HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 12.01.2021

Odpusťte svému já

Když něčeho i po letech litujeme, hluboce tím odmítáme část sebe sama. Jak to změnit?

Představte si tohle: právě jste se ocitli na koktejlové párty, kde každý z účastníků představuje jedno z vašich minulých já. V rohu místnosti je dětský koutek, kde si spolu hrají všechny vaše dětské verze. V další místnosti můžete spatřit vaše ‑náctiletá já plná úzkosti, jak v televizi sledují hudební klipy a hrají videohry. Dále se kolem procházejí desítky vašich raně dospělých já z dob, kdy jste byli švorc, a usrkávají z kelímku sajrajt, který vám tehdy chutnal, ať už to bylo cokoliv. I tato já reprezentují různé fáze, kterými jste si v dospělosti prošli: vysokoškolské já, které se snažilo působit chytřeji, než ve skutečnosti bylo, frustrované a vyčerpané já z období, kdy jste získali svou první práci, a konečně i já prožívající svou první lásku.

Na první pohled se tahle představa může jevit zábavně, myslím ale, že byste se na takovém večírku začali docela brzy nudit. Myslím si to proto, že ať už byste se dali do řeči s kteroukoliv z vašich minulých verzí, pokaždé byste věděli všechno, co vědí oni, zatímco oni by věděli jen zlomek toho, co víte vy.

Tím nechci říct, že by to nemohlo být kouzelné. Pokecali byste se svým sociálně neohrabaným ‑náctiletým já a ujistili ho, aby si nedělalo hlavu, že ta bolestivá středoškolská léta nakonec pominou a všechno bude lepší. Pak byste hodili řeč se svou 23letou arogantní verzí a se vší laskavostí jí trochu srazili hřebínek. Také byste si promluvili se svým beznadějně zamilovaným já, které si právě vychutnává svou první lásku, aniž byste mu prozradili, že paní Perfektní mu nakonec protáhne srdce ostnatým drátem a rozmlátí ho kladivem na tisíce malých kousků.

Ale pak by tu bylo ještě jedno minulé já, kterému byste se chtěli vyhnout… víte, které myslím. To, které provedlo nějakou strašnou věc, kterou jste si nikdy nedokázali odpustit. Kdyby vás nakonec někdo přinutil si s ním promluvit, dost možná byste mu okamžitě začali spílat: „Jak jsi to mohl udělat? Co sis proboha myslel? Bože, ty seš fakt takovej vůl.“

A bylo by po večírku. Na jedné straně vaše současné já spílající minulému já a na straně druhé zástup dalších minulých já, zírajících na vás se zděšeným výrazem. Ten jediný příšerný okamžik by z vašich minulých já a ostatně i celé párty vysál veškerou radost a energii a zanechal je tam napospas osudu.

Popsaný večírek je metaforou toho, co se ve vás odehrává, když něčeho litujete. Zříkáte se všech zajímavých komponent vašeho života (anebo je přinejmenším opomínáte oslavovat) a místo toho se raději rochníte v jedné zahnívající chybě, která vás tak nepřestává pronásledovat.

Lítost je formou sebenenávisti. Pokud vaše současné já představuje vyústění všech činů vedoucích k tomuto okamžiku, odmítnutím některého z minulých činů tak současně odmítáte určitou složku vašeho současného já. Nenávidět určitou složku vaší současné osobnosti může s psychikou nadělat pořádnou neplechu. Totéž se ovšem dá říct o zavrhování určité části vaší minulosti. Pokud se nenávidíte za něco, co jste provedli v minulosti, vytváříte tím živnou půdu studu a opovrhování sebou samým.

Lítost a výčitky však nepřekonáte tak, že je začnete ignorovat – musíte je zpracovat. Musíte navázat otevřený dialog se svými staršími já a snažit se pochopit, proč jednala tak, jak jednala. Musíte s nimi soucítit, pečovat o ně a nakonec jim odpustit.

Jak se poučit z toho, co si vyčítáte

Jaký je rozdíl mezi chybou a výčitkou? Osobně bych řekl, že výčitka je chyba, ze které jste se zatím zkrátka neponaučili. Mnohdy bývá těžké zbavit se výčitek a odnést si z chyb nějaké ponaučení, obzvlášť pokud jste se dopustili něčeho skutečně zavrženíhodného. Zároveň však platí, že mnohdy svých skutků nelitujeme proto, že by byly tak zavrženíhodné, ale jednoduše proto, že nevíme, co konstruktivního bychom si z nich měli vzít.

Umění poučit se ze svých chyb je natolik zásadní pro to, abychom jako lidé nestáli za pendrek, že ani nevím, kde začít. Řekněme to třeba takhle: když se ze své chyby poučíte, stává se z ní cenná lekce. Umět se poučit z vlastních neúspěchů je jako napít se zázračného elixíru, který promění všechno to trapné a nepříjemné v nás, z čeho člověku běhá mráz po zádech, v něco lepšího. A přestože osvojení tohoto návyku vás nejspíš nezbaví negativních pocitů, rozhodně vaši situaci nezhorší.

