Od Facebooku k sobě

V mnoha ohledech se v online prostředí chováme jako zombie. Pobývat zde ale nemusí nutně znamenat, že se vydáme napospas vnějším rozmarům. Klíčový je směr naší pozornosti – tedy to, na co se na sociálních sítích zaměřujeme, podle čeho se orientujeme, co řídí naše (re)akce.

Existuje určitý druh aktivní pozornosti, který nám kupříkladu umožňuje vzepřít se reklamám, odhalit manipulaci, nenechat se odvést od svých skutečných potřeb. Je to druh pozornosti, který nám může být na sociálních sítích zdatným pomocníkem. Díky ní nemusíme být bezmocně vláčeni a ovládáni proudem zpráv a obrazů, našimi automatickými reakcemi či návyky.

Přítomnost na sociálních sítích může mít různé kvality. Ovlivnit kvalitu této přítomnosti je jistým druhem umění. Jde zejména o způsob, režim přítomnosti, ve kterém se zde nacházíme. Jsme v reakčním režimu? Vtaženi do děje, neustále posuzující, reagující na každý vnější podnět, impulzy? Necháme se rychle odvést od toho, co hledáme, od kontaktu se sebou, našich potřeb? Nebo jsme schopni s jistým odstupem otevřeně vnímat, co vše je ve hře – včetně našich motivací, pocitů, emocí, vjemů, postojů, myšlenek – a ve změti podnětů a vlivů udržet realistický obraz sebe, druhých, směr a cíl?

Míra destruktivity sociálních sítí souvisí s mírou kontroly nad odehrávaným děním a se schopností rozeznat, co se děje na hranicích mezi námi a situací. Jednou z možností, jak získat více vlivu, je poznat a uvědomit si své emocionální či instinktivní vzorce a návyky, reaktivní postoje projevující se v našem chování na sociálních sítích a různými mechanismy zde intervenující. Podaří‑li se nám poodstoupit od nejsilnějších automatismů, můžeme postupně jasněji vnímat, kam svými aktivitami na síti (posty, lajky, komentáři, reakcemi) směřujeme. Rozeznat, jaká disproporce vzniká kupříkladu mezi našimi potřebami a potřebami druhých, prezentovaným sebe‑obrazem a realitou atd., a najít svou vlastní rovnováhu mezi tím.

Naše chování v prostředí sociálních sítí mívá svou specifickou logiku. Zaměříme‑li pozornost k tomu, jaké strategie používáme, abychom zde naplnili své potřeby, co při tom prožíváme, co cítíme, jak myslíme a jak v souvislosti s tím jednáme, může dojít k transformaci a posunu našeho vztahu k obsahu sociálních médií i sobě samým.

Pohled do zrcadla

Sociální sítě nám svým způsobem mohou pomoci uvědomit si určité aspekty naší situace v jejich nerozvinuté formě. Mohou nám pomoci odhalit naše staré vztahové zvyky, které jsou reakcemi na zkušenosti z minulosti, a měnit ty, které už nám v aktuální životní situaci nejsou užitečné. Lze na nich odkrýt aspekty našeho vztahového „pohybu“, které v sobě skrývají potenciál pro změnu a jsou pro nás vhodnější.

Jak už bylo v minulém článku řečeno, máme hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení, udržovat prostřednictvím spojení dobrý pocit vlastní hodnoty. Jestliže se – byť na přechodnou dobu – nedokážeme propojit jeden s druhým, sáhneme po jakékoli dostupné náhražce. Závislost je možné považovat za adaptační mechanismus na určitou situaci. Potřeba sycení našich potřeb na sítích typu Facebook (ať již přechodně, nebo trvaleji) může signalizovat jisté narušení naší vztahové a citové vazby v reálném životě.

Aktivace všímavosti, fenomenologie zaměřená na vnitřní struktury a jejich uspořádání, prozkoumávání přesvědčení, návyků, postojů, hodnot, očekávání, potřeb a motivací (včetně těch narcistických), které si s sebou neseme na sociální sítě, vyžaduje snést jisté napětí. K realistickému mapování našeho situačního aktérství, sebe‑objevování a odhalování v kontextu situace, potřebujeme určitou dávku odvahy a toleranci vůči specifické bolesti.

Pokud se totiž na své počínání na Facebooku začneme dívat pozorně, jako do skutečného zrcadla, můžeme v jeho odlescích odhalit určité neustále se opakující (ob)rysy sebe sama. Naše timeline se pro nás může stát záznamovou matricí „dobrých i špatných příběhů“, které o sobě vyprávíme. Naučíme‑li se v nich číst mezi řádky, identifikovat, kým a čím určitě reálně nejsme, vzít je coby výpovědi o nás, v nichž chceme být potvrzeni, můžeme následně přejít od určité formy (sebe)klamu, iluzí a pohádek o sobě k realističtější verzi sebe sama a nakonec i ke změně jednání.

