Odstíny závislosti
Navzájem se potřebujeme. Co když jsme ale vyrostli s představou, že je to špatně?
Od začátku našeho života někoho potřebujeme. V prvních dnech, měsících i letech jsme závislí na pomoci druhých lidí, na péči matky, na zázemí rodiny a blízkých. Někoho potřebovat je neodmyslitelným předpokladem pro naše přežití. Osamostatnění ani nezávislost, které přicházejí s přibývajícími roky, na této potřebě nic nemění. Mění se však naše uvažování o ní. Naučíme se více či méně užitečné způsoby, jak svou potřebu dávat najevo, jak se jí domáhat či ji naopak ji potlačovat. Potřeby druhých se však nikdy úplně nezbavíme. A naším úkolem je stále dokola znovu a znovu hledat onu křehkou rovnováhu mezi závislostí a svobodou.
Jednou z dovedností, kterou se jako malá bezbranná miminka musíme po narození naučit, je spoléhat se na druhé. Nemáme totiž na výběr. Abychom se však mohli plně a bez bolesti odevzdat, musíme umět důvěřovat. Pamela Levin ve své knize Cycles of Power popisuje sedm životních fází, které se cyklicky opakují.
V každé z nich se podle ní máme v závislosti na svém věku a vývojových výzvách šanci naučit nějakou pro život podstatnou dovednost. První fázi nazývá Power of Being neboli síla bytí. V tomto období si osvojujeme schopnost vyčkat, dokud nepřijde pomoc. Jsme stoprocentně závislí na tom, že naše potřeby uspokojuje někdo jiný. V našich možnostech je jen vnímat, čekat a věřit.
V pozdějších fázích přicházejí na řadu další „síly“ jako například samostatné myšlení, odvaha konat, vhodně využívat svou osobní moc nebo rozlišovat realitu od fantazie. Soubor těchto dovedností z nás v ideálním případě časem dotvoří dospělé a autonomní jedince s možností vlastní volby a adekvátním úsudkem, kdy kterou dovednost využívat a v jaké míře.
Narušená důvěra
Píši, že v ideálním případě si v každé etapě osvojíme nějakou životně důležitou dovednost. Jak ale asi tušíte, naše mysl není stroj poskládaný z přesného počtu součástek a náš život není strukturovaný návod na jeho používání. A tak se stane, že si některé dovednosti během naší cesty nestihneme osvojit či se je nenaučíme využívat v plné síle.
Již zmíněné miminko nemá ještě natolik vyvinutý nervový systém, aby se dokázalo v případě rozrušení samo utišit. Pláč je jeho jediný nástroj, kterým dá najevo nepohodu. Pláč a důvěra, že někdo přijde. Pokud ale z mnoha různých důvodů není nablízku nikdo, kdo by je utišil a dopřál mu pocit bezpečí, jeho dovednost věřit světu a druhým, že naplní jeho potřeby, nemá půdu pro pevné zakořenění.
Tato na první pohled jen drobná trhlinka do sebe může začít vstřebávat další a další stejně drobné zážitky, které dítě utvrdí v pocitu, že důvěřovat druhým se nevyplácí. Objeví se první zrada od sourozenců, první konflikt ve školce či první neoprávněná kritika od paní učitelky a z pohledu dítěte se začíná rýsovat jasné přesvědčení, že druhým se prostě nedá důvěřovat nebo že je lepší se spoléhat jen na sebe.
A protože na světě nejsme sami, snadno se dočkáme potvrzení takového postoje i od okolí, které má podobné zkušenosti a zážitky. Někdy to jsou rodiče, kteří nám vnuknout zásadní pravdu o světě, jenž není spravedlivý. Někdy jsou to prarodiče, sourozenci, škola a podobně. Takováto přesvědčení či pravidla mají za úkol nám zajistit ochranu před bolestí a zklamáním, jenomže nás často „ochrání“ i před opravdovou blízkostí a intimitou.
Nutnost, nebo volba?
Všechna tato přesvědčení vznikají už ve velmi raném věku, mají hluboké a pevné základy, na kterých stavíme svůj život. Není možné je jen tak začít zpochybňovat, či se jich dokonce vzdát.
Negativní zkušenost je častým argumentem mých klientů, proč se druhým neotevírat, proč nedůvěřovat, proč si zakládat na nezávislosti. Zkusil jsem to, zkusila jsem to. A zase to dopadlo špatně, slýchám. První, o co se snažím, je zmapovat s nimi, jakým způsobem vyhodnocovali, komu se otevřít a odevzdat. A velmi často přijdeme na to, že vlastně nijak.