Výčitky mají adaptivní funkci. Mohou nám pomoci, ale také ublížit. Kdykoli něčeho litujeme, máme na výběr – buď se ve svých přehmatech můžeme rochnit, nebo můžeme podniknout kroky, abychom je v budoucnu neopakovali.

Možná jste před lety zpackali nějaký vztah, a když o tom přemýšlíte, pořád to bolí. Místo výčitek tentokrát zkuste identifikovat hlavní příčiny toho, proč se vztah mohl rozpadnout:

  • možná jste nebyli tak docela duchem přítomní
  • možná jste byli trošku moc sobečtí
  • možná jste si nepočínali nejlépe, když přišlo na komunikaci
  • možná jste od svého partnera či partnerky očekávali nesplnitelné

Přes své výčitky se nepřenesete tak, že byste si tyto nepříjemné pravdy snažili nějakým způsobem zracionalizovat, například svalováním viny na sebe nebo ostatní. Přenesete se přes ně tak, že akceptujete svá pochybení, porozumíte tomu, co se stalo, a tuto zkušenost pak integrujete do svého každodenního prožívání.

Tento proces vás přinutí převzít zodpovědnost za své přešlapy. A pokud za ně opravdu převezmete zodpovědnost, už se nebudou opakovat – přesně k tomu výčitky svědomí slouží.

To vše se samozřejmě snáze řekne, než udělá.

Zpochybňujte příběhy, které si vyprávíte

Ve své knize Všechno je v prdeli: kniha o naději jsem vysvětloval, že naše mysl vždy konstruuje příběhy, aby dala smysl tomu, co pociťujeme a prožíváme. Tyto příběhy jsou jen zřídka přesné a mnohdy nám příliš nepomáhají. I přesto je potřebujeme, protože nám pomáhají udržet si povědomí o tom, kým jsme.

Naučíme‑li se zpochybňovat své vnitřní příběhy, můžeme se podívat na to, co jsme provedli, z širší perspektivy. A zjistit, jak špatné to doopravdy bylo. A pokud se podrobíme skutečné introspekci, často zjistíme, že to ve skutečnosti nebylo tak zlé.

Řekněme, že Timmy investoval do podvodného byznysu a přišel o všechny své úspory. Timmy se teď cítí příšerně. Žena ho nenávidí. Přátelé se mu vysmívají. Nemá na nájem. Všechno se mu rozpadá pod rukama. Vzhledem k tomu, o jak bolestný zážitek šlo, si Timmy v hlavě vytvořil následující příběh: „Rozházel jsem všechny prachy a zničil si život, protože jsem idiot. Kéž bych se tak mohl vrátit v čase a zachovat se jinak.“ Timmy teď cítí lítost.

Na příbězích, které si vytváříme, je nebezpečné to, že tím, jak si je v hlavě přehráváme, nabírají na síle. Pokud Timmy žije v přesvědčení, že za nic nestojí a neumí zacházet s penězi, bude každou novou zkušenost vnímat toutéž optikou – tedy že za nic nestojí a neumí zacházet s penězi. Mimo to bude přisuzovat vše dobré, co se mu v životě děje, štěstí a náhodě, přičemž vše špatné si bude klást za vinu.

Problém s našimi příběhy tkví v tom, že jsou notoricky krátkozraké, emocionální a sebestředné. Timmyho příběh nepočítá s možností, že přijít o peníze může mít dlouhodobé, třebaže ne na první pohled zřejmé benefity.

Kromě toho, že se Timmy odnaučí investovat do pochybných podniků v Las Vegas, jeho negativní zkušenost také prověří jeho oddanost manželce a změní k lepšímu jeho postoj k penězům. Může ho naučit, že dokáže vyjít s daleko menším množstvím peněz, než by kdy čekal. Může ho zbavit povrchních materialistických hodnot, které si s sebou celý život nese, a nahradit je zdravějšími. Může otestovat pevnost jeho přátelských vztahů a pomoci mu sblížit se s členy rodiny, kteří mu v těžkých časech podali pomocnou ruku. Navíc jeho příběh může posloužit jako poučení pro ostatní, aby se nedopustili stejné chyby.

Pokud Tim na svou zkušenost nahlédne z dostatečně široké a dlouhodobé perspektivy, jednoho dne se možná ohlédne a řekne si, že to bylo to nejlepší, co ho v životě potkalo. Většina lidí vám skutečně poví, že jejich nejbolestivější zkušenost se časem proměnila v jejich nejvýznamnější životní lekci.

Abyste ovšem dospěli až do tohoto bodu, musíte změnit svůj přístup a přestat naslouchat přihlouplým příběhům ve své hlavě.

Přestaňte do omrzení poslouchat ty nejhorší odrhovačky

Kdykoli pociťujeme lítost, je to, jako bychom se rozhodli prožít znovu svou minulost. Pořád dokola si přehráváme svůj porouchaný vnitřní narativ a jednáme, jako by stále platil. I přesto, že už dávno přestal vysvětlovat svět kolem nás. I přesto, že nás nepřestává zraňovat.

