Odpor a změna

Zaujala mě svým názvem: Věci, které uvidíte, jen když zpomalíte. Od spisovatele a učitele Haemina Sunima. Možná se čtenář začne usmívat: No tak, to jistě nebyla náhoda… A jelikož já osobně na náhody nevěřím, čtenáři to jen potvrdím – moje volba knihy určitě nebyla jen tak.

Od narození druhé dcery jsem se nezastavila. Nějak jsem věřila, že naskočím hned do všeho zpátky. S první dcerkou jsem zvládla doktorát, knížku, články, klienty, přednášky, workshopy pro firmy…, tak proč by se dvěma dětmi nešlo těch pár maličkostí, které mám v plánu teď? Jenže ono to opravdu nešlo. Kombinace režimů obou dcer mi nedávala a vlastně stále moc nedává chvilku klidu. Vstávání v půl čtvrté ráno, usínání pozdě v noci, kojení, hrát si přes den se starší a do toho nemoci, běhání po doktorech, na nic víc nebyl prostor.

A mně někde vzadu v hlavě a vlastně i na srdci leželo: Já bych tak chtěla kus té práce udělat… Byly to půlhodiny, které jsem si pro sebe utrhla. Buď jsem šla běhat, nebo pracovat. Věty typu „Ježíš, to si máš užívat! To je nádherné období, nádherný věk. Tohle je to nejkrásnější“ mi šly na nervy. Já zbožňuju to, co dělám. Mě to dobíjí a těší. Je to můj koníček, smysl. Něco, u čeho si dokážu vlastně odpočinout.

Změna plánu

Posledních pár měsíců jsem žila v kolotoči s myšlenkou: Kéž bych do svého dne dokázala vklínit ještě trochu té práce. Ještě trochu něčeho tvořivého. Nebo o něco víc kontaktu s dospělým světem. Nebo s mým pracovním světem. A pak přišla v kavárně „náhodná“ kniha a s ní jedna věta, která se mi vryla pod kůži: Škoda, že lidé většinu svého života stráví v odporu proti tomu, co prostě je.

Hlavou mi běželo: Aneto, tohleto přesně děláš. To nemůžeš přijmout, že je ve tvém životě všechno jinak? Teď máš děti dvě, každé potřebuje něco jiného a je to ten čas, kdy tu pro ně prostě musíš stoprocentně být. Holt musíš pustit představu tvé práce – prostě nemůžeš být s klienty, psát, věnovat se výcviku, knihám, studiu a zároveň nijak neošidit ani jednu z holčiček, manžela a domácnost.

A nechápejte mě špatně, zbožňuju svoji roli mámy a čas strávený s celou rodinou. Nevyměnila bych to za žádnou práci. Ale snažím se udržet všechno, být na všech frontách, protože kousíček mojí duše kapku strádá. Při čtení této knihy jsem jen myslela na to, kolik času a energie jsem vlastně zbytečně strávila v odporu, protože je prostě situace teď jiná. Že teď je zkrátka jiný čas, jiná doba a s ní i jiné zážitky, jiné možnosti a jiné prožitky.

Ale pozor, i onen odpor k něčemu je vlastně dobrá věc. I v něm je síla: kus poznání, že něco nějak potřebujeme, chceme, že se něčeho držíme. Odpor ke změně, odpor k přijetí něčeho nového může i říkat: Tohle mi, živote, neber. Tohle je pro mě důležité. Tohle mám rád/a. Tohle potřebuji…

Jen si možná po čase uvědomíme, že právě tenhle odpor nám více energie bere a ve své podstatě nic nedává. Mezi prsty nám utíká to, co je – a my se raději věnujeme tomu, co ztrácíme, a přemýšlení o možnostech, co by mělo být.

To je v terapii velké téma. Tak nějak všichni víme, že náš život je velmi často jedna turbulence za druhou. Nic nezůstává stejné. Mění se okolnosti, měníme se my. Mění nás naše děti, my měníme je. Mění se věci v práci, náš zdravotní stav. Naše hodnoty, přání, postoje. Měníme se každou zkušeností, kterou učiníme. A jsme nuceni na to reagovat.

Chci se změnit. Chci to přijmout, jak to je. Přeju si začít dělat něco jinak… Podobné věty velmi často říkáme. Vytváříme na sebe tlak. Někde v hlavě může současně znít: Tak, jak to děláš teď, to děláš špatně. Měl/a bys to mít jinak. Měl/a bys to už umět, zvládat, udělat. Měla/a bych být lepší.

V tomto kontextu mě napadá příběh Majdy. Majda je krásná téměř čtyřicetiletá žena. Má tři děti, manžela a v téhle rodině jí je moc hezky. S dětmi má vřelý vztah. Často něco společně podnikají, malé výlety, procházky, chodí s nimi na kroužky. Manžel ji podporuje, ochraňuje a jejich vztah je stabilně kamarádsky harmonický. Mají své rituály jako nedělní kávu a dortík, společnou skleničku vína u televize a tak dále.

