Oklikou

Když jsem před několika lety cestoval napříč Spojenými státy, měl jsem možnost na americkém Středozápadě absolvovat kousek této cesty i po fragmentech legendární Route 66. Musím vám říct, že to pro mě byl nezapomenutelný zážitek.

Tato první transkontinentální dálková silnice v USA se klikatí krajinou. Nevede vás k cíli nejkratší cestou. Vedla od městečka k městečku, procházela jejich srdcem a lákala zastavit se na hlavní ulici, dát si v místním bistru lívance s javorovým sirupem, slaninu a míchaná vajíčka, nasát ducha místa, využít zdejší obchod a benzínku, popovídat si s usedlíky a pokračovat zase dál. To je něco, co na moderní dálnici nezažijete.

Route 66 je symbolem cesty, která měla spojovat města a komunity. Byla to tepna, která vyživovala ekonomiku všech míst kolem. Cesta, po níž putovali nejen lidé a zboží, ale i informace. Cesta, po které jste nemohli jet, aniž by vás změnila. Cesta po Route 66 byla cesta poznání – ta místa a setkání se vám musela dostat pod kůži.

Moderní dálnice jsou jiné – rychlé a přímé. Vedou vás pohodlně a efektivně k cíli, ale nepřivedou vás na místa podél cesty, která by lákala zastavit se a pobýt. Jsou nástrojem cestování, nikoliv nástrojem poznávání. Slouží svému účelu: umožnit rychlou a pohodlnou přepravu z místa A do místa B a v tom jsou zatraceně dobré. Ale něco z cestování se kvůli nim vytratilo.

Touha po řešení

Rozdíl mezi Route 66 a moderní dálnicí je pro mě symbolický. Připomíná mi ztrátu, kterou jsme ve 20. století jako společnost utrpěli. Smutný příběh odcizení. Příběh posunu od pospolitosti k individualitě. Od vztahů k cílům. Od zkušenosti k úspěchu.

Jako bychom pro všechno to usilování o všechny velké a důležité cíle až příliš často zapomínali na cestu samotnou. Jdeme si za svým, ale zapomínáme, že na své cestě můžeme taky potkat lidi a můžeme se něco naučit. Cesta samotná je pro nás mnohdy ztracený čas, čas nutný k přesunu od cíle k cíli. Nic víc si do ní nevkládáme a nic víc od ní neočekáváme.

Cesta už není dobrodružství. A tak napřimujeme cesty a zrychlujeme cestování, abychom ušetřili čas. To se týká jak cestování, tak kariéry nebo vztahů. Ovlivňuje to i naši schopnosti těšit se, naši trpělivost…

A ovlivňuje to i naše hodnoty a celý životní styl. Hledáme přednostně jednoduchá, rychlá a pohodlná řešení, protože jen výsledek se počítá. Už neumíme ocenit ani si užít cestu k němu. To koneckonců dokazuje obrovský boom byznysu s úvěry. Celý systém hypoték, úvěrů a půjček je postavený na tom, že za rychlou cestu k cíli jsme ochotni draze zaplatit.

Stejný fenomén stojí i za čím dál větší oblibou populistických lídrů, kteří umně využívají této touhy po jednoduchých, rychlých a pohodlných řešeních. Ve společnosti, kde není důležitá cesta, ale cíl, ve společnosti, která neumí být trpělivá, totiž musí zákonitě platit, že účel si obhájí jakékoliv prostředky.

Takový přístup znamená úplnou rezignaci na hodnoty. Hodnoty totiž vyjadřují, jak věci děláme. A tam, kde „jak“ není důležité, nejsou důležité ani hodnoty. A jak chcete bez hodnot rozlišovat dobro a zlo?

A pak je tu růst náchylnosti k závislostem. Ten je opřen o stejný hodnotový posun, kdy rychle je víc než pořádně. Čím jsme ochotnější sáhnout k rychlé úlevě a čím snazší a společensky přijatelnější pro nás je využívání různých „zkratek“, tím zranitelnější vůči závislostem jsme.

Zdá se, že se musíme znovu naučit ocenit hodnotu cesty samé. Naučit se znovu ne cestovat, ale putovat.

Znát a rozumět

Pouť je otevřenost neustálému učení se. Ale my jsme si odvykli být učedníky. V době, kdy jsou informace doslova na dosah ruky, kdy je možné všechno ve zlomku vteřiny vygooglit, se učení jeví jako zdlouhavé a mnohdy zbytečné. Kolikrát jste slyšeli „není potřeba všechno znát, stačí vědět, kde to najít“?

V současné době je víc než kdy jindy snadné projít životem, aniž by si člověk zamazal ruce vlastní zkušeností. Opírat se o informace, za nimiž není žádný vlastní prožitek ani zkušenost. O informace, kterým ve skutečnosti nerozumíme, jen jsme je přejali. Tato schopnost žonglovat s informacemi je ale jen pouťovou ekvilibristikou. Jede na efekt. Stačí k ní trocha inteligence a Google.

Moudrost se ale buduje pomalu. Aby člověk byl skutečně moudrý, musí totiž přetavit všechny informace, které posbíral, v „peci zkušenosti“. Tam je čistí a destiluje do ryzí podoby. Je to alchymistický proces a je špinavý. To se nenaučíte z knih, stejně jako je nemožné se z knih naučit tančit, lyžovat, jezdit na kole. K tomu je potřeba žít, riskovat, zkoušet, chybovat, znovu zkoušet, bloudit.

Dokud budeme brát život, vztahy, kariéru jako cestu, a ne jako pouť, budeme my sloužit jim, ne ony nám. A budeme klouzat po povrchu. Budeme žít na efekt – bez hloubky, bez moudrosti. A ano, také bez pocitu štěstí a naplnění. Štěstí je totiž emoce poutníka, který se zastavuje a žasne.

Abyste se naučili putovat, nemusíte nutně do Santiaga de Compostela, Říma nebo Jeruzaléma. Nemusíte se vydat na tradiční pouť. Stačí znovu začít oceňovat spíše cestu – dobrodružství a učení se – než výdobytky, které nám tento proces přináší. Žít na cestě, žít cestou a setkáními, která nám přináší.

A k tomu stačí málo. Začít. Třeba tím, že alespoň jednou zkusíte zvolit jinou než nejpřímější nebo nejrychlejší cestu. Že si najdete čas bloudit, objevovat a nacházet nečekané. Bez toho je totiž život totální nuda. Nuda sice bezpečná a předvídatelná, ale přece jen ubíjející. A prožít život takto by byla škoda, co říkáte?