Odpojení

Když se člověk v  situaci velkého ohrožení či akutního stresu ocitne, nabízí se mu dvě dobře známé možnosti – boj, nebo útěk, v psychické rovině aktivace, nebo disociace. Ve chvíli, kdy by odpor, boj či fyzický útěk mohly vést k ještě větší bolesti či zranění, se podle odborníků náš organismus uchyluje spíše k druhé možnosti, tedy k disociační reakci aneb k mentálnímu úniku.

Nemusí vůbec jít o vědomé rozhodnutí, tyto procesy se dějí na bázi velmi základních, vývojově starých mozkových struktur. Odpojujeme se od probíhající situace a uchylujeme se do svého nitra, do provizorního ochranného prostředí, vnitřní bezpečné schránky. Zpravidla platí, že čím větší je daný stres nebo hrozba, tím hlouběji do svého nitra se ubíráme.

Až by to mohlo navenek vypadat, že za naším utrpením stojí právě tato pasivita, nečinnost a nebojovnost. S podobnými názory se u laiků setkáváme, ale i samotné oběti násilných událostí často dohání myšlenka, že si za situaci mohou samy, že je to jejich vlastní vina, chyba úsudku, nedostatečná schopnost bránit se, stanovit si hranice či prosadit svá práva.

Touto nevědomou myšlenkovou sebetrýzní se však nechtěně popoháníme k pocitu bezmoci – typickému rysu disociace a počátku jejího bludného kruhu, kdy začneme sami sebe dlouhodobě vnímat jako slabé a bezmocné. Racionalizujeme a bojujeme s všudypřítomnými pocity studu a viny, červenou nití, která propojuje mnohé vyslechnuté příběhy našich čtenářů a čtenářek.

Proč jsem se nebránila?

„Ležela jsem tam, slza mi stékala po odvrácené tváři, pozorovala jsem praskliny na zdi a čekala, až to skončí,“ líčí Petra. „Jsem ve sprše, slzy se množí a s nimi i neuvěřitelné vnitřní prázdno a rozporuplný pocit z nabíhajících výčitek. Vždyť jsme v tom byli dva. Já to taky mohla zastavit. Jednotlivé vzpomínky jako by neexistovaly. Mlha. Jen ta tíha ve mně přetrvává. Jak jsem něco takového mohla dopustit. Jak jsem mohla být tak slabá? Dopustit to? Nebránit se?“

Petra popisuje svůj pocit nepochopitelné odevzdanosti. Zamrznutí. Moment, kdy je na člověku pácháno něco, s čím vnitřně nesouhlasí, co se mu příčí, hnusí či co odsuzuje a sám tím pohrdá, ale přesto není schopen se bránit. Stane se jako hrdina známé knihy „tulákem po hvězdách“ a nekoná. Odpojuje se od svého těla, je paralyzovaný, snaží se vytěsnit palčivou bolest a dělá, jako by tam vůbec nebyl. Jinými slovy čeká, až to přejde.

Disociace není naší vědomou volbou či snad osobním selháním, nýbrž svévolnou sebezáchovnou reakcí organismu. Naše tělo a psychika tímto způsobem reagují na rudé kontrolky. Brání se, brání nás. Odpojení od toho, co se děje a co je nad naše síly, nám slouží k načerpání energie, abychom danou situaci přežili. Pomocí disociace se odpojujeme od vnějších podnětů (křik, hluk, údery, ponižování, sexuální násilí a podobně), ale zároveň i od těch vnitřních, což nám pomáhá otupit pronikavé vnímání bolesti a strachu, zoufalství a jiných emocí.

Traumatické přetížení nás svou intenzitou, nepředvídatelností či dobou trvání v jistou chvíli přeroste a my ho musíme, byť dosud v nezpracované podobě, odložit a vytvořit si tak prostor pro pokračování v běžném životě. Kdyby šlo druhému člověku o život a vymyslel by v daném okamžiku alternativní řešení, které mu zachrání krk, i když nemusí být dlouhodobě funkční… vyčítali byste mu to? Vinili byste ho?

