Od všeho utéct

• Hlavně nedělat problémy, ať se nikdo nenaštve.
• Když se přizpůsobím, lidi mě budou mít rádi.
• Přání druhých jsou důležitější než moje.
• Nesmím nikomu způsobit špatnou náladu.

V dospělosti tito lidé obvykle pokračují v automatickém reflexu vyjít vstříc, udělat vše podle potřeb rodiny, přátel, partnera nebo dětí. Partner třeba tlačí na snahu o potomka, já si vlastně nejsem jistá, s dospělostí konečně teprve objevuji svoje vlastní přání. Ale nakonec vyhovím.

Jenomže pak se nám může stát, že se ocitneme v situaci, kterou jsme si ve skutečnosti sami z vlastního vědomého rozhodnutí nevybrali. Tak jako selkie, které farmář schoval kůži. Zodpovědně děláme, co se od nás čeká, ale po večerech toužebně hledíme do moře a teskníme po svobodě.

Když vnímám své hranice, můžu i za ně jít svobodněji

Nevím samozřejmě, jestli příběh přesně odpovídá tomu, co prožívá Pavlína. Nebývá ale výjimkou, že pro dospělé potomky narcistních rodičů je těžké najít samy sebe, natožpak samy sebe prosadit. A krom doputování do životní situace, ve které se cítím nesvobodně, se to může projevit třeba i při výchově dětí. Ty totiž na naše potřeby (v lepším případě) z podstaty svého vývoje moc nehledí a jejich požadavky jsou intenzivní.

Když máme dobře ohraničené vlastní já, je paradoxně menší problém absolvovat další nepohodlí. Pohybovat se i za svými hranicemi, protože máme kam se do nich vrátit. Lépe se nám daří své potřeby zajistit za pomoci jiných dospělých a sebe sama. Někdy je snazší nechat děti být dětmi, protože méně hledím na to, co by se mělo, a více na to, co reálně není v pohodě pro mě. A co není v pohodě pro mě, to je zase snazší pevně komunikovat – protože dovednosti pro klidné ohraničení sebe sama máme lépe natrénované a zažité.

Naopak pokud jsme v dětství a dospívání neměli šanci nacházet a budovat svoje já, je jasné, že když budeme potřebovat komukoliv nastavit jakékoliv hranice (třeba právě dětem), krom jiného nám tyto dovednosti budou chybět. A může přijít bezmoc. Ta nám pro jistotu vypojí z funkčnosti ty části mozku, které by nám mohly pomoci situaci rozumně řešit. A pak už zbývá jenom stresová odpověď mozku v červených otáčkách – útok, útěk, zamrznutí, křik, pláč, házení věcmi.

Děti mají obecně dvě superschopnosti: zaprvé vracet nás do vzpomínek na vlastní dětství a naše tehdejší pocity, zadruhé ukazovat nám naše vlastní stíny – ty části sebe sama, které odmítáme, nechceme a neztotožňujeme se s nimi. Obojí popisuje Pavlína a jde o sdílenou lidskou zkušenost nejspíše nás všech rodičů.

Můžeme utéct. Nebo si svůj úděl přivlastnit

Co tedy s tím? Utéct je samozřejmě varianta, ale ne jediná. Druhá možnost je za běhu hledat sami sebe a způsoby, jak si situaci „přivlastnit“.

• Co můžu dělat třeba právě v rámci péče o děti, ať jsem v tom víc já?
• Jak můžu být o trochu víc máma–člověk a ne pouze máma–funkce?
• Jak zabrat více prostoru v tomto světě?
• Kdy něco dělám proto, že mám pocit, že to ode mě očekává někdo jiný?
• Kdy jednám čistě reaktivně?
• A co jsou moje vlastní preference, zájmy, rozmary a zvláštnosti?
• Kudy by mohla vést cesta k bydlení, které bude víc moje než mojí mámy?

Existuje ještě jeden příběh, který také popisuje Lisa Marchiani. A když už jsme pohádkou začínali, pojďme jinou skončit. Začátek je stejný, jen „zajatá“ panna s ukradenou kůží je původně labuť. Významný rozdíl je ten, že lidský lovec si vyhlédl jednu konkrétní, tu nejmladší, a dal si záležet, aby vzal právě její kůži. Když ji o mnoho let později najde jejich dítě a jde se na svůj objev zeptat mámy, labutí žena řekne: „Pověz otci, že jestli mne chce ještě někdy vidět, musí putovat do země na východ od slunce a na západ od měsíce.“ Pak si oblékne zvířecí podobu a uletí.

Otec neváhá, putuje za devatero hor a devatero řek, žádá pomoc u Krále šelem, Krále ptáků i Krále ryb a po různých dobrodružstvích se ocitá u Krále křišťálové hory. Vysvětluje mu, že jedna z jeho dcer je jeho žena. Král mu řekne: „Jestli ji poznáš mezi jejími sestrami, můžeš si ji odvést.“ Sedm labutích sester vypadá naprosto stejně. Ale otec svou labutí manželku bezpečně pozná – podle rukou, na kterých jsou mozoly od jehly, jak pro jejich děti šila oblečení.

Interpretace Lisy Marchiani je velmi jungiánská, ale líbí se mi: Oběma příběhům je možné rozumět jako příběhu o individualitě. Selkie ji nenašla, její muž si ji ostatně vybral náhodně, a navždy toužila splynout znovu s mořem. Labutí žena dovolila, ať ji právě její mateřství učiní rozpoznatelnou – díky mozolům na rukou. Rodičovství na nás ostatně zanechává mnoho jizev, které vypráví naši jedinečnou historii. Labutí žena se rozhodla opustit život nekonečných možností a upoutat se k obyčejnému, mnohdy úmornému, ba i nudnému životu mámy. Tím se však stala jedinečnou, odlišitelnou od svých sester. Připoutanost k všední realitě i ji samotnou udělala reálnější.

Podle Marchiani máme i my díky vlastním dětem jedinečnou možnost stávat se více sami sebou, objevovat svoje já, lépe vidět i odvrácené stránky své povahy. Ostatně právě díky tomu, že nás děti konfrontují s vlastními tématy ještě z dětství a také se stránkami naší povahy, o kterých jsme často ani netušili, že je máme. Je to samozřejmě taky jeden z důvodů, proč umí být rodičovství místy tak náročná cesta. Ale zkusme to vše brát trochu i jako pozvání rozpoznat a hledat cestu k přijetí toho, co jsme zapomněli, potlačili a o čem jsme nevěděli, spíš než jako důvod k pocitům viny. Sami sebe lépe poznat a najít totiž můžeme ne navzdory péči o děti, ale i díky ní.