Odhalujeme pak spolu celý seznam různých pravd, kterými se v životě bez váhání řídí a nikdy je nenapadlo zpochybňovat nebo ověřovat jejich platnost. Ba co víc, už samotná diskuse nad jejich pravdivostí jim připadá nepatřičná a leckdy vzbuzuje silné emoce. Jejich postoj totiž není otázkou volby, ale nutností, ačkoliv některá ta přesvědčení jsou vysloveně protichůdná či se navzájem vylučují.
Sami se často diví, že jeden člověk může věřit, že je nutné být vždy nezávislý, a zároveň být přesvědčen o nutnosti se druhým plně oddat. Ale jak už jsem řekla, nejsme soubor konkrétních součástek, ke kterým máme návod. Řadu z nich tak nějak bez ladu a skladu prostě na své cestě posbíráme.
Sebenaplňující proroctví
Jev, kdy něčemu věříte, zkušenosti vám to potvrzují a vaše fantazie vám ani nedovolí si představit jiný než už dobře známý černý scénář, se v mé oblíbené transakční analýze nazývá Racket System. Je to poměrně komplexní myšlenkový systém, jenž dokáže sám sebe potvrzovat. Představit si ho můžete jako soubor pravd, pravidel a představ o světě, kterému podrobujeme své chování.
Je to jakýsi jízdní řád, díky kterému „víme“, kdy, co a jak dělat, čemu věřit, čím se řídit. Slovo „víme“ je zde však v uvozovkách. Jedná se totiž o zkreslený soubor pocitů, myšlenek a chování. Jednoduše řečeno, neodpovídá realitě. Vznikal totiž jako reakce na nepohodu či nebezpečí v době, kdy jsme měli velmi omezené možnosti volby. Je pro něj typická naléhavost, se kterou nám jednotlivé úvahy a pravdy nabízí.
Možná vám ale bude bližší mnohem prostší pojmenování, které sice není tak propracované, ale je snadněji uchopitelné. Sebenaplňující proroctví. To, čemu věříme, se děje, protože tomu nevědomky přizpůsobíme své chování a myšlení, a dokonce i načasování některých svých interakcí s druhými. Pro příklad popíšu příběh jedné své klientky, která si z minulosti nese přesvědčení Nejsem zajímavá.
Jak jinak, nejsilněji se jí projevuje v partnerském vztahu, kdy se cítí neustále opomíjená. To ji velmi zraňuje a utvrzuje ji to v další „pravdě“, kterou na své cestě životem přijala: Je lepší nespoléhat se, že někdo druhý naplní mé potřeby. No a protože samotná myšlenka, že tu není nikdo, kdo by se o ni postaral, je bolestná, mysl jí nabídla pro ni přijatelnější a na první pohled méně osamělou formu postoje ke světu a druhým: Nikoho vlastně nepotřebuji.
Mapovaly jsme spolu její další myšlenkové pochody a chování v různých situacích. K čemu došla? Většinou čekám, až se mě partner sám zeptá, jak jsem se měla. I když jsem třeba během dne zažila hodně věcí, o žádné mu sama neřeknu. A tak spíš mlčím. A čím víc čekám, tím víc je mi smutno a začínám cítit strašný vztek, když on mluví o svém dni. Tak se pak ještě víc stáhnu. V hlavě mi často z toho hučí a pak řeknu nějakou jízlivost, jako třeba: „No ty jsi ale zajímavej.“
Asi doufám, že mu dojde, že chci, aby se zeptal taky na mě. Jenže to neudělá. A mně se pak vybaví všechny ty chvíle, kdy jsem kamarádkám nebo rodině vyprávěla o sobě a oni mě přerušili a začali mluvit úplně o něčem jiném! A tak jsem se naučila nikomu o sobě moc neříkat, protože je to stejně nezajímá. A když něco potřebuju, naučila jsem se dopřát si to sama. Je to rychlejší a spolehlivější. Jenže mám dojem, že se tak nějak odcizujeme…
Tato žena, říkejme jí třeba Martina, se nevědomky chová podle svých přesvědčení tak, aby si je potvrdila. Dokonce občas i sama vytvoří situaci, ve které dostane od partnera drobný políček v podobě věty Prosím tě, teď ne. To když se rozhodne mu přece jen o svém dni vyprávět zrovna ve chvíli, kdy on řeší akutní problém v práci.
