Odolnost

Vzpomínám si, jak jsem se jako novopečená máma učila koupat své miminko. Tím, oč jsem se zejména snažila, nebyla dokonalá očista, ale to, aby si to moje děťátko užívalo. Aby se na mě z lázně slastně usmívalo a abych je zvládla i osušit a obléknout bez pláče. Měřila jsem teplotu vody, aby byla akorát. Zajistila jsem i ohřátý vzduch, zamezila průvanu. Miminko jsem nořila do vody postupně, mluvila na ně a usmívala se. Na dosah jsem si připravila velkou příjemnou osušku, do níž jsem pak děťátko zabalila. „Konečně umím koupat své dítě,“ radovala jsem se, když jsme poprvé zvládli koupání bez pláče.

To jsem ale nevěděla, jak se koupou miminka v západní Africe. Máma nejprve prohřeje tělíčko dítěte horkou vodou. Nejspíš nebude tak horká, že by kůži ublížila, nicméně příjemná teplota to asi taky není. Pak malého Afričánka masírují, což prý ovšem připomíná spíše sérii chvatů bojového umění. Následuje lázeň ve studené vodě a opět v „horké“. Že přitom dítě vřeští, se považuje za normální a žádoucí. Afričanky takto koupou miminka od narození do zhruba čtyř měsíců a věří, že je to zocelí fyzicky i psychicky. Posílí to jejich krevní oběh, svalový tonus i nervovou soustavu. Dalším bonusem je, že když matka na závěr natírá vyčerpané tělíčko bambuckým máslem, robátko už slastně spinká.

Na tenhle článek jsem si od té doby mnohokrát vzpomněla. Například když se moje kamarádka na letní chatě trápila půl večera tím, že ve svetru jí bylo horko, a bez svetru zima… a znám to i od sebe, i když ne v takto extrémní podobě. Zóna našeho tepelného komfortu je velmi úzká a vytrvale na tom pracujeme i u svých dětí.

České specifikum

Taky tak často vídáte, jak jdou dospělí v tričku a vedle nich jejich potomci ve svetrech, někdy i v bundičkách a s čepicí? Rodičovská starost o to, aby dítě v 18 °C neprochladlo, je nutná u miminek, ale u starších dětí je nadbytečná a domnívám se, že někdy až škodlivá. Jako bychom se ve výchově a péči u toho miminkovsky ochranitelského zasekli na mnoho dalších let.

Mě z těchto způsobů vyléčil syn, který se odmala oblékal velmi nerad. Dosud vzpomínám na jeden krásný březnový den, kdy jsme seděli na hřišti a plácali bábovičky. Mohlo být něco málo přes deset stupňů, sluníčko. Ostatní děti v bundách a čepicích, šestnáctiměsíční Horymír v tričku. Tou dobou se už uměl svlékat a hojně této nově nabyté dovednosti využíval. Třikrát jsem se ho pokusila přiobléct, aby to vždy po minutě až dvou ze sebe strhal. Až jsem rezignovala a nechala ho tak: v triku, s červeným nosíkem a studenýma rukama, ale šťastného. Okolní matky na mě koukaly trochu podezřívavě, ale co už. Od té doby to víceméně neřeším.

Tepelný komfort záleží na metabolismu každého jedince, zároveň je ale dán i zvykem a ten kulturou. Obecně jsou vůči chladu odolnější severní národy nežli jižní, ale existují i určitá národní specifika. Například Islanďanům nesmí chybět vlněná čepice, i když lezou do vody, a my Češi jsme zase hákliví na chlad v bytech. I když venku mrzne, až praští, doma musíme mít přes dvacet.

Na co si v mládí zvykneš, v dospělosti těžko měníš. Mé kamarádky žijící v Austrálii či Británii si často stěžují na zimní chlad v tamních budovách a nostalgicky vzpomínají na vytopené české bytečky. „Náš dům ani nejde vytopit. Australani to tak stavěj, maj představu, že maj hrozně teplou zemi a nějaká izolace prostě není potřeba,“ popisuje například Alena z australského Adelaide, kde žije již patnáctým rokem. Podobně se prý o udržení tepla v domech nestarají ani Japonci. Kde se tohle naše specifikum vzalo? Může za to socialismus, kdy lidé neplatili podle toho, kolik protopí?

Za přeoblečenými dětmi venku pak nejspíš stojí představa nachlazení. „Nastydneš se!“ voláme na své děti a běháme za nimi s mikinou, sotva se večer trochu ochladí. Máme tím na mysli, že organismus, vyčerpaný výrobou tepla, se neubrání infekci. Jinde na světě si však onemocnění s chladem nespojují. Kdybyste líčili lékaři třeba v Americe, že jste ochořeli, protože jste měli slabou bundu, nejspíš byste ho rozesmáli.

