Odstrčení

Jeden takový v sobě nese Iva: Nesnáším ho. Ani nevíte, jak moc mě rozčiluje. Jak sobecky se chová. Ono mu to vůbec nedochází. Pořád je to jenom o něm. Už od malička. Jemu se muselo všechno přizpůsobovat. Neustále jsem od mámy slýchala: Ivo, buď zticha, Petřík se učí. Petřík! Chápete to? Byl o pět let starší než já. A já jsem nikdy neznamenala nic. V očích své mámy byl prostě Petr nejlepší. A teď, když jsme dospělí, taky.

Oba máme své vlastní rodiny, ale na té Petrově záleží vždycky víc. Všechno musí být podle toho, jak si přeje on. Mě se máma nikdy nezeptá. On žije dál, on má děti dvě, on má těžší práci…, prostě pro mámu bude on ta hvězda a já jen černá tma. Přitom já mámě nakupuju, já jí uklízím, já ji vozím k doktorům. Tohle všechno trumfne jen to, když si Petříček vzpomene zatelefonovat. Máma o tom pak mluví celý den. Nenávidím ho…

Iva by chtěla říct svému bratrovi mnoho slov. A čtenář asi tuší, že nejen jemu, možná i své matce. Tolik bolesti, tolik vzpomínek a tolik neporozumění. S každým dnem jako by to v ní bublalo víc a víc.

Právě pocit křivdy, pocit, že nám bylo nebo stále je ubližováno, může být častým důvodem, proč nás drsná slova pálí na jazyku: To nevidíš, co všechno pro tebe dělám? To nevidíš, jak se snažím? To ti vůbec nedochází, jak nespravedlivě se chováš? Jak to, že jsem ti jedno?

Nejde to říct

Možná nás někdy napadají i vhodná slova, vhodná forma, jak bychom to těm druhým (bratrovi, rodičům, kolegům, kamarádům, partnerům, dětem…) rádi sdělili. Obvykle je vymýšlíme ve chvílích klidu, samoty, při procházce, v sauně nebo v posteli. Tehdy můžeme mít připravenou skutečně krásnou, vlídnou a upřímnou řeč. S druhým vše vyjasníme a konečně dojdeme klidu.

Pak ale přijde moment střetu. Tím teď nemyslím konflikt, nýbrž jen kontakt. Pohled do očí. Zaslechnutí známé fráze: „Ivuško, nachystej oběd pro Petříka, víš, že po cestě bude mít hlad, chudák.“ Jak chudák?! Proč chudák? Vždyť jenom jede autem! To, že já mám kvůli němu chystat oběd, ke vší své práci a povinnostem, to ti je jedno? Já pro tebe nikdy chudák nejsem. Já kvůli Petrovi musím všechno. On nikdy nic. To nevidíš, jak je to nefér?!

To by se Ivě chtělo říct – ale nemůže. Nemůže to své nemocné slabé matce dělat. Nemůže ji rozrušovat. Nechce riskovat konflikt ani to, že matka bude mít Petříka ještě radši. Už takhle má pocit, že je její dcera jenom proto, že o ni tak pečuje. A tak Iva neřekne nic. Vyhodnotí, že ani sebelépe naučená řeč nebude mít žádný dopad. Všechna slova v sobě udusí.

Žádný z pocitů ale nikam nezmizí. Iva cítí stále více stresu. A hlavně vztek. Čím dál tím víc vidí, jak ji její matka i svatý Petřík využívají. Jak se o její situaci, názor nebo pocity nikdo nezajímá. Ivuška je prostě k dispozici. Spíš jako služka než jako dcera nebo ségra.

Ivu, stejně jako mnoho jiných lidí, zastaví strach, co se stane, když svá pálivá slova vyřkne: Bude se se mnou ještě bavit? Neosočí mě? Budu vědět, jak argumentovat? Co když jen zrudnu a pak se propadnu hanbou? Já se prostě neumím hádat. Budu ve stresu, začnu panikařit, rozbrečím se nebo uteču. Co když to řeknu špatně? Co když to špatně pochopí? Vůbec nebude vědět, jak to myslím? Proč by se měla najednou zajímat o moje pocity?

A možná právě teď má někdo ze čtenářů na jazyku: „Ivo, tak jí to (nebo bráchovi) prostě řekni! Normálně řekni, že ten oběd vařit nebudeš. Že už prostě nemůžeš dělat jen to, co chce Petr. Vždyť ty jsi taky důležitá. Máma to určitě pochopí a Petr taky. Vždyť jste všichni dospělí a rozumní. A ty jsi její dcera stejně jako Petr syn. Určitě tě má moc ráda, jen to dává špatně najevo…“ A věřte, že i já bych to Ivě přála. Aby tyto věty mohly být vyřčeny a vyslyšeny.