Potíž je v tom, že se s těmito promarněnými příležitostmi ztotožňujeme – považujeme vlastní neúspěchy za něco, co nějakým způsobem ochudilo naši identitu a znemožnilo nám stát se osobou, kterou jsme se měli stát. Následně tuto idealizovanou představu svého já používáme jako nástroj k sebetrýznění.

Předpokládejme, že máte práci, která nikam nevede. Možná už neoplýváte takovým množstvím energie jako zamlada a máte za to, že je pozdě na to začít dělat něco jiného. Jste moc staří, abyste se vrátili do školních lavic, svému oboru se věnujete příliš dlouho na to, abyste ho teď měnili, a mimo to jste se už usadili, takže je příliš pozdě dělat změny, které by mohly zasáhnout vaši rodinu.

(Jen tak mimochodem, všechna tato přesvědčení jsou pravděpodobně mylná).

Vykonstruovali jste si představu ideálního já, která odráží to, kým jste chtěli být před deseti, patnácti nebo dvaceti lety. Vaše ideální já je:

  1. mladé, protože v mládí se přece studuje
  2. single a bez závazků, protože to je přece optimální období na vybudování kariéry

Takové uvažování je hloupé z několika důvodů. První a ze všech nejdůležitější – mládí je pojem, který jste se vy sami rozhodli považovat za důležitý. Nikdo vás však nenutí mu onu důležitost přikládat.

Dříve jsem si myslel, že se stanu muzikantem. Pak jsem praštil s hudební školou. To ale neznamená, že bych teď vysedával na gauči a říkal si: „Kruci, kdybych s tou školou nepraštil, mohl ze mě být muzikant – co to se mnou sakra bylo?“ Ne, uvědomil jsem si, že touha stát se muzikantem byla zcela svévolným ideálem, který jsem si sám vytvořil a který jsem mohl kdykoli změnit.

Zde je druhý důvod, proč je naše posedlost ideálním já tak hloupá. I kdyby se vám nějak podařilo oživit své mladistvé já, pravděpodobně by to obnášelo jistou formu nezdravého sebeklamu.

Mezitím jste s každým dalším rokem o něco starší, povinnosti přibývají a čím dál více se vzdalujete svému idealizovanému mladistvému já. S tím, jak se stává hůře a hůře dosažitelné, stále intenzivněji pociťujete, jak vám proklouzává mezi prsty. Litujete toho, tak moc toho litujete. Tolik promrhaného času. Kašlete na to a pošlete tento příběh do věčných lovišť. Už vám nijak neslouží. A není ani nikdy nebyl pravdivý. Nechte ho odejít.

Volbu správné kariéry raději svěřte svému současnému, tedy staršímu a moudřejšímu já. Já, které už má páru o tom, co sakra chce. Být starší skýtá spoustu výhod. Využijte jich a jděte dál.

Výčitky a zodpovědnost

Už dříve jsem mluvil o tom, že pokud se chcete skutečně oprostit od nějakého vztahu, musíte se smířit s tím, že jedna vaše část – ta, která byla zrozena a existovala jen ve chvíli, kdy jste byli ve vztahu s dotyčnou osobou – je nyní nadobro pryč.

No a totéž platí pro výčitky. Uzavřít témata, která jste si vyčítali, znamená jednou a provždy se rozloučit se svým ztraceným já. Jedině tehdy si můžete vzít lekci z toho, co se vás výčitky snaží naučit.

Když se vrátíme na onu koktejlovou párty, paradoxně to jediné z minulých já, které vás může naučit něčemu, co ještě nevíte, je Litující já. Jedině Litující já vám může ukázat, kdy jste si v hlavě vytvořili mylný narativ, kdy jste přestali rozumět tomu, kým jste, kdy jste odmítli převzít zodpovědnost za životní strasti a život jako takový.

Projevy lítosti mnohdy bývají jen jedním ze způsobů, jak se vyhnout zodpovědnosti. Konfrontací se svým Litujícím já už nemáme před přijetím zodpovědnosti kam uhnout – musíme se postavit čelem tomu, kým skutečně jsme, a akceptovat to.

Lítost a výčitky nás mohou vystavit celému spektru emocionálních prožitků. Na jedné straně spektra se nachází temná krajina, ve které se ocitáme, kdykoli nám někdo nebo něco připomene, jak jsme nedostateční a plní chyb. Z druhé strany lítosti však prosvítá paprsek světla a vede nás k lepšímu pochopení našeho já a nakonec i k přijetí skutečnosti, že jsme nedostateční a plní chyb.

Lítost táhnoucí se celá léta je jako pomalá a bolestivá smrt. Dovolte proto svým lítostem, aby jako zuřící požár pohltily vše, co jim přijde do cesty. Z popela totiž může časem vyklíčit něco lepšího.

Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka.

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..