Odmítnutí zevnitř

Možná by bylo užitečné si na začátek říct, co to vlastně ta hodnota je. Napadají mě dvě roviny. Jedna vnější, řekněme objektivně měřitelná, která zahrnuje například odborné znalosti, fyzickou zdatnost, manuální zručnost a další dovednosti, které lze hodnotit. A vnitřní, subjektivně měřitelná – povědomí o tom, kdo jsme. Vědomí toho, kde jsou naše hranice, v čem je naše síla a kde máme slabá místa a jak na sebe skrze tyto poznatky nahlížíme. Jakou hodnotu na základě toho sami sobě přiřkneme. Vnitřní hodnota je podle mého objektivně neměřitelná.

A říkám si, že pokud si nejsme dostatečně vědomi svých vlastností a dovedností, naše vnitřní hodnota se může snadno měnit podle subjektivních měřítek někoho jiného. Respektive mnohdy jen podle našich představ o tom, co na nás druzí ocení.

Potvrzení zvenčí

Jedna moje klientka, říkejme jí třeba Petra, mi vyprávěla o nepříjemných pocitech, které ji provází při komunikaci s kolegy. Touží po jejich uznání a má dojem, že ho nedostává. Čím víc se snaží vycházet jim vstříc, dělat pro ně laskavosti, převzít jejich styl humoru a zajímat se o témata, která zajímají je, tím více se od ní kolegové odtahují a ona se cítí mizerně.

„Chtěla bych, aby mě brali,“ říká. „A proč?“ ptám se já. Pak následuje delší ticho a trochu i vztek, proč se ptám na něco tak jasného. „Přece proto, aby mě brali! Co je na tom špatného?“ poví mi už trochu podrážděně. „Vůbec nic,“ odpovím, „ale mluvila jste i o kolezích, se kterými si rozumíte moc dobře, tak mě zajímá, proč potřebujete, aby vás brali i tihle.“

Přednáška 19. září 2024