Od všeho si odpočinout

Snad každý druhý článek věnující se duševnímu klidu, uvědomění či rozvoji doporučuje: zastavte se. Můžeme si představit, že si doma sedneme na gauč, zadíváme se na prázdnou stěnu a začneme přemýšlet o svém životě. Jenomže v tu chvíli se vynoří nové otázky.

Jak tuhle chvíli správně využít? Mám se věnovat mindfulness? Nechat myšlenky jen tak plynout? Nebo přehodnotit svůj život? Přemýšlet, zda žiju tak, jak chci? Anebo se máme pouštět do partnerských diskuzí? Věnovat se dětem, užívat si s nimi v jejich světě? Vždyť takové zastavení musí k něčemu být. Něco by mi to mělo dát.

Chceme po sobě, abychom své chvíle klidu využili naplno, rychle zregenerovali a fungovali. Nebo chceme něco podnikat, zažívat, řešit. Případně toužíme, abychom během půlhodiny získali odstup a klid, který si udržíme po zbytek dne, možná i déle.

Nechci tyto chvilky znevažovat, mají svůj význam. Drží nás v chodu a dělají nám dobrou službu. Ale rozhodně neudělají tolik, jako když se nám naskytne možnost na pár dnů či týdnů z běžného života vystoupit. Vystoupit ze svého koloběhu a podívat se, co se vlastně v našem životě děje.

Zrovna teď se setkáváme s nespočtem nabídek, jak svých několik dnů volna využít. Mnoho lidí pojme dovolenou ve stylu „stihnu vše, co nestíhám přes rok“ – a nakonec si po tom všem jdou do práce odpočinout. Z takového odpočinku a odstupu naše duše moc nezíská.

V pondělí po vytoužené dovolené se vrátíme do svých povinností unavení, vyčerpaní, uhonění a možná nás napadne: Nedělám něco špatně? Neměl/a bych se cítit jinak? Je tohle, co potřebuji?

Dotknout se klidu

Kalifornští psychologové publikovali článek, ve kterém se zaměřují na přínos takzvaných retreat pobytů. Jedná se o meditační víkendy, týdny, či dokonce měsíce, kdy máme jedinečnou příležitost zaměřit se na sebe, své nitro. Podívat se na svůj život a opravdu se zastavit. To vše obvykle ve velmi příjemném prostředí, někde, kde se můžeme dotknout klidu. Vědci se v tomto výzkumu se zabývali otázkou: Nakolik jsou tato poodstoupení přínosem pro naše psychické zdraví? 

Možná někteří čtenáři na vlastní kůži zažili velkou úlevu od stresu, úzkosti, někdy i deprese. Retreat jim umožnil hýčkat se, zabývat se svými přáními, touhami. Často vedl k uvědomění. Ale to není vše. Takový třítýdenní intenzivní mindfulness pobyt umí ovlivnit délku našich telomer. To jsou části DNA, které se nacházejí na konci chromozomů. Tyto biologické markery ukazují náš biologický věk (nikoliv ten kalendářní). Ovlivňují, jak dlouho budeme žít zdravým vitálním životem.

Tohle umí pouhé tři týdny intenzivního retreat pobytu. „Stačí“, když jsme jinde, v jiném prostředí, s jinými podmínkami, s jiným programem. Nejen, že nám bude psychicky lépe, ale my dokonce budeme žít déle. A určitě s menší úzkostí, stresem, s menším tlakem.

Většina lidí touží po zdravém těle a šťastném životě. Někdo sází na zdravou stravu, jiný na stravu nezdravou, která ale dělá člověku radost. Jeden cvičí, druhý se raději hýčká odpočinkem. Někdo se věnuje rozvojové literatuře, další dbá na to, aby v jeho životě byl dostatek zážitků. Máme tisíce návodů, jak se dostat ke štěstí, a přesto to vůbec není jednoduché.