U nás je však představa nachlazení velmi silná a u rodičů patrně ještě umocněná strachem z domácí izolace a ušlého zisku. Zatímco třeba v Británii chodí do školy i děti s rýmou, kašlem a někdy i zvýšenou teplotou a rodiče, kteří své potomky nechávají častěji doma, jsou podezřelí, u nás se naopak hledí skrz prsty na toho, kdo pošle do školy dítě s nudlí u nosu.

Strach má, jak známo, velké oči. A když se moc bojím, že mi dítě nastydne, já s ním budu muset zůstat další dva týdny doma a kdo ví, jestli mě v práci nevyhodí, raději mu tu vrstvu navíc dám. Možná i dvě.

Čtyřikrát okradené dítě

Co je pro naše děti lepší? Teploučká vodička a svetřík navíc? Anebo drsnější koupel v africkém stylu a oblečení, na které se samy děti cítí?

Musím říci, že dnes to vidím jinak, než když jsem koupala svou prvorozenou. Střídání teploty vody při africké koupeli připomíná saunu, jež působí blahodárně na naše klouby, svaly, kůži, imunitní systém a dýchací systém až po psychickou relaxaci. Asi bych à la Afrika nekoupala vyloženě novorozeňata, ale věřím tomu, že u zdravých řekněme tříměsíčních miminek už může mít tato metoda posilující účinky.

U starších dětí se pak přikláním k tomu, abychom je neoblékali příliš. Matky, které své děti honí se svetry, mikinami a bundičkami, sotva se trochu ochladí (a někdy i v předstihu), svým ratolestem nejen nepomáhají, ale dokonce škodí. Okrádají je, a to hned čtyřikrát.

1. Dítě, které si hraje a nevnímá chlad, je v dané chvíli okradeno o tento skvělý čas, o zábavu a o hru. Matka je ruší, vytrhuje ze zábavy, prudí.
2. O chvíli později už by dítě bez starostlivé maminky (úzkostné matky‑prudičky) začalo samo pociťovat chlad. V tu chvíli je okradeno podruhé: o slastný pocit zachumlání se do teplého svetru, který zažijeme pouze, když už nám je opravdu zima.
3. Dítě nám věří, a když často slýchá: „Když já ti říkám, že je zima, tak je zima a ty se prostě oblečeš“, ztrácí důvěru k signálům vlastního těla.
4. Když se takto chová matka soustavně, nepřekvapí, že dítě je pak zbytečně zchoulostivělé.

Chvála otužování

I nám dospělým by kolikrát bylo lépe, kdybychom nebyli tak zchoulostivělí. Dobrá zpráva je, že to lze měnit. Povím vám o jedné své kamarádce, která byla vždy velmi zimomřivá. Nesnášela, jakmile na ni někde trochu táhlo, a vždy se jako první halila do svetrů, šál a čepic. Vloni na podzim jí její masér doporučil, že by se měla otužovat. Kamarádky se to velmi dotklo, byla na maséra naštvaná, co jí má co dávat nevyžádané rady, a ještě takovéhle! Jako by ji neznal, jako by mu vždy nezdůrazňovala, že musí zavřít okno, když za ním přijde.

Její naštvání bylo tak veliké, že se rozhodla jednou se opravdu osprchovat studenou vodou čistě proto, aby masérovi mohla říct, že jeho radu vyzkoušela a že to bylo fakt úplně mimo, málem ji to položilo a on by se měl držet svého kopyta. Druhý den ráno vlezla do vany a vedena hněvem trpěla celou minutu pod proudem studené vody. Byl to děs, přesně tak, jak si to představovala.

Vzápětí ale, když z vany vylezla a osušila se, byla velmi překvapena tím, jak krásně jí je po těle. A lépe se pak cítila celý den. Nazítří ranní sprchu zopakovala. A pak se postupně začala otužovat každé ráno, dokonce i prodloužila dobu, kterou pod proudem studené vody setrvá. Nemůže si to vynachválit: už zdaleka není tak zimomřivá jako dřív, cítí se celkově lépe a za minulou zimu nebyla ani jednou nemocná. To samozřejmě může být náhoda, přesto má kamarádka ranní studenou sprchu všem vřele doporučuje.

Dobrá zpráva navíc zní, že prakticky jakákoli specifická odolnost zvyšuje alespoň trochu i odolnost obecnou. Jak dospělí, tak děti, kteří dokážou skousnout, že jim je trochu zima, dokážou s vyšší pravděpodobností zvládnout i diskomfort v jiné oblasti: nevyspalost, hlad, nedostatek pozornosti anebo třeba nudu.