Odmítači změn

Některé z nás jedinečnost a jinakost láká, jiné děsí. Nový účes nebo jakákoli jiná odlišnost je vyvádí z konceptu, nabourává jejich jistotu, boří půdu pod nohama.

Asi si dokážete představit, že k tomu, aby byl jejich život komplikovaný, nejsou potřeba žádné radikální počiny. Jedna z nešťastných maminek postoj svého desetiletého syna popisuje následovně: „Vždy mě odmítal, když jsem přišla s jinou barvou vlasů nebo jen výrazně jiným střihem. Nesnášel karnevaly, pálení čarodějnic… Spolužáci si lepí tetovačky z cukrovinek na ruce. On je na ně pak mrzutý, nebaví se s nimi.“

Z mé zkušenosti podobných dětí přibývá. Spouštěče jejich úzkostných reakcí se různí, společné však mají to, že podněty, kterým jiní nepřikládají žádnou váhu, jsou pro ně naprosto zásadní. Tak, jak reaguje zmíněný chlapec na změnu vzhledu, mohou reagovat na sebemenší změnu plánu, neznámou trasu nebo třeba jídlo v nezvyklou hodinu.

Nehledejte viníka

Podobnému tématu jsem se věnovala už v článku Obzvlášť citlivé dítě. To, co v něm ale přímo nezaznělo, jsou myšlenky rodičů, partnerů nebo přátel obdobně nastavených lidí. Něco jsme zanedbali… Nebyli jsme dost pozorní… Selhali jsme…

Opravdu? Už jen fakt, že nad něčím podobným jsme schopni přemýšlet, značí, že to nebude tak zlé. Všimli jsme si a chceme pomoci. A právě to je někdy to opravdu zásadní, co může začít vším hýbat. Ale pozor! V této fázi se často setkávám s tendencí hledat viníka. Je to do jisté míry přirozené, celý proces změny to však může navzdory prvotnímu očekávání zásadně zbrzdit.

Proto zdůrazňuji: Nejde o to, kdo za to může. Nepomůže sám sebe nebo někoho jiného pranýřovat. Pokud víme, že právě naše vlastnost nebo postoj podporuje obtíž, kterou je potřeba vyřešit, je dobré hledat jinou cestu. A je skvělé, pokud jsme k tomu ochotni.

Představte si, že jste rodiči desetiletého dítěte, které odmítá jakoukoli změnu a odlišných lidí se štítí. A to vše v prostředí, kde se jako rodina snažíte o toleranci a otevřenost. Můžete se samozřejmě obviňovat za špatný styl výchovy, neschopnost všímat si těchto sklonů, nebo dokonce za vlastní dispozice k obavám různého druhu.

Troufám si ale tvrdit, že vám to nepomůže a obavy vašeho dítěte se tím nijak nesníží. Kdežto pokud se ho rozhodnete podpořit, trpělivě si budete všímat každého úspěchu a budete se o jeho změnu a její průběh zajímat, bude lépe vám oběma.

Nabídněte podporu, ne léčbu šokem

Zajímat se přitom neznamená radit ani diktovat. Pokud se totiž jedná z vašeho pohledu o naprosto iracionální obavy, kterým vůbec nerozumíte, může se zdát jednoduché vymyslet postup boje. „Prosím tě, neboj, dívej, nalepíme jednu tetovačku a co? Uvidíš, nic se nestane. Zkusíme to, jo?“

Nezkoušejte – pokud s tím tedy nesouhlasí. Pokud je na tom někdo z vašich blízkých podobně jako chlapec z našeho příběhu, každá takto mířená dobrá rada může napáchat hodně škody. Samozřejmě znám teorie, které člověka hodí do řeky, aby se naučil plavat, a sama znám řadu lidí, kteří tento způsob učení se neznámému považují za nejúčinnější. Osobně si ale myslím, že daleko účinnější je spolupracovat a postupně s pevnou oporou v zádech se obav zbavovat, než se v nich, byť relativně krátkou chvíli, topit.

Úzkost znamená nejistotu. Obavy z něčeho neurčitého, neznámého, nejasného. Pokud je člověk úzkostný příliš, zpravidla se jeho obavy nevztahují na jedinou věc či podnět. Byť se nejvíce projevují například u změn vzhledu zmíněných v úvodu článku, jakousi „pohotovost k obavám“ má takový člověk někde v rukávu takřka pořád. Jakákoli jistota je v takové situaci jako záchranné stéblo.

Proto se těchto jistot lidé s úzkostmi často křečovitě drží. A proto je užitečné, pokud je to možné, jim podobnou jistotu poskytnout a opouštět ji postupně a bezpečně. Možná vás napadá, co to znamená „bezpečně“. Pokud vám podobná úvaha bleskla hlavou, znamená to přinejmenším to, že jste si vědomi, že význam může být různý. A to je dobře. Bezpečí je totiž třeba v tomto případě posuzovat z hlediska toho, kdo s úzkostmi bojuje, nikoli z pohledu našeho.

Okruh důvěry

Pamatujete na teorii o sandálech z článku Ty to zvládneš!? Právě vytvořit v bezpečí důvěryhodného prostředí takové sandály potřebuje člověk trpící úzkostí dvojnásob. Ať už se bojí změn vzhledu, pavouků, tetování nebo třeba selhání ve škole, potřebuje postupně v bezpečí toho, čemu (komu) věří, získat jistotu. A tu pak rozšiřovat pro větší a větší teritorium.

Neříkám, že to nejde jinak. A netvrdím, že to jde pokaždé samo. Jen vím, že cesta, která ukazuje všechno, co jsme už zvládli, tak nějak snáz ubíhá. A motivuje. Ať už toho, kdo potřebuje s úzkostí bojovat hned, nebo toho, kdo ho doprovází a sám s nějakou nechtěnou vlastností žije a přemýšlí, jestli by s ní taky něco neměl už konečně udělat.

A pokud to náhodou opravdu nejde a ani ve dvojici, rodině či jiné skupince problém neustupuje, nebojte se využít pomoci zvenčí. Právě to, že ani podpora a snaha vlastní ani blízkých nepomáhá, je totiž jednou z prvních indicií, že vyhledat pomoc terapeuta je na místě.

I při sebeúpornější snaze totiž může k tomu, aby se věci začaly hýbat, chybět malá část, kterou bez profesionální pomoci nejsme schopni zachytit a pracovat s ní. Terapie by neměla být strašidlo. Terapie je prostor. Pro sebe. Pro změnu. Pro objevování.

Ať už s úzkostmi různého druhu bojuje kdokoli, vždycky existuje něco, co k takovému boji může využít. Možná to ještě neví, ale to neznamená nic jiného než to, že je potřeba začít objevovat.