Jenže asi tušíte, že v celé té situaci je háček. Vlastně těch háčků je docela hodně. Ivin strach může být víc než namístě. Ona zažívá tuto situaci už desítky let. A nejspíš byl nějaký důvod, proč nikdy nemohla upřednostnit sebe před Petrem. Nejspíš je v rodině nějaké nastavení, proč se tyto věci takto dějí. A i kdybychom to třeba Ivě sebevíce přáli, je možné, že by nikdy (i kdyby svá slova pronesla co nejracionálněji, nejpromyšleněji, zkrátka co nejlépe) pochopení nenašla.

Polovina vztahu

Vy sami nebo třeba vaši blízcí jste mohli zažít pocit, že i kdybyste se přetrhli, situaci doma, s dětmi, s rodiči, s kolegy či vedoucím zkrátka nemůžete ovlivnit, nemáte ji ve svých rukou. A to je pravda. Každou mezilidskou situaci držíme jen ze své poloviny. Z té druhé potřebujeme partnera, kolegu, spolužáka, zkrátka toho, kdo je příjemcem našich slov.

Někdy si v sobě hýčkáme myšlenku, že tím, co řekneme, uděláme nebo jak se zachováme, můžeme změnit či ovlivnit cokoliv. Že je tato moc a zároveň zodpovědnost jen na nás. To ale není pravda. Pokud se druhý člověk rozhodne neslyšet, nevnímat nebo se zuby nehty držet svého názoru, můžeme přemýšlet odzadu dopředu, jak něco proneseme nebo zformulujeme, a nejspíš to nebude mít žádný význam.

Takže má Iva mlčet – a vy taky? Ne. Nebojte. Iva má možnost a vy též. Je to možnost pracná, ale dobrá. Někteří asi tušíte, že spočívá uvnitř nás. Uvnitř Ivy samotné. Iva potřebuje přijít na to, co vlastně potřebuje.

V tomto momentu se nejspíše zasekneme. I když vnitřní potřeba Ivy nejspíše je, aby ji její matka měla ráda stejně jako Petra, i při té největší psychické práci nemůžeme přinutit druhé, aby k nám chovali city, které tam zkrátka nejsou – nebo minimálně nejsou projevovány. Nemůžeme přinutit druhé, aby o nás začali přemýšlet jinak, aby se k nám začali jinak chovat. Co tedy v naší moci je?

Iva se nad tím, co vlastně potřebuje, ještě více zamyslela. Uvědomila si, že nesnáší svůj vlastní vztek, který roste a sžírá ji jako rakovina. Potřebovala by smíření. Ale neví, co má dělat se svojí zlostí, když matka pronese další větu, ve které po milionté upřednostní Petra před ní. Nechce konflikt. Chtěla by trochu vděku. Pocítit alespoň kapku péče a lásky, které matka věnuje Petrovi.

Proč mě nemáš ráda?

Uvědomila si, že hodně z jejích současných pocitů pramení z toho, že jí matka nikdy neukázala, jak moc by ji mohl mít někdo rád. Ani ona sebe samotnou. Uvědomila si, jak moc jí chyběla matčina láska. A několikrát jí zkusila v bezpečí poradny „něco říct“. Obvykle to ani nebyla zlostná slova. „Mami, proč mě nevidíš? Proč si nevážíš toho, co dělám? Proč se někdy nezajímáš o mě a můj život?“

Jednou vyřkla slova, která na ni dolehla nejvíc: „Mrzí mě, že nejsi schopná mě mít ráda. Já se ale ráda mít chci. Chci si vážit svého času, své energie, chci se mít ráda tak, jak ty jsi nedokázala. Můj manžel mi ukázal, že to jde. Že stojím za pozornost, péči a lásku. Od tebe už ji nečekám…“

Pocítila úlevu. Představa matky, která s námi byla v poradně, k této úlevě stačila. Matka si ji musela vyslechnout. Slova na ni dolehla a žádný konflikt nemohl přijít. Ale to nejcennější, co se stalo, byla změna uvnitř Ivy. Zloba pomaličku vyprchávala. Potřebu po matčině lásce nahrazovala láska k sobě samé. Ona sama viděla, co všechno dělá. Viděla na sobě kousek něčeho krásného. Vůči matce se začalo objevovat pochopení a částečně i odpuštění.