V dovolenkovém období se nám nabízí prostor, který můžeme využít pro nás. Pro naši duši. Tentokrát je to nejen dovoleno, ale i vřele doporučováno. Můžeme myslet na sebe a na svá přání, dělat, co se nám zlíbí, a možná tento čas využít k tomu, aby nám bylo dlouhodoběji psychicky lépe.

V prvním kroku můžeme začít přemýšlet: Co bych si rád/a dopřál/a? Co by pro mě bylo fajn? Co by se mi líbilo? Jak chci strávit tento drahocenný čas?

Někdy totiž i svoji dovolenou využíváme tak, jak se od nás očekává. Už jen proto, že chceme být dobrými rodiči, dobrými přáteli, dobrými dětmi, které chtějí potěšit rodiče své. Naplánujeme dovolenou tak, aby byli spokojení všichni ostatní. Aby si to užili. Třeba ale pár dnů můžeme využít pro sebe. Jak by měly vypadat? Co potřebujeme? Ticho? Nabitý program? Vzdělávací kurz? Meditaci? Co by bylo ideální jen a jen pro nás?

Možná vás teď napadá: Bude to pro mě nějak přínosné, když to bude třeba jen jeden či dva dny? Přizpůsobené jen mým potřebám? Může mi to vůbec něco dát? Nebo to musí být přímo retreat? Musím meditovat? Musím být někde v tichu, ve tmě, bez lidí? Musí jít o něco takového, aby mi to pomohlo?

No, řekněme, že každému pomáhá něco jiného. Pokud vás to láká, můžete zkusit poslechnout přání, po kterém vaše duše touží. V tomto článku bych však ráda zužitkovala už jen to, že můžeme někam jet. Že můžeme ze svého života vybočit. Že můžeme myslet na sebe. A je to v pořádku, žádoucí a vítané.

I z prodlouženého víkendu můžeme udělat něco velmi dobrého. Něco, z čeho naše duše bude moci čerpat ještě dlouho. A můžeme z toho vytěžit kapku víc než jen lenošení, knihu, pláž, spánek (i když už to samo o sobě může být pokladem), nebo uklizený, přeorganizovaný byt.

Semínka otázek

Pojďme se teď společně s lehkostí podívat na to, jak bychom mohli propojit zcela obyčejnou dovolenou a meditační retreatové pobyty. Jak si možná i o kapku zpříjemnit či prodloužit život jen tím, že na chvíli opustíme své zaběhlé koleje. Představme si teď, že dva tři dny budou jenom dle nás. Jenom dle naší potřeby a touhy:

• Co se během nich má stát?
• Kdo tam má být?
• Co si chci odnést?
• Z čeho budu čerpat sílu na další dny?
• Od čeho potřebuji poodstoupit?
• Nad jakou otázkou si chci popřemýšlet?
• Čím pro mě budou tyto dny jedinečné?

Vybavuje se mi přístup mého kamaráda, který takto odpočívá od rodinných povinností. Svoji rodinu zbožňuje nade vše, ale zkrátka jednou za půl rok potřebuje prodloužený víkend jen pro sebe. Chodí po horách – nijak dalekých ani nijak vysokých. Sbalí si batoh, spí pod stanem, povídá si s lidmi, jen když na to má sám chuť a energii. Dočerpá tolik sil, že se nemůže dočkat zpět do svého života, ke své (pro něj někdy trochu moc hlučné) rodině.

Mnoho lidí se vydává na různé pěší poutě, další potřebují být na jednom klidném místě. Často se jedná o přírodu. Obvykle potřebujeme více mlčet. A někdy potřebujeme někoho, kdo nás naťukne dobrými otázkami, větami. Občas k tomu stačí dobrá kniha, podcast, rozhovor. Jindy potřebujeme průvodce, mentora, spřízněnou duši – někoho, kdo s námi může přemýšlet o našem životě. A někdy stačí jen jedna otázka, která nám utkví na mysli a pár dnů nás provází:

• Dělám to, co chci dělat? Trávím svůj čas tak, jak si přeji?
• Co potřebuji, aby mi bylo v životě líp?
• Jdu životem s lidmi, se kterými je mi dobře?
• Cítím oporu? Cítím přijetí či lásku? Cítím vřelost, vlídnost, péči?
• Mám sílu na to dávat něco ostatním lidem?
• Co potřebuji k tomu, aby se mi dařilo se ve svém životě zastavovat?
• Neuniká mi v životě něco důležitého?
• Netrápí mě něco? Chci s tím něco dělat?
• Chci hledat pomoc? Dokážu jí využít?
• Můžu pečovat o druhé?
• Mám kapacitu na něco tvůrčího?
• Co by mě samotnou, mě samotného v životě těšilo?

Otázek by bylo mnoho. Můžeme o nich jen tak přemýšlet. Můžeme si je nést v hlavě a překonávat s nimi kopce, hory, lesy nebo s nimi lenošit právě u moře, pod stromy na karimatce, na terase s výhledem.

Na tyto otázky se nehledají správně odpovědi. O těchto otázkách mluvíme, vracíme se k nim, díváme se na ně z různých úhlů. Přicházíme na to, jaký život vlastně žijeme. Možná velmi zlehka a postupně si vlastně uvědomujeme, jak se ve svém životě cítíme:

• Jsou pro mě nějaké stresory, které v mém životě nemizí?
• Je něco, co mě dlouhodobě vyčerpává?
• Jsou věci, lidi, které už vídat, poslouchat zkrátka nedokážu?
• Je něco, co potřebuji ze svého života dát pryč?
• Je něco nebo někdo, kdo mě velmi zatěžuje?
• Co mě v životě naopak podporuje?
• Z čeho čerpám sílu pro každý den?

Představme si, jak během těch dvou tří dní, kdy opravdu nemusíme nic z obvyklých povinností, v sobě jen tak necháme převalovat tyto myšlenky. Spíše v té hravé než tíživé podobě. Spíše v zaujetí a zvědavosti: To by mě teda zajímalo, co bych na to odpověděl/a, kdybych měl/a čas o tom přemýšlet…

Nechci nikoho nabádat, aby rušil svoji tradiční dovolenou v obvyklém rytmu. Ale čtenářům, kteří se zajímají o seberozvoj a potřebují nějaký impuls, protože už cítí poslední zbytky energie, vřele doporučuji: Zkuste to tentokrát udělat jinak. Třeba na den, dva, tři, kolik povinnosti umožní. Zkuste se podívat do sebe. Hledat odpovědi v sobě a nezaplnit svůj program tak, jak se čeká.

A možná na závěr ještě jeden „myšlenko‑dotaz“: Co se ale stane, když se s těmi odpověďmi vrátím zpět do svého běžného života? Vždyť pár dnů mě přece nevytrhne!

Skvělá otázka a oprávněné pochyby. Obvykle právě z těch tradičních dovolených, ze kterých se člověk už vrací se starostmi, co asi bude v e‑mailu, co za průšvih čeká v práci, kolik prádla bude potřeba vyprat a vyžehlit…, si opravdu žádnou dlouhotrvající regeneraci nepřineseme.

Ale troufnu si říct, že z dnů, ve kterých máme možnost si pár věcí porovnat v hlavě, můžeme odjet s energií, nadhledem a odstupem, který přetrvá delší dobu. Jelikož jde o naše nitro. Možná o nenápadnou změnu v přístupu, nějaký duševní objev, náhled, který nám v něčem odlehčí či pomůže. Možná přijdeme na to, co potřebujeme, a to není vždy nejjednodušší. Možná zjistíme, že chceme udělat nějakou drobnou změnu v našem životě, v práci, v lidech, vztazích…

A možná nezjistíme nic a budeme mít pár krásných dnů dle svého tempa, stylu, potřeb. Pověnujeme se péči o svoje nitro. A třeba se naše telomery nijak významně neprodlouží, ale už jen to, že se odvážíme udělat něco maličko pro sebe a podle sebe, může být pro některé čtenáře ten nejodvážnější krok. Tak vzhůru do něj!