Majda ale nemá moc hezký vztah sama k sobě. Pomalu se přestává dívat do zrcadla. Trápí ji nadváha, a to ne jen tak ledajaká. Běžný pohyb se stává obtížným. Zadýchává se, potí, je jí nepříjemně. Své děti dávno nestíhá. Má pocit, že jejich životu už jen přihlíží. Manžel ji ujišťuje, že tak, jak je, je v pořádku. Ale ona to tak nevnímá: Měla bych to zvládnout. Měla bych zhubnout. Měla bych být lepší pro své děti a manžela. Měla bych se sebou něco dělat. Měla bych se změnit…

Majda ví, že všechno má mnohem hlubší kořeny. Že plno věcí je spojeno s velkou úzkostí a stresem. Jídlo jí dává odměnu a klid. Je příjemnou útěchou po náročném dni. Jídlo je součástí života… A nebojte, nebudeme zde řešit, jakým způsobem by měla či neměla Majda hubnout. Ale podíváme se blíže na to, co by vlastně přímo v tomto životním místě, v tomto bodě Majda mohla dělat.

Potlačené obavy

Majda i já máme ve své podstatě tu samou životní obtíž. Stojíme na místě, se kterým se nějak neumíme smířit. Které je zatěžko přijmout. Které toužíme změnit. A tuto změnu chceme od sebe. Obě k sobě hovoříme: Jen kdybych se víc snažila. Jen kdybych sebrala více sil. Jen kdybych se do té změny zakousla…

Já po sobě chci zvýšit výkon. Částečně odmítám vidět, co si situace žádá a jak to ve skutečnosti je. Odmítám okolnosti. Nechci plně přijmout všechno, co narození druhé dcery přineslo, a nejen to. Nechci vidět, kolik energie a času mi berou dětské nemoci. Kolik mých myšlenek se točí kolem dětí místo studia, článků, četby, klientů. Odmítám vidět, že můj vesmír se nezměnil jenom trošku, ale obrátil se vzhůru nohama a ještě naruby. Že je všechno jinak, než jsem původně vůbec mohla domyslet.

Majda zavírá oči před tím, co uvnitř sebe prožívá. Nechce to vidět. Nechce čelit úzkosti, kterou jí přináší pobyt mezi lidmi. Ví, že má plno strachů, které si v sobě už dlouho nese. Strach ze selhání, z opuštění, strach z toho, že ji manžel přestane mít rád. Určitě se mu brzy přestanu líbit a najde si místo mě jinou.

Majda v sobě má strach, že bude sama. Že ji ostatní odsoudí a budou o ní smýšlet špatně. Někdy v sobě má pocit, že uvnitř ní je velká černá koule, která ji doslova požírá a zaplňuje. Která pohlcuje všechno světlo v jejím životě – a často to jediné, co kouli na chvíli utiší, je právě jídlo.

Obě odmítáme. Obě vzdorujeme. Obě jsme v odporu proti tomu, co se děje. Já sedím na gauči s dvěma úžasnými holčičkami, které mi nadělil vesmír se vším, co k tomu patří, a přemýšlím, kde ještě urvat kus času a energie, abych zvládla více pracovat. Majda stojí před ledničkou s pohledem obráceným ven místo dovnitř.

A v tento moment se obě zastavíme. A obě můžeme zkusit, stejně jako každý čtenář, nechtít teď po sobě nic! No to je mi teda změna! Tohle ani jedné z vás přece nepomůže. Pokud vás něco podobného napadlo, dovolím si nesouhlasit…

Bez přijetí se nepohneme z místa

Někdy se nám může zdát, že změnu v našem životě přinese nějaké radikální rozhodnutí. Řez. Hecnutí se. Kompletní překopání životního stylu. Jenže opak je pravdou. Jan Roubal, jeden z hlavní českých představitelů gestalt terapie, říká, že snaha o změnu může být úspěšná, pokud ustoupí do pozadí a terapeut s klientem nechávají plynout a přijímají to, co právě je.

Aneto, Majdo, takhle to teď je. Dýchejte. Buďte v tom a klidně nedělejte nic. Teď nic nemusíte. Jen se zkuste dívat. Jen zkuste cítit, co všechno teď zažíváte. Zkuste vnímat emoce, myšlenky, svoje tělo. Než budete něco měnit, zkuste jen poznat, na jakém místě vlastně stojíte.

