Oko tornáda

Když se nám vše hroutí, je to jistý druh zkoušky, ale zároveň ozdravný proces. Mohli bychom si myslet, že naším úkolem je úspěšně zkoušku složit a problém vyřešit, ve skutečnosti se ale nic nevyřeší. Věci se spojují, aby se později znovu rozpojily. A potom se znovu spojují a zase znovu rozpojují. Tak to zkrátka chodí. A uzdravení spočívá v tom, že tomuto dění necháme volný prostor – prostor pro smutek, prostor pro úlevu, prostor pro soužení i pro radost. Pema Čhödrön

Na tento odstavec mi padly oči, když jsem otevřel mou oblíbenou knihu Když ztrácíme půdu pod nohama. Je plná laskavé zkušenosti, jak se sebou zacházet v časech, kdy věci nejdou podle našich představ. Kdy naše potřeba žít v předvídatelném světě je konfrontována s realitou světa, který se stále mění.

Vše plyne

Budoucnost je z definice nejistá. Nejistota plodí úzkost či strach a snahu pojistit se proti všem ohrožujícím situacím. Snažíme se držet svůj svět pohromadě a budujeme myšlenkové konstrukce, které mají zajistit alespoň zdání jistoty.

Tato naše snaha však zásadně ovlivňuje schopnost prožívat život v jeho plnosti. Zapomínáme totiž na přítomný okamžik, ve snaze vyhnout se úzkosti si stavíme vzdušné zámky a doufáme, že vše bude, jak si přejeme. Je to vcelku pochopitelné, protože v budoucnosti blízké či vzdálené nás čeká něco, čemu bychom se nejraději vyhnuli – konec náš vlastní nebo našich blízkých.

Aniž bych se nyní chtěl definitivnosti našeho života věnovat, přijde mi důležité vědět, že velkou část své životní energie investujeme do snahy vyhnout se nepříjemným pocitům, které pochází z omezení, ztráty možností, bolesti a konce bez návratu.

Jakou má vědomí konce souvislost se zvládáním situací, kdy se vše hroutí? Zásadní. Vede nás k uvědomění, že změna je základní definicí reality. Že život je proces, který se ani na chvíli nezastaví, že opravdu „vše plyne“ a že to není fráze. A že je pro nás velmi obtížné uvolnit se do nejistoty, do tohoto proudu změny, kde jedinou jistotou je smrt. A tak raději žijeme minulostí nebo budoucností. Je jedno, zda jde o budoucnost pozitivní (těšení se), nebo negativní (katastrofické scénáře).

Když to však vidíme, můžeme se rozhodnout zaměřit svou pozornost do míst, na která máme vliv. To jest na naše prožívání a postoj k realitě. Je to velmi nápomocné v časech krize, kdy doslova ztrácíme půdu pod nohama.

Pěknou metaforou je oko tornáda. Vír, který zatřese jistotami a který bere vše bez servítků, často tzv. jedním vrzem: zdraví, vztahy, majetek, blízké… Ale: v jeho oku je klid. Okolo nás mizí vše, co jsme měli za stabilní a jisté, ale centrum je bod, okolo kterého se vše otáčí. Naučit se uvolnit do svého středu právě ve chvílích, kdy máme pocit, že žádný střed nemáme, je neocenitelná zkušenost. Pomáhá opřít se o jednu ze základních životních funkcí: o vnímání a zejména jednu její složku – receptivitu.

Aktivita a receptivita

Aktivní síla je energie aktivity, projevení směrem ven. V naší kultuře si jí velmi ceníme, protože pomáhá vytvářet, budovat a měnit. Dává pocit vlivu a kompetence. Ve chvílích krize se jí chytáme jako první: co můžeme udělat, jak se zajistit, prostě něco udělat s návalem energie, kterou nám život dal do vínku, abychom přežili.

Receptivní síla je energie přijímání, otevření směru dovnitř. V naší kultuře ji spíše podceňujeme, protože se nám těžko žije s myšlenkou, že některé věci zkrátka v rukou nedržíme, a nevidíme důvod, proč bychom se s tím měli potkat. Je velmi nápomocná v čase, kdy je bezprostřední nebezpečí zažehnáno, ale my jsme stále v napětí.

Je dobré si uvědomit, že receptivita není pasivita. Je to vnímání toho, jak věci jsou. Jde opravdu o sílu, byť tak nejsme naučeni uvažovat. Sílu ve smyslu vytvořit prostor pro něco nového. Není to aktivita a není to ani pasivita. Je to vědomé vnímání a dovolení všeho, co je.

Pokud uvolníme rezistenci vůči realitě, tedy na velmi základní rovině přitakáme životu a povolíme otěže kontroly, vzniká prostor pro novou zkušenost. A sice že skrze vnímání a otevření se se můžeme dotknout dávno zapomenutých míst v sobě samém, která nás přibližují tomu, kdo opravdu jsme.

Jednou z možností, jak rozvíjet tuto receptivní sílu, je následující postup.

Dovnitř a dolů

Ať jsme kdekoliv, máme u sebe mnoho nástrojů k ovlivnění našeho prožívání. Nyní využijeme naši pozornost.