Iva začala více mluvit o tom, jak to měla její matka těžké. Jak rozumí jejímu vztahu k ní. Mluvila o starostech samoživitelky. O tom, jaké měla její matka krušné dětství a jak pro ni asi muselo být těžké hledat svoji cestu. Bez pomoci manžela, rodičů, bez financí. Mluvila o tom, jak moc se Petr podobá tátovi, který je opustil a kterého její matka milovala. Jak představoval jediného muže, kterého matka mohla mít bezpečně ráda.

K matce docházela stejně často, nicméně někdy řekla ne: „Mami, pokud bude mít Petr hlad, zvládne si uvařit sám. Udělám hodně, ale na tohle já nemám čas. Mám svoje povinnosti.“ Vždy se jí vše snažila vysvětlit, ale daleko více začala vnímat svoje hranice, které bez vyřčených slov říkaly: Mami, nejsem tvoje služka, jsem tvoje dcera. A zasloužím si minimálně díky. Mám svoji hodnotu. Já o ní vím a nemůžu ti dovolit, abys ji ničila.

Vnitřní práce

Pravdou je, že matčin přístup k Ivě se nijak nezměnil. Možná i kvůli svému věku a svým strastem žije v silném přesvědčení, že pro své děti udělala maximum. I když to Iva viděla a stále vidí jinak, něco v ní se pohnulo: „Asi je to ten pocit, že mi už tolik nezáleží na tom, jestli moji péči máma uvidí, docení. Protože já vím, co všechno dělám. A vidí to i moje vlastní rodina.

Já vím, že jsem dobrá dcera. Vím, že dělám maximum, a to mě hřeje víc, než kdyby máma říkala sladká slova. Asi bych jim stejně nevěřila. Máma bude vždycky moje máma. Chápu, že to nemohla dělat jinak. A rozumím i svojí bolesti. Rozumím tomu, že mi to bylo tak líto a zároveň jsem v sobě měla tolik zloby. Petr za to nemůže. Nechci být závislá jen na tom, kdy mě přijde láskyplně obejmout a řekne mi, že mě obdivuje. Teď vím, že mě obdivují jiní, a začínám se obdivovat i sama…“

Tohle je psychická dřina. Možná ještě větší než říct ta pálivá slova. Než být v konfliktu. Než si vyjasňovat mnohdy nevyjasnitelné. Vy, co jste hluboce souzněli s pocity, které Iva mohla ve svých rodinných vztazích zažívat, nejspíše víte, že některá slova zkrátka opravdu nejde říct. Uvnitř můžeme cítit, že kdybychom je řekli, nejspíše by žádný význam neměla. Možná by situaci zhoršila a nám by se vlastně nijak neulevilo.

Ale co vždy můžeme udělat, je upřít pohled do sebe – na pocity, které uvnitř dusíme. Možná zjistíme, že to vlastně nepotřebujeme někomu vytmavit, ale spíše potřebujeme, aby nám někdo naslouchal. A někdy to v tom našem psychickém světě funguje až zázračně: stačí, když to můžeme říct sobě nebo druhému, kterému věříme. Slyšet ta slova, po kterých naše uši i duše toužebně prahnou. Možná je jen potřeba začít v bezpečném prostředí mluvit…

Protože jen vy sami víte, jestli je druhý ochotný naslouchat a pochopit. Jen vy sami víte, ke komu budete hovořit, s kým byste potřebovali nastavit nová pravidla, hranice, pocítit jiné emoce, s kým byste chtěli mít zcela jiné prožitky. A jen vy sami víte z vaší vlastní zkušenosti, jestli je to alespoň trochu možné.

Iva si párkrát vyzkoušela, že to zkrátka možné není. Matka i bratr mají svůj pohled, svoji perspektivu. Její slova vždy padala do černé díry a cítila se akorát hůř. Nikdy se nic nezměnilo. V minulosti se upínala k tomu, že když se pro mámu přetrhne ještě víc, určitě už ji konečně docení. Nedocenila. A tak se nakonec otočila k sobě. Ke svému vlastnímu docenění, odpuštění, k svému vlastnímu pocitu sebelásky. K jazyku, kterým k sobě promlouvala. Dost dlouho byl podobný tomu matčinu – teď se začal nepatrně odlišovat. Teď na sobě vidí to krásné, co její matka nejspíše nikdy neuvidí.

Moc bych přála všem čtenářům, aby měli možnost vyřknout slova, která je na jazyku pálí. A zvlášť to, aby byla druhá strana alespoň ochotná naslouchat. Ale v těch případech, kdy to zkrátka nejde, každému přeji, aby našel klid v sobě. A možná i kapku vlídnosti a odpuštění těm, co to mají jinak. Možná pak daleko snáze dokážeme s vlídností, respektem a pochopením nahlížet i na sebe.