Od úzkosti k euforii

Jako pilný student jsem k tomu neměla sebemenší racionální důvod. Jenže úzkost nemá s rozumem nic společného. Prostě přijde bez pozvání a trýzní vás svými katastrofickými scénáři. A mladé lidi s Aspergerovým syndromem navštěvuje úzkost obzvlášť ráda.

Co když neudělám nějakou zkoušku? Tak si ten předmět přenesu do dalšího semestru. A jestli neuspěju ani pak?

• Vyhodí mě ze školy.
• Jak si budu hledat zaměstnání, když se všech a všeho bojím?
• Co bych vůbec dělala? Vždyť nic neumím!
• Nebudu studovat, nenajdu si práci. A všichni uvidí mou nicotnost.
• Má vůbec smysl na ty zkoušky jet? Vždyť na to stejně nemám, jsem bezvýznamná nula, jenom si toho ještě nikdo nevšiml.

V téhle spirále se bez ustání točily mé myšlenky. Když jsem se učila, úzkost mi našeptávala, jak je to zbytečné a marné, protože stejně selžu. Úzkost byla se mnou i v čase odpočinku, aby mi připomínala všechny příšerné, byť strašně nepravděpodobné věci, které by se teoreticky mohly přihodit.

Tahle nekonečná přehlídka možných neštěstí mě natolik vysilovala, až mi proběhla hlavou myšlenka, že se možná zblázním a skončím na Pinelově psychiatrické klinice v Pezinku.

Úzkostné myšlenky se mi zaplašit nepodařilo, ale zkoušky jsem přesto úspěšně zvládla. Jenže okamžitě se vynořil nový problém: čekaly mě tři měsíce prázdnin. Každý jiný vysokoškolák by se těšil, ne ovšem student s Aspergerovým syndromem.

Můj způsob léta

Člověk s poruchou autistického spektra totiž v životě potřebuje zejména jasnou a předvídatelnou strukturu, protože mu činí značné potíže vyplnit volný čas smysluplnou a rozvíjející aktivitou.

Dlouhé období volna je tedy pro mě spíš za trest než za odměnu. Při představě nestrukturovaných týdnů bez školních povinností a bez kontaktů se spolužáky se opět začala ozývat deprese.

Tyto emoce jsem se rozhodla zmařit již v zárodku vytvořením fixního programu, kterého se budu moci přes léto držet. Ráno bylo vyhrazené četbě sociologických knih pro bakalářskou práci, pak jsem vařila, po obědě následovala další četba, obvykle již spíše beletrie. Později odpoledne jsem šla plavat a večer jsem si pouštěla filmy.

Takový byl každý den kromě neděle, kterou zpestřila návštěva kostela. Někdy se do toho přimíchala návštěva kina nebo knihovny. Možná se vám takový program zdá omezený a chudý, pro mě ale byl nebývale rozmanitý. Předešlá léta jsem prázdninové dny vyplňovala téměř výlučně koukáním na seriály a filmy a čtením o nich. Asperger ponechaný sám sobě má totiž tendenci vyplnit všechen čas svým speciálním zájmem, v mém případě filmem.

Sama mezi lidmi

Pořád se mi ale stýskalo po společnosti. S lidmi jsem se vídala jenom v kostele po nedělních bohoslužbách. Vyhrocená úzkost v nestrukturovaných sociálních situacích mi ovšem bránila přiblížit se jim.

Intenzivní strach mě absolutně paralyzoval. Iniciovat kontakt s neznámým člověkem bylo zcela nemožné. Většinou jsem jen nervózně kroužila po místnosti v naději, že mi třeba někdo bude věnovat pozornost.

Tehdy jsem měla vztek, když si mě nikdo nevšímal. Potvrzovalo to mou teorii o individualistické době, plné do sebe zahleděných egoistů. Dnes chápu, že můj vystrašený postoj v lidech spíš evokoval můj nezájem o komunikaci.

Přednáška 24. října 2024