Odolnější, silnější

Lidské tělo se neustále snaží dosáhnout rovnováhy, homeostázy. V tomto naprosto vyrovnaném stavu však téměř nikdy nesetrváme, protože se kolem nás neustále něco děje. Z internetu se dozvídáme o všem dobrém i zlém ve světě, šéf v práci po nás něco chce, někdo z našich blízkých zrovna něco řeší. A i když jsme v klidu doma, slyšíme houkání sirén, troubení aut, hádku sousedů a podobně. V takovémto světě rovnováhy prakticky nejde dosáhnout – stále ji něco narušuje.

Jako když si doma uklidíme: poté, co obrátíme byt vzhůru nohama a všechno vydrhneme, máme na moment pocit klidu a čistoty. Ale než se nadějeme, objeví se nový prach na parapetu, v dřezu se začne kupit nádobí a za dva tři dny už není po úklidu ani památky. Podobné je to s homeostázou našeho organismu: i když jí na okamžik dosáhneme, velmi brzy ji něco naruší.

A to je naprosto normální – díky tomuto mechanismu dokážeme reagovat na změny v prostředí a posouvat se dál. Takové vyvedení z rovnováhy však ještě nemusí být stresující. Teprve když nám něco zásadně narušuje naše jistoty, sejde se víc stresorů najednou nebo jsou nepřetržité, vzniká stres.

Nad moje síly

Richard Lazarus mluví o stresu tehdy, když okolní podněty hodnotíme jako přesahující naše momentální zdroje. Důležitou roli zde hraje právě vlastní hodnocení situace, které z ní může v naší mysli udělat ohrožení. Událost jako taková je neutrální, prostě existuje. Zásadní je to, jak ji vnímáme.

Každý máme strach z něčeho jiného. Zatímco pro někoho je objednat se telefonicky k lékaři maličkost, nad kterou ani nepřemýšlí, pro jiného to může být velmi stresující a bude se na takový hovor připravovat několik hodin až dní.

Pro mě je například stresující chodit pozdě. Vnímám totiž velkou nejistotu, jak budou druzí reagovat a jestli je nebudu obtěžovat. Znám ale mnoho lidí, kteří jen pokrčí rameny a pronesou „tak se holt chvíli počká“. Jestli nás situace stresuje, je zkrátka dané tím, jak se k ní stavíme a jak ji vyhodnotíme. Podle Lazara můžeme každou událost hodnotit třemi základními způsoby:

• Jako ztrátu vnímáme situaci tehdy, když nás ohrožuje vzpomínka na něco minulého. Asi nejzávažnější ztrátou je úmrtí blízkého člověka. Vyvolává stres, protože jsme přišli o jednu z životních opor. Ztráta jistoty nás vyvádí z rovnováhy. Pocit stresu ze ztráty však mohou vyvolat i méně závažné zážitky. Například vzpomínka na to, jak nám ve škole těsně uniklo vyznamenání na vysvědčení. Při myšlence na vlastní zklamání a strach z reakce rodičů nám začne bušit srdce a cítíme se nesví. Je třeba přijmout, že se daná věc stala a už s tím nic neuděláme, abychom přestali cítit stres.
• Podobně nás dokáže rozhodit i hrozba: vyvolává v nás strach, protože narušuje naše pocity jistoty. Tentokrát je však orientovaná do budoucnosti. Bojíme se, že selžeme, že nás vyhodí z práce, že se život změní k horšímu. Obáváme se, že to, co nás čeká, bude přesahovat naše schopnosti – a proto se hladina stresu zvýší. Hodnotit události jako ztráty nebo hrozby vede podle Lazara k silnému stresu a dlouhodobě může vést až k depresi a úzkostem.
• Naštěstí existuje ještě třetí způsob, jak ohrožující události vnímat, a tím je výzva. Pokud budeme nebezpečí vnímat jako výzvu, naše hladina stresu se sníží. Co se tím myslí? Jako výzvu v obecné rovině chápeme situace, které jsou náročné, ale zároveň lákavé, podněcují nás, abychom „se překonali“. Nesplnění výzvy tedy nemá fatální dopad. Přinejhorším zůstane zachován status quo a my ztratíme nějaký čas, ale jinak se situace reálně nezhorší.

Vážnost situace

Pojďme porovnat vnímání stresových situací jako hrozby a jako výzvy. Představte si situaci, kdy máte zaměstnání, kde jste jakž takž spokojení, a najednou se naskytne možnost přihlásit se ke konkurzu do vaší vysněné práce. Je to nabídka, na kterou jste vždycky čekali. Kdyby vás přijali, celá trajektorie vašeho života by se změnila.

Pokud takovou nabídku a výběrové řízení budete chápat jako hrozbu, stavíte sami sebe do situace úspěchu, nebo selhání. To vás bude dopředu stresovat, protože na tom závisí všechno. Budete se cítit ohrožení, strachovat se, jak pohovor dopadne, a to vám bude brát kapacitu se na výběrové řízení pořádně připravit.

Pokud však situaci chápete jako výzvu, nejedná se o nic fatálního. Je to „jen“ důležitá zkouška vašich schopností, a když nedopadne podle vašich přání, nic se v porovnání s předchozím životem nezměnilo. Pohovor je jen šance ukázat, co umíte, a dozvědět se, jestli jste dostatečně připravení tuto výzvu splnit. Vlastně vás nijak neohrožuje, protože je to jen něco navíc.