Jindy se zase propadne do černých fantazií, jak odmítavě by partner zareagoval, kdyby mu řekla, že by s ním chtěla trávit víc času. Všechny vedou k závěru, že jí dá najevo její nezajímavost a nenaplní její potřeby. A v tomto naladění k němu pak přistupuje.
Jiný pohled na pravdu
Zdravá míra (ne)závislosti a důvěry ve vztahu je tématem nejednoho článku, či dokonce vědecké studie. Co si ale na místo otázky, zda druhé potřebovat, zda jim důvěřovat a jestli vůbec lze žít ve vztahu, když je člověk samostatný a nezávislý, položit otázky týkající se vlastních představ a pravd a jejich prospěšnosti? Vyzkoušejte následující:
Přesvědčení
Co si myslím o sobě?
- Jaký jsem, jaká jsem? Co ve vztahu musím, nesmím a proč?
- Smím druhé potřebovat? Proč ano a proč ne?
Co si myslím o druhých?
- Jací jsou muži, ženy? Co ve vztahu musí a nemusí dělat ti druzí?
- Smí oni potřebovat mě? Proč ano a proč ne?
Co si myslím o životě a o světě?
- Je život snadný? Jaké jsou v něm vztahy?
- Vyplatí se druhé potřebovat? Kdy ano a kdy ne?
Chování
- Pokud máte zapsané odpovědi, zamyslete se, k jakému pozorovatelnému chování vás tato přesvědčení většinou nutí. Jak se projevujete navenek?
- Všímejte si i toho, jaké pocity ve vás odpovědi na otázky vyvolávají a k jakému chování vás tyto pocity vedou.
Fantazie
- Popište situace či zkušenosti, které vám výše uvedená přesvědčení potvrzují. Ze současného života i z dětství.
- Uvědomte si, jaké fantazie o budoucnosti si na základě těchto zkušeností vytváříte.
Co když a co kdyby?
Z vašich předchozích odpovědí by se vám už mohl postupně rýsovat onen začarovaný kruh: něčemu věřím – chovám se podle toho – zkušenost mi to potvrdí – v představě si vymaluji scénář, kterému věřím – chovám se podle toho a tak dále.
- Zaměřte se na svá přesvědčení a zkuste se na ně podívat novýma očima.
- Položte si otázky: Opravdu tomu chci nadále věřit? Co když to není pravda? nebo Co kdyby to mohlo být jinak?
- Jak by pak vypadalo vaše chování? Jaké fantazie byste si malovali o své budoucnosti, vztahu, životě?
Poslední bod není vůbec snadný a může být obtížný, pokud jím procházíte sami. Nemáte‑li po ruce dostatek inspirace, emoční podporu a zdravě kritické myšlení, můžete se ve svém nežádoucím přesvědčení utvrdit. Zkrátka proto, že z pozice „uvnitř“ ho nemůžete prokouknout. Pomoc odborníka je neocenitelnou pomocí a podporou.
Já sama jsem ji potřebovala v momentě, kdy se změnila míra mé nezávislosti v manželství. S těhotenstvím mi přišly do života limity a omezení, na která jsem dosud nebyla zvyklá. Míra mé závislosti na pomoci partnera se značně zvýšila, pro ostatní naprosto objektivně a ze zjevných a pochopitelných důvodů. Já se však prvních několik měsíců zarytě držela nevědomého přesvědčení, že partneři jsme od toho, že k sobě navzájem přistupujeme rovnocenně a že závislost do vztahu nepatří.
Najednou tu však byla. A byla dokonce žádoucí, protože potřebou mého manžela naopak bylo o mne pečovat. Zabralo to nějakou dobu (a nejeden rozhovor), abych si uvědomila, že moje nezávislost není volba, která by oběma prospívala, ale jakási povinnost, ze které si nedovoluji slevit. A stejně jako má klientka, i já jsem měla pocit, že se navzájem s partnerem tak trochu vzdalujeme.
Až přijetí možnosti, že existuje mnoho odstínů závislosti, mezi kterými mohu volit, a že si mohu (s rozmyslem) dovolit důvěřovat světu i druhým, že naplní mé potřeby, nám opět otevřelo cestu ke vzájemné blízkosti.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..