Třináctá komnata

Problém nastává, když člověk ve stavu odpojení uvízne a daná zkušenost se ani po delší době nezačlení do vědomí. V takových případech se odštěpené části já ukládají kamsi do našeho těla a berou si s sebou vše prožité – myšlenky, pocity či vzpomínky, které nás pak neustále tak trochu dloubou pod žebrem, ale které úspěšně ignorujeme. Odvracíme od nich zrak a soustředíme se na vnější svět: práci, rodinu, povinnosti všeho druhu a uspokojujeme se rychlými materiálními dopaminy.

Tak moc je pohled na ně či sebemenší přiblížení k odštěpeným částem nepřijatelné a bolestné, že se je snažíme nechat za sebou a utéct kamsi kupředu. Takové řešení sice může přinést chvilkovou úlevu, ale je dlouhodobě nefunkční. Vytváříme si jím pomyslnou třináctou komnatu, která se ozývá skrze naše tělo, bolesti a úzkosti, nebo skrze sny či vtíravé myšlenky a nedá nám klidu, byť se jí vyhýbáme jako čert kříži.

Někdy se nemusí jednat o konkrétní vzpomínky, nýbrž jen o přetrvávající pocity a symboly, které nás tíží a my tomu nerozumíme. Můžeme mít dojem, že prožíváme zcela neadekvátní pocity a reakce. Nenápadné podněty typu píseň, osud literární postavy či vůně v nás mohou rozbouřit vlnu emocí vycházející z hluboce uložené vlastní (byť odlišné) zkušenosti. Můžeme čelit myšlenkám, obrazům či nočním můrám, které mají jen stejnou pachuť jako tíživé události.

Můžeme být „nepochopitelně“ náladoví či naopak stažení, zcela ztrácet citlivost a přístup k sobě samým i ke svému okolí. Z naší bezpečné vnitřní schránky se stává nedostupný pancéřový trezor. Jeden takový lze nalézt i v dalším příběhu:

„Mám již dlouhá léta přítele,“ vypráví Lucie. „Jsem schopná se na něj celý den těšit, na jeho úsměv i dotek. Pak ale stačí maličkost, vlastně ani netuším, co to přesně je… Projede to mnou jako ochromující blesk, paralyzuje mě to, straním se ho a jsem nepříjemná. Cítím se osamocená, odpojená od světa, uvězněná ve vlastním těle. Toužím po kontaktu, fyzickém i psychickém, vlastně bych hrozně potřebovala obejmout, ale přitom všechny odháním… Nezasloužím si to. Můžu si za to sama.“

Připojení

Dle zkušených terapeutů jsou to zejména pocity studu a strachu, které brání integraci disociovaných prožitků, vzpomínek či emocí. Probuzení odštěpené části doprovází prožívání pocitů natolik intenzivních, že daného člověka automaticky velmi rychle navedou k okamžitému stažení a odvedení pozornosti jinam.

S přehlížením našich zranění však zalézáme zpátky do svých ulit. Posilujeme své pancéřové trezory, kde naše nejistota a pocity viny pouze rostou, uchylujeme se k obranným reakcím včetně zpochybnění svého vlastního prožitku. Racionalizace přibývá a možnost připojení našich odštěpků se tak vzdaluje.

Odborníci hovoří o posttraumatické moudrosti, kdy samotná cesta od traumatizovaného člověka k člověku odolnému může pomoci vytvořit mimořádnou sílu a nový pohled na svět. Taková cesta však vyžaduje řádnou dávku odvahy, stabilní a bezpečné prostředí a především laskavé pochopení pro sebe a své prožitky. Všechno má na naší životní ose svůj čas, své místo. Naše reakce či chování mají svůj účel a důvod. Není třeba studu, je třeba laskavosti a chuti pochopit.