Díky tomu nejste rozhození a můžete se víc soustředit na přípravu. Zároveň budete mnohem víc chtít předvést, co ve vás je. Místo abyste se třásli strachem, jak můžete pohořet, zaměříte se na splnění cíle. Navíc je výzkumy prokázáno, že lidé, kteří při testech a pohovorech nejsou ve stresu, dosahují lepších výsledků. Jako když se člověk hecuje s kamarády: sice se snaží předvést, co v něm je, ale případnému neúspěchu se spíše zasměje, než aby byl zdrcen.

Stres? Ne, výzva!

Psychologický výzkum ukazuje, že lidé, kteří vnímají ohrožující události jako výzvu, zkoušejí více aktivit. Čím víc toho podnikají, tím víc si zvyšují vlastní odolnost vůči stresu. To proto, že jsou neustále vystavováni překážkám, které aktivně překonávají – někdy úspěšněji, jindy méně.

Pokud pochopíme, že ohrožení nemusí vždy být opravdové, ale je jen v naší hlavě, můžeme proaktivně začít náš postoj ke stresu měnit. To neznamená, že tito lidé necítí stres. Oni ho cítí, ale využívají energie, která se spolu se aktivací organismu vyplavuje.

Například, když jsem minulý rok psal svou bakalářskou práci, měl jsem z toho velký stres. Chtěl jsem, aby byla dobrá a abych ji bez problémů obhájil. Bál jsem se, abych stihl práci napsat včas a aby splňovala mé standardy, které nejsou nízké. Měl jsem výhodu, že už rok a půl před termínem odevzdání jsem věděl, na jaké téma chci psát. To však také znamenalo, že jsem z toho byl déle ve stresu.

Ačkoliv mě téma bavilo a chtěl jsem se o něm neustále něco dozvídat, jen velmi těžko jsem se dostával k reálné práci na bakalářce. Proto jsem si také stanovil dřívější cíl: části svých výsledků budu prezentovat na jedné mezinárodní konferenci, která se měla konat asi tři čtvrtě roku před obhajobami. Do té doby jsem na žádné konferenci nemluvil.

Měl jsem z toho velký strach a stres (přece jen mám najednou na napsání práce méně času), ale byly to právě tyhle pocity, které mě nutily bakalářku psát. Trávil jsem proto hodně času psaním a s každým dalším odborným článkem, který jsem přečetl, s každou další kapitolou, kterou jsem horko těžko dokončil, jsem měl větší a větší pocit, že se nestihnu na konferenci připravit.

Tehdy jsem se zastavil a připomněl si, že důvod, proč jsem se na konferenci zapsal, byl ten, abych ukázal, na čem pracuji, a sdílel své nadšení ohledně tématu. Že celá ta situace je výzva a zároveň šance slyšet zpětnou vazbu odborníků na moji práci. Přitom se nebude jednat o finální podobu práce, ale pouze o prvotní výstup dlouho před tím, než ji budu vůbec obhajovat u státních zkoušek.

Když jsem na konferenci odjel, hned jsem se začal potýkat s myšlenkami, že tam přece nemám co dělat, že je divné, že student, co nemá ani žádný titul, bude o něčem mluvit. Opět jsem se musel zastavit a změnit své myšlenky. Ne, já jsem nebyl student, který je ohrožený soudem druhých. Já jsem student, který se chce něco učit, který chce slyšet zpětnou vazbu, který chce pracovat na svém projektu a který se nebojí přijmout výzvy.

Přerámování situace na výzvu mělo ten efekt, že jsem se nebál, jak prezentace dopadne – je to přece jen především učící zkušenost. Nakonec jsem svůj výstup prezentoval, a ačkoliv vím, že nepatřil k nejlepším a mám na čem pracovat, byla to pro mě obrovská zkušenost. Zkušenost, díky níž jsem se při samotné obhajobě práce vůbec nebál – přece jen, přednášel jsem před zahraničními experty a prošlo to, jak by proto mohla obhajoba nevyjít?

Tohle pro mě byl obrovský krok. Takové vržení z útesu však nemusí představovat ideální postup pro všechny. Každý potřebuje svoje tempo. Pokud se bojíte přijít s takhle velkým posunem, je ideální začít s malými každodenními výzvami.

• Dlouho už chcete navštívit barber shop, ale nikdy jste tam nebyli a bojíte se? Berte to jako výzvu a novou zkušenost.
• Dáváte si v restauraci oblíbené jídlo, ale nakonec ho vždycky posypou arašídy, které nemáte rádi? Seberte odvahu a poproste číšníka, jestli by to tentokrát šlo bez nich.
• Udělala pro vás kamarádka něco hezkého a vy nevíte, jak jí adekvátně poděkovat? Vymyslete první věc, co jí podle vás udělá radost, a jděte do toho.

Můžeme mít strach, to je normální. Strach nám dává informaci, že nám na okolí záleží. A proto, když ho překonáme, máme velkou radost sami ze sebe, ať už výzva dopadne jakkoliv. Budeme vědět, že jsme udělali maximum. A to se počítá. Čím více takových menších výzev zvládneme, tím víc se budeme připravovat na ty velké. Tím více budeme zvyšovat svou toleranci vůči stresu, a až ty životní výzvy přijdou, budeme vědět, že je v našich silách jimi projít.