Odhalování mentálních vzorců

Cesty našeho vnímání, cítění a myšlení se neřídí naší svobodnou vůlí a rozhodnutím, ale tím, jak jsme se vnímat, cítit a myslet naučili. V dřívějších článcích jsem psal o vtiscích, o podmíněnosti. Podmíněnost našeho bytí je ohromná, každého z nás ovlivňuje svým jedinečným stylem daným charakterem vtisků a jejich zpracováním.

Může nás vytvarovat do různých podob, odít nás do různých obleků. Některé nám hezky padnou a cítíme se v nich příjemně. Některé jsou naopak příliš těsné, škrábou, škrtí nás, dusí, nebo se v nich naopak ztrácíme, plaveme, padají nám kalhoty, stále si je musíme přidržovat. Naštěstí to není definitivní díky skvělé schopnosti našeho vědomí se neustále proměňovat, měnit, můžeme říct učit se.

Problém je jinde. Když si sundáme nepohodlné oblečení, budeme nazí! Nemůžeme být nazí, nevíme, jaké to je, co to znamená, je to neznámo. I když se v tom tmavém škrtícím obleku cítím hrozně, je to mé jediné oblečení, jsme to my sami.

Nepohodlné, nepříjemné, ale známé

Vtisky si také můžeme představit jako vyšlapané cesty krajinou, na které jsme zvyklí. Ani vlastně nevíme, co je tam za kopcem –  třeba je tam krásná louka, řeka, a my tady jdeme temnou soutěskou, pouští, ale… je to naše cesta, známe ji odmala.

Když si představíme mozek a jeho rýhování, záhyby, vlásečnice neuronů, kde kmitají signály, vnitřní elektřina – to jsou právě ty cesty naší mentální krajinou. Kudy se valí energie, tudy se vlákna posilují, cesta se vyšlapává více a více, vzniká vnitřní železniční síť. Tisíckrát opakovaná reakce spojená s emocí, myšlenkovým schématem, se stává zvykem, cestičkou v mozku, v mentálním prostoru, kolejovou dráhou.

Při silných a podobných vjemech se reakce opakuje, potvrzuje, zpevňuje a my si odnášíme cesty prožívání, které bychom si často vůbec nevybrali.

Už jsme uvedli, že tyto cesty jsou nezřídka výslednicí vlivů, které na nás působily v době, kdy bylo naše vědomí takřka bez ochranných mechanismů. Silné události, emoce mohou výrazně zapůsobit a dětská či dokonce zárodečná  psychika v podstatě jen instinktivně zareaguje. Při silných a podobných vjemech se reakce opakuje, potvrzuje, zpevňuje a my si odnášíme cesty prožívání, které bychom si často vůbec nevybrali. Někdy nás pak v dospělosti tíží smutky, lítosti, podivné pocity, úzkosti, iracionální hněv a podrážděnost, zaráží nás, jak zase reagujeme.

Mapa vnitřní krajiny

Díky různorodým okolnostem může časem přijít uvědomění: aha, neděje se to jen tak, tohle nejsem já, nemusím být jen pasivním nositelem obleku, který mi nesedí, reagovat stokrát, tisíckrát obdobným způsobem. Uvědomění, jasné rozpoznání, ono pojmenování démona. Je prvním krokem. Podstatným, protože bez uvědomění není žádné cesty.

Dalším krokem je nalezení, vytvoření nového způsobu bytí, čím daný vzorec nahradíme. Onen nový oblek. Velmi obsáhlé téma, kterému dáme prostor samostatně. Je třeba si ještě více posvítit na staré vzorce, naučit se je skutečně rozpoznat takové, jaké jsou, ne takové, jaké se jeví. Může se zdát, že se opakuji, ale tohle je kruciální bod, či jeden z nich, na cestě upřímného sebepoznání. Odhalování masek sebe sama. Loupání cibule, jak nám říkají na výcviku. Celý tenhle text je prohloubení už řečeného. Vyrývání a zpevňování nového způsobu myšlení.

Uvědomění vytvoří prostor, dutinu, trhlinu mezi světy. Mezi starým s jeho automatickou reakcí a novým, kde si sami vybereme, jak dál.

Možná sami víte dost dobře, že staré cesty mají ohromnou gravitaci. Zvyk je železná košile, říká naše přísloví. Přesně tak! Rozpoznání je důležité, ale přeučit sami sebe, svůj mozek, od starých cest reagování, to je teprve věc. Jak rádo se vše vrací do starých zatuchlých kolejí. Jak vystoupit z vymletých cest, když v nich často vězíme až po uši?

Prožitkové vzorce jsou jako vlny, které nás v okamžiku aktivace zavalí a my jen jedeme v tom starém známém vlaku, jedno jestli spravedlivého hněvu, smutku, sebeobětování, úzkosti, podivných pocitů a chování. Právě v ten moment je třeba si jasně uvědomit: aha, je to tady.

Uvědomění vytvoří prostor, dutinu, trhlinu mezi světy. Mezi starým s jeho automatickou reakcí a novým, kde si sami vybereme, jak dál. Tedy tak jednoduché to nebývá, zvláště jsou‑li v pohybu také emoce, což většinou jsou. Uvědomění je ale jako vynoření se nad hladinu a volné nadechnutí. Záleží dost na našem úsilí a záměru jak dlouho vydržíme a jak často se vynoříme. A taky na tom, jak dobře známe proud, vlnu, která se rozlévá naším vědomím.

Přednáška 24. října 2024