• Sedněte si do pozice, ve které můžete během cvičení zůstat uvolnění a přítomní. Nyní zaměřte pozornost na nějaký vzdálený bod, ať už je to zeď, nebo strom. Prostě něco dál od vás. Nyní přesuňte svoji pozornost trochu blíž k sobě, poté ji zaměřte na vzdálenost čtení knihy a poté k místu, kudy do vás vstupuje dech.
• Tímto jste na hranici vnějšího a vnitřního světa. Nyní zaměřte svoji pozornost dovnitř, abyste tak aktivovali svoji část, kterou můžeme nazvat vnitřním pozorovatelem nebo posvátným svědkem. Znamená to, že nic neměníte, pouze se díváte dovnitř, jako vědec, který zkoumá mikroskopem buňku.
• Nyní hledejte způsob, jak pustit svou pozornost dolů skrze váš krk, hrudník, solární plexus… až do břicha. Chvíli počkejte, aby se tam vaše vědomí usadilo. Co to znamená? Zkrátka vnímejte, jak se cítíte ve svém břiše a jak váš dech pohybuje vaším břichem, jak se nadouvá a opět zplošťuje. Cestou dolů jste šli vertikálně, nyní zůstáváte dole a dýcháte horizontálně.
• Když jste takto usazení a ukotvení, můžete zaměřit pozornost na něco nepříjemného. Často to bývá nějaká forma napětí, ať už v oblasti pánve, břicha, hrudníku či krku. Uvědomte si svou tendenci zbavit se nepříjemného pocitu, ale opravdu se pokuste s ním zůstat. To je právě ona síla receptivity. Zůstávat s tím, co je, a neměnit to.

Tento proces jde proti našim instinktům, protože jako všichni savci se vyhýbáme nepříjemnému. Což je funkční způsob života, nicméně nepomáhá právě ve chvílích, kdy se potřebujeme s nepříjemným potkat. Ne proto, že jsme masochisti, ale protože skrze vnímání a akceptaci nepříjemného může dojít k uvolnění. Proto je důležité rozšiřovat svoji kapacitu zůstávat s nepříjemnými vjemy, pocity a emocemi, které se objevují v našem těle.

Často utíkáme do myšlenek. Když se vám to stane, prostě si uvědomte, že se učíte zůstávat vnímaví a otevření. A vraťte se zpátky k horizontálnímu pohybu svého dechu oproti břišní stěně, která vás kotví, a k uvolňování nepříjemného pocitu. Pokud s tím chvíli vydržíte, můžete zažít, že se nepříjemný pocit mění. Mnohdy jakoby sám od sebe. Je důležité s tím vydržet a stále hlouběji uvolňovat zatuhlé či napjaté místo. Velmi pomáhá dýchání přímo do tohoto našeho staženého místa, dýchat do kontrakce, dýchat dovnitř do tohoto pocitu a dolů.

Hluboké ano

Možná důležitější než správná technika je vnitřní postoj. Pokud se pomocí této techniky snažíte nepříjemného pocitu zbavit, je to, jako byste něčemu v sobě říkali hluboké a zásadní ne. Pak je to jen jiná forma odmítání, které může vést ke skrytější formě potlačování. Když si to uvědomíte, můžete toto ne postupně a laskavě vyměňovat za ano. Jinými slovy: dát všemu místo, dovolit vše, co se odehrává, a neuhnout. Když se díváte zpříma a dáváte prostor všemu, co je, s vnitřním pocitem svolení, dostáváte se do hlubšího kontaktu sami se sebou a můžete se cítit více ve svém středu.

Mám zkušenost, že slova jsou často zavádějící. Zatím jsem nenašel lepší způsob, jak provázet lidi tímto úzkým místem, než s nimi alespoň napoprvé tuto cestu jít tak říkajíc za ruku. I z toho důvodu, že většinou se na této cestě zesilují naše obrany a vlastně i onen nepříjemný pocit, který nás k práci na sobě přivedl.

Připustit si své vnitřní strachy, své démony, je nelehký proces integrace stínu, který je samozřejmě náročný a máme tendenci se zastavit u prvního strážce prahu. Tím právě bývá zesílená negativní emoce, ať už jde o zlost, strach, nebo zesílené fyzické napětí. Když s tím ovšem zůstaneme a používáme svou sílu receptivním způsobem, dochází k uvolňování a pocitu celistvosti, který nám byl dlouho vzdálen.

Je to proces a cesta, kterou nestačí projít jen jednou. Pokud v sobě opakovaně zažíváme nějaké nepříjemné stavy, bylo by bláhové očekávat, že pár meditací či mentálních a tělesných cvičení může něco zásadně změnit. Ale stejně jako tekoucí voda v posledku ohladí každý kámen, tak i naše ochota a připravenost po kouskách změkčovat zatvrdlá místa v našem systému postupně proměňuje celé naše vnitřní prostředí.

Pamatuji si, jak jsem několik let pracoval s tíhou na hrudi. Měl jsem pocit, že tam mám kámen a že se ho nikdy nezbavím. Když jsem se ho snažil vytřepat, vykřičet nebo vymlátit, pomohlo to na chvíli, ale pak se zase vrátil. Až když jsem poctivě začal přitakávat životu a opravdu vnímal, o čem je toto moje vnitřní stažení, mohl jsem se začít uvolňovat a přijímat.

Nepamatuji si moment, kdy ten kámen zmizel. Jen vím, že najednou nebyl a už se nikdy nevrátil. To, že se vzápětí v mém těle objevila další místa, která vyžadují péči, jsem vlastně jenom vítal. Protože jsem věděl, že tudy vede cesta – skrz.

Dovoluji si sdílet tenhle malý příběh, abych vás podpořil v ochotě zkoušet nové cesty. Vědomí je opravdu katalyzátor změny. Neuhýbající uvědomění, uvolňování kontrakce, dýchat dovnitř a dolů, vše přijímat – to je královská cesta k sobě samým.