané a nejsou výjimečné. Týkají se hlavně lidí, kteří neberou věci s dostatečným nadhledem, s nějakou formou vtíravých myšlenek se ale potkává většina z nás. Postupnou expozicí (chodíme na střechu, pokud se bojíme výšek), kombinací s tělesnou aktivitou (vyplaví se endorfiny, rozptýlí pozornost) a mluvením o svých stavech můžeme myšlenky zbavit jejich emočního náboje a ony postupně vymizí.

Opouštění v roce 2020

Nemohu aspoň pár slovy nezmínit aktuální nouzový stav, který nám skýtá tolik možností učit se pouštět. Spousta běžných věcí, na které jsme byli zvyklí, najednou dělat nejde. Můžeme být naštvaní a frustrovaní, anebo to záměrně nechat být a počkat si, co nového nám to přinese.

Moje známá byla nešťastná, že nemůže děti vzít během první vlny „koronakrize“ do cukrárny. Nelíbilo se jí, že je omezovaná, děti stejně tak, a krom toho jsou pořád doma. Když se opatření zase rozvolnila, uvědomila si, že na cukrárnu úplně zapomněli, našli jiné způsoby, jak trávit čas společně, a po další vytoužené návštěvě oblíbeného podniku si připomněli, jak velký je to vlastně vždy zásah do rodinného rozpočtu. Nově peníze investují jinak, nelpí tolik na své touze po sladkém potěšení.

Podobné krize nám připomínají, že jinde než v nás se opouštění neděje a dít nebude a že strategie, jež volíme, z nás dělají více či méně svobodné bytosti. Moc se mi líbí slovní hříčka o‑pouštění. Nezbytně je významově propojená ještě s jednou přidanou hláskou, kdy vzniká odpouštění. Ale o tom zase jindy.