Změna v gestalt terapii s sebou nese lehkost. Přijetí. Klid. Nese s sebou kus kouzla, že nemusíme mít všechno ve svých rukách. Můžeme to nechat být. Odložit. Neřešit, jen přihlížet. Vnímat a zkoušet. Nemusíme nic radikálně rozhodovat ani měnit. Změna je nahlížena jako něco, co už se třeba děje. A vlastně se to děje samo, přirozeně. Změnu nemusíme tvořit my. Nemusíme být strůjci něčeho konkrétního. Můžeme jen sedět a vnímat.

Čtenář si teď asi představuje, že stále sedím na gauči a čtu si zmíněnou knihu. Nic v mém životě se nezměnilo. Miminko stále spí, tříletá si lepí nálepky, já usrkávám svoji kávu. Možná ale právě v této chvíli po sobě nic nechci. Vnímám, že někde uvnitř ze mě jeden kamínek požadavků odpadává: Takhle to teď je. Takhle se teď cítím. Jsem vyčerpaná, nevyspalá matka, která nemá čas na své zájmy, natožpak práci. Jsem tu na sto procent pro děti. Takhle to teď je. Co bych potřebovala právě teď?

V tu chvíli mi došlo, že potřebuji vidět spokojené zdravé děti. A právě teď si tohle mohu dopřát. Samotná tahle chvíle je velkou satisfakcí – nepotřebuji pohnout světem a nepotřebuji ze sebe vymáčknout ještě něco dalšího. Tohle teď stačí… s tím přichází úleva.

Když se v sobě zastaví Majda, přichází velké věci a mnoho slz. Když Majda přestane chtít dělat velké kroky do budoucna, ale zaměří se na to, co právě prožívá, přichází spousta slov a vzpomínek, které dříve bolely a zanechaly plno šrámů. S mluvením přichází úleva – a s úlevou daleko menší potřeba zalepovat bolest jídlem. Hubnutí jde z cesty. Dieta není cílem. Na číslech na váze přestává záležet…

Změna se děje

Změna není jenom na nás. Ona se děje okolnostmi, ve kterých jsme. Jako by změna byla něco svébytného. Něco, co se odehrává, aniž bychom se k tomu museli my sami rozhodnout. Jako by byla síla, která nás vede žádoucím směrem, a my ji jen máme vyslyšet a přijmout. Nebránit se. Ne‑odporovat.

Tak mám teda se sebou něco dělat, nebo ne, ptáte se? Pro odpověď ještě použiju jeden příklad. Starší dcerka šla konečně do školky, mladší měla pár dnů, kdy relativně dobře spala. A mě to opět povzbudilo k práci – jen tak se porozhlédnout a poptat. Víte, co přišlo? Začínající zápal plic… Jako by okolnosti, vesmír, jakákoliv jiná síla převyšující moje rozhodnutí řekla: Ne, prostě teď ne. Přijmi, jak to je. Přijmi svůj čas a své vyčerpání. Přijmi úlohy, pro které tu máš být…

Jedním z cílů terapie může být jen pomoci klientům přijmout, jak to teď je. Najít štěstí v tom, co se děje. Bez potřeby něco měnit. Já si budu užívat mateřství a holčičky. A Majda? Možná nezhubne, možná ano. Nevíme. Třeba to ani není cílem jejího současného psychického stavu. Třeba je to něco, co je vlastně na vedlejší koleji a bude se dít samo.

Přijetí je daleko cennější. Vidět to, v čem opravdu jsme. A současně vidět i nové možnosti. Nevnímat jen cesty, které se nám zavřely. Na své kůži pocítit čerstvý vítr toho, co všechno nám nové události přinesly. Být v situacích, které jsme si nevybrali, nechtěli jsme, nemysleli jsme, že přijdou, a přesto se jim nebránit. Možná se u Majdy začne měnit „pouze“ vztah k sobě samotné. A možná právě to bude klíč. To se uvidí. V přijetí mnohdy spočívá daleko větší síla než v radikální změně.

Věřím, že při čtení či poslechu tohoto článku jste byli ve svých příbězích. Byli jste u sebe v tom, co se právě děje. A že se toho určitě děje! Možná se změnilo něco ve vašich vztazích nebo v práci. Možná se změnil váš zdravotní stav. Možná je vám velmi nepříjemně, protože to, co bylo předtím, bylo přece správně! Tak zkusme teď jen dýchat a říct si: Ta změna je správně. Přesně takhle to být má.

• Vidím z toho pro sebe něco?
• Vynořuje se mi něco?
• Je v tom pro mě něco dobrého?
• A když mi to něco vzalo, přináší mi to něco na druhé straně?

A možná, že po chvíli něco uvidíte nebo ucítíte. Ať už úlevu, nebo energii. Možná to bude jen lehký úsměv na rtech, který přeběhne po tváři, nebo jen myšlenka: Třeba teď opravdu nic nemusím. Třeba to nejtěžší bude jen v tom být a vytrvat. Zbytek přijde sám. Časem, pomalu, ale přijde.