Opakující se sny

Vypadá to třeba tak, že jsem na autobusovém nádraží a musím se dostat do jiného města, kde jsem kdysi pracovala. Vím, že už v té práci nejsem, přesto se tam snažím jet, protože mě tam chtějí. Chci nasednout na autobus jedoucí do toho místa, ale nástupiště tam najednou není. Hledám ho, vyptávám se lidí, až ho úplně jinde najdu.

Nastoupím do autobusu a myslím si, že už budu mít klid, ale máme autonehodu a já to musím řešit, nebo ten autobus naprosto nesmyslně odbočí, jede jinam a mé námitky nikdo nevnímá. Pak dojede, všichni vystoupí na neznámém místě a já jsem ráda, že tam bude někdo se mnou, ale najednou jsem tam sama.

Nebo to má podobu domu‑hradu, kde bloudím. Vím, že se musím někam dostat a něco udělat, ale staví se mi do cesty překážky, které postupně jednu po druhé překonávám a především hrozně hledám a bloudím. S velkou námahou se mi podaří dílčí věc, ale jakmile to vypadá, že už by mohl být klid, hned naběhnou nové.

Dřívější podobou tohoto snu byla moje téměř absolvovaná vysoká škola, kdy mi chyběly jenom státnice a najednou jsem na poslední chvíli zjistila, že k nim nemohu jít, protože mi chybí ještě jedna zkouška. Snaha ji doplnit procházela absurdními situacemi: nevím, co je to za předmět, kdo ho přednáší, kde seženu skripta, kde je učebna. Nikdy to nevyjde.

Klíč k porozumění má snící

Spánek a sny jsou očividně důležité – pokud něco evoluce nevymýtila, dá se předpokládat, že to má nějaký dobrý důvod; sní dokonce i zvířata. Nicméně jaká je přesně role snů v lidském životě, to zatím věda neví. Pokud bude nadále pokračovat takzvaná psychedelická renesance, tedy obnova zájmu o výzkum změněných stavů vědomí, dozvíme se brzy více i o spánku a snění.

Do té doby mohu spoléhat na svou zkušenost osobní i zprostředkovanou mými klienty. Tato zkušenost mi říká, že lidé se dělí v zásadě na dvě skupiny: jedni jsou svými sny více či méně fascinováni, a ti druzí… ne. Ti, kdo se cítí být sny přitahováni, si většinou dříve nebo později najdou nějaký způsob, jak se svými sny být. Cítí se jimi inspirováni, vedeni, doprovázeni. A ti, kdo tento obdiv ke snům nesdílejí, si s nimi nemusejí lámat hlavu – existuje mnoho cest k pochopení sebe sama, sny jsou pouze jednou z nich.

Pokud se nicméně chceme dobrat porozumění svým snům, není to nikdy jednorázová záležitost. Snáře (až na velmi vzácné výjimky) nefungují a výklad druhou osobou také ne. Zdá se, že sny jsou opravdu takovými velmi soukromými dopisy od naší duše a jediný, kdo může sen – dopis přečíst, je snící sám.

Jednotlivý sen jako by byl navíc součástí celé série; jako by sny psaly příběh, byly součástí širší korespondence, která se týká celého našeho života. Krásně to ilustruje trojdílný román Cesta na Sever Jany Heffernanové – kniha celá vytvořená ze snů, které se během patnácti let spisovatelce zdály. V této knize, která má mnoho set stránek, je nádherně vidět, jak sny zrcadlí a ovlivňují náš bdělý život.

Pokud tedy sny vyvěrají z našeho životního kontextu, není možné je vykládat bez jeho znalosti. Proto si ve snaze o odpověď naší čtenářce vypomůžu příkladem z krásné literatury.

Noční příběh

Hrdinka knihy Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost si myslí, že její problém jsou muži, jaké si znovu a znovu ke své nespokojenosti vybírá: takoví, s nimiž nelze založit rodinu, kterou by možná (není si jistá) chtěla. V terapii zjišťuje, že kořeny jejích současných potíží sahají hluboko pod povrch. Nadhled a vhled hledá v přírodě českých národních parků a v zenových zahradách japonského Kjóta, průvodcem do nitra je jí hudba a také sny.

Postupně objevuje, jak moc je ovlivněna komplikovaným vztahem s matkou. Ta – jako tolik žen její generace – neumí projevovat náklonnost jinak než dusivou „péčí“, která ví, co je pro dceru dobré: nerespektuje žádné hranice a ví lépe než ona sama, co cítí, chce a potřebuje. Amálie objevuje, kolik životních rozhodnutí nevědomky udělala pod matčiným vlivem, který ji coby neviditelná pavučina spoutává.

Amálii se celý život opakuje podobný sen, v němž cestuje s matkou do neznámé destinace, často jiné, než kam by chtěla ona sama, a tato cesta je pokaždé plná překážek, nebezpečí a nejednou končí dokonce smrtí obou nebo jedné z nich (častěji to bývá Amálie, kdo zahyne). Nejdřív je pro ni tento sen záhadou, ale jak postupně stále lépe chápe míru, do jaké zvnitřnila matčiny životní postoje, je jí jasnější, že takové sny nejsou náhodné, právě naopak.

Velmi přesně vystihují stav Amáliina vnitřního světa, v němž matčin introjekt (životní postoje její matky, které dcera nevědomky přejala, místo aby si vytvořila svoje vlastní) určuje Amáliinu životní cestu, tedy to, kam se ve snu pojede, a také k jakým koncům to vede: smrt nebo poškození Amáliina vědomí sebe sama, její identity, což se v bdělé realitě projevuje onou nehybností zmíněnou v názvu knihy: neschopností jednat sama za sebe, žít svůj život.

Putování za významem

Téma Amáliiných snů se liší od témat snů naší čtenářky Hany, princip je ale stejný. Sny přicházejí mimo jiné proto, aby nám byly zrcadlem, abychom v nich mohli vidět aktuální stav svého vnitřního světa, abychom mohli nahlédnout, které naše části jsou zrovna aktivní, do jakých interakcí spolu vstupují a s jakým výsledkem.

A stejně jako je naše životní cesta nesnadná, naše cíle jsou často skryté i nám samým (víme snad zcela jistě, co přesně v životě chceme a proč?) a snaha o jejich dosahování je plná nejrůznějších překážek, není divu, že jsou přesně takové i naše sny, v kterých se tato životní cesta odráží. Ve skutečnosti jsou tyto opakující se sny – alespoň dle mých zkušeností a znalostí – velmi běžné, stejně jako je běžné, že i v bdělé realitě se neustále snažíme někam dostat, něčeho dosáhnout, něco zrealizovat.

Zároveň je třeba připomenout, že kdyby nám téma předkládané snem bylo jasné a známé, kdybychom si ho byli plně vědomi, nebylo by potřeba, aby se nám o tom zdálo. Sny se bytostně týkají věcí a záležitostí, které jsou vědomí přístupné pouze částečně, pokud vůbec. Je to často právě díky snům, že si vůbec uvědomíme, co se to s námi děje. Nemusíme si tedy být v bdělé realitě vůbec vědomi toho, že o něco usilujeme, přestože sen ukazuje, že ano.

Další věcí, kterou mi přijde důležité zmínit, je to, že byť jsou si Haniny sny zdánlivě podobné (sdílejí jakýsi pocit nesprávnosti, že se nedaří), při bližším ohledání bychom s největší pravděpodobností zjistili, že jsou každý o něčem trochu jiném – zejména proto, že se skládají ze symbolů.

Ty jsou ze své podstaty tak významově bohaté, že ani úplně identický sen zdající se témuž člověku s odstupem například několika měsíců nevyložíme zcela stejně. A což teprve sny, které používají symboly v jiném kontextu, nebo dokonce symboly úplně jiné! Není jedno, jestli se snažím najít odjezd autobusu, nebo bloudím hradem. Z hlediska výkladu snu se jedná o naprosto odlišnou záležitost. Ke každému snu se vyplatí přistupovat jako k unikátnímu „dopisu naší duše“ vystihujícímu daný okamžik.

Interpretace snu

Co si tedy počít s oním pocitem opakuje se mi ve snu pořád to samé? V mé praxi se mi osvědčilo vzít nejaktuálnější sen z dané „série“, ten vyložit s ohledem na současné dění a pak si teprve položit otázku:

• Co z vhledů, které jsem získal/a porozuměním tomuto jednomu snu, platí pro můj život obecně?
• Vnímám zde nějaký princip, trend, pravidlo, které lze vztáhnout na další podobné situace, které jsem již zažil/a?

V případě fiktivní Amálie to bylo například uvědomění, že veškerá zásadní rozhodnutí dělala pod vlivem své matky, místo aby je činila v souladu se sebou. V okamžiku, kdy k tomuto uvědomění došlo, byla teprve schopná podniknout nápravné kroky: najít si svůj vlastní byt, odejít z nevyhovujícího vztahu, pochopit, že přání mít rodinu nebylo ani tak její jako spíše její matky a podobně.

(Mimochodem, ve chvíli, kdy se vydala na tuto cestu zpět k sobě, zdál se jí poprvé sen, ve kterém byla na cestě sama, její matka nasedla do svého auta a odjela jiným směrem, měla smrtelnou nehodu a zemřela. – Smrt ve snech není ve většině případů děsivou předzvěstí rodinné tragédie, ale spíše symbolem pro konec vlivu toho, kdo ve snu umírá, na náš život.)

Jak by takový postup mohl vypadat v případě naší čtenářky Hany? Dejme tomu, že nejaktuálnějším snem je ten první, o cestě autobusem, která se nedaří, do bývalé práce. Ze všeho nedříve bych se Hany ptala na to, co pro ni znamenají jednotlivé symboly vyskytující se ve snu: zejména práce, nadřízení v práci či kolegové (lidé, kteří ji tam chtějí), autobus, nádraží, ono neznámé místo, spolucestující.

Na základě toho, co bych se dozvěděla, bychom dostaly pravděpodobný význam snu. Pravděpodobný proto, že sny jsou složené ze symbolů, každý symbol je možné vyložit mnoha způsoby – každý sen je tedy možné pochopit různě (to nevadí, při výkladu snu nejde totiž o to dobrat se jediného možného „správného“ výkladu, ale komunikovat sám se sebou, poznávat se, rozumět si…). Mohlo by to vypadat například nějak takto – pro lepší představu improvizuji a domýšlím si možné odpovědi:

• Hano, co pro vás znamená vaše bývalá práce? A proč jste odešla?
• Pracovala jsem jako účetní. Práce byla dobře placená, měli jsme dobrý kolektiv, ale nebavilo mě to, necítila jsem se naplněná. Pak onemocněl můj muž, potřebovala jsem něco blíž domovu, abych nemusela dojíždět. Byla jsem celkem ráda, že můžu odejít.
• A kdo vás ve snu v té práci chtěl znovu mít?
• Kolegyně Jarmila. A šéfová Lída. Jarka byla taková empatická, obětavá, až moc. A Lídě se líbilo, že jsem vždycky všechno vyřešila, byla jsem pro ni pohodlná – dělala jsem za dva a platila mě za jednoho.
• Jak byste vystihla autobus? A nádraží?
• Dopravní prostředek. Hromadná přeprava. Není individuální – jezdí jen někdy a někam. Člověk to nemá pod kontrolou. Nádraží je místo, kde kontrolují odjezdy a příjezdy autobusů.
• Jaké bylo to místo, kam jste dojela?
• Moc nevím. Byla jsem ve stresu, že to tam neznám, že jedu jinam, než mám, že byla ta nehoda. Asi úplně jiné město, těžko říct.
• Kdybyste se tam mohla v mysli teď přenést, jak byste to tam popsala?
• Hezké město, jako někde v Chorvatsku, kavárničky, zmrzlina, kytky… Líbí se mi tam.
• Když dosadím vámi přeložené symboly zpět do snu, vypadalo by to nějak takto – vaše na výkon orientovaná část (Lída) a vaše obětavá část (Jarmila) mají pocit, že byste se měla vrátit k původní práci, která vás sice nebavila a nenaplňovala, ale byla dobře placená. Přestože se vám nechce, snažíte se tedy být zase ta výkonná a „dobře placená“ žena z minulosti. Váš vnitřní autopilot (autobus – cosi, co nemám plně pod kontrolou) má ovšem na věc jiný názor. Po různých peripetiích, které vás možná měly zastavit, vás doveze jinam, než jste plánovala: na pěkné místo jako z dovolené, kde by se vám za normálních okolností líbilo, kdybyste nebyla tak vystresovaná z představy, že byste měla být jinde. Dává vám to smysl?
• Jo, asi jo. Je pravda, že se poslední dobou stresuju, že nemáme dost peněz, že bych měla víc vydělávat, a návrat do minulé práce by z tohoto pohledu dával smysl, ale vůbec se mi tam nechce. Radši bych něco pohodovějšího, méně stresujícího. Teď, když o tom mluvím, mi dochází, že jsem celý život měla pocit, že bych měla být hlavně výkonná; mít dobře placenou práci a tak, ale nikdy mi v tom nebylo dobře…

Tento improvizovaný výklad snu je sice vymyšlený, nicméně není nepodobný mnoha rozhovorům, které jsem se svými klienty vedla. Konkrétní sny jsou sice vždy velmi individuální záležitostí, protože každý člověk je unikát – zároveň jsme si však my lidé v lecčems podobní a řešíme obdobné potíže a životní křižovatky.

Jsem si jistá, že kdybychom vykládaly sen se skutečnou paní Hanou, došly bychom k jiným závěrům. Přesto doufám, že se mi alespoň podařilo osvětlit princip, na kterém může takové porozumění snům spočívat, a možná jsem i vyvolala zájem si takový výklad snu vyzkoušet.

Mým cílem bylo také ukázat, že spíše než by sen poskytoval jednoznačnou odpověď, zrcadlí naši aktuální situaci viděnou jakoby zevnitř, navádí nás k uvědomění tohoto vnitřního stavu a tím nám umožňuje podnikat vědomější kroky v bdělé realitě.