Budeme‑li vnímaví, můžeme se v zrcadle Facebooku zjevit sami sobě v celé své kráse. Zkusme se tedy nenechávat svést mihotáním světla a stínů v popředí a podívejme se na to, co při své aktivitě na sociálních sítích na pozadí každodenní aktivity vlastně děláme: v jakých aspektech bychom nejvíce chtěli být druhými lidmi viděni a uznáváni, kdy a jak potvrzení zvenčí reguluje náš pocit vlastní hodnoty.

Jedna z nedávných studií se zabývala hledáním odpovědi na otázku, proč jsou někteří lidé v souvislosti se sebehodnotou na počet obdržených „palců“ citliví méně než jiní. Existuje něco, co ochraňuje uživatele sociálních sítí před zhoubnými účinky obdržených či neobdržených lajků? Rozdíl se ukazuje být v pocitu životní smysluplnosti. Lépe chráněni jsou podle všeho ti, kdo vnímají své počínání, identitu a vlastnosti jako v základu hodnotné bez ohledu na sdílení a potvrzení zvnějšku.

Jestliže tento obrat k sobě, k sebehodnotě a ke smyslu svého počínání přijmeme za východisko zkoumání vlastního počínání na sociálních sítích, pak na pozadí svých postů můžeme například zahlédnout, jak moc se snažíme být přijatelní, milovaní, důležití. Jak moc si přejeme být s druhými a mít smysluplný život, který druhé zajímá. Jak se zároveň velmi bojíme být úplně obyčejní. A kolik zklamání, studu, zahanbení při tom zažíváme. Jak moc jsme v tomto směru zranitelní.

Můžeme sami sebe uvidět zapletené do vláken hledání sebe sama v „odlescích v očích druhých“. Otevřít se pohledu do tváře svých nejhlubších tužeb po přijatelnosti může být nepříjemné a bolestné. Je to ale zároveň jeden z klíčů k možnému prohloubení intimity se sebou samými, s druhými, k našemu vnitřnímu i vnějšímu světu.

Můžeme z této perspektivy dejme tomu sami sebe uvidět i jako děti své doby naprogramované a hyperaktivované méně či více zjevnou vírou, že „ve svém životě musíme něco dokázat, aby měl vůbec nějakou cenu“. Můžeme uvidět sebe sama, jak se bičujeme k ospravedlnění vlastní existence výkonem a snažíme se naplnit imaginovaný kolektivní ideál hrdiny všedního dne, který není až tak náš. Můžeme při tom všem uslyšet hlas naplňující nás úzkostí, udržující nás v pohybu, nutící nás neustále se pokoušet být jinými, než jakými právě jsme. Ten hlas nás možná přesvědčuje, že tak, jak jsme a žijeme, jsme neadekvátní.

Fotky a posty na našem profilu nám mohou odhalit momenty, kdy se usilovně snažíme vylézt co nejvýš, docestovat co nejdál, zvládnout něco zdánlivě veledůležitého, pracovat na sobě, abychom si život zasloužili, naplnili jej, využili „správně“ a měli nějakou hodnotu. Můžeme se na něm zahlédnout, jak zápasíme s bestií nekonečného růstu, jak se snažíme naplnit kulturně podmíněné představy úspěchu, uspokojit neuspokojitelný nárok, že máme sami se sebou a se svým životem „něco udělat“. Jak pod tlakem ego‑ideálu strukturujeme příběhy o své minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Klademe před sebe další a další – fyzické i symbolické – cíle. Cíle samozřejmě našemu rozvoji slouží, pokud je neužíváme jako pilulky na podporu potence naší hodnoty a jako její měřítko. Naše cíle jsou dosažitelné, ideály nikoli.

Možná se zde sami se sebou setkáme ve chvíli, kdy jsme touhu po přijetí už vzdali. Nastavujeme tvář s cílem odehnat, zastrašit, odradit druhé od vztahu s námi nebo je provokovat. Ale i tato podoba nám zajišťuje alespoň nějakou pozornost. Přece jen – lepší negativní pozornost než žádná. Nejhorší je být druhým lhostejný.

Facebook je „kniha tváří“. Těch, které sdílíme a vystavujeme, i těch, jež se snažíme skrýt. To, co nepublikujeme, hovoří často i výmluvněji než to, co vědomě zveřejňujeme.

Tvář v zrcadle

Timeline je ideální k zachycení stránky naší osobnosti průběžně a opakovaně nastavované vnějšímu světu. Zároveň ale i té odvrácené, kterou před pohledem druhých – i sebe sama – raději skrýváme.

Tato dvojstrannost má mnoho jmen. V analytické psychologii se tato stránka osobnosti označuje jako persona (sociální maska), jinde se víceméně překrývá s vývojem tzv. falešného self. Její funkcí je chránit nejzranitelnější části naší osobnosti, přizpůsobovat se okolí v zájmu přežití, naplnit touhu po přijetí, uznání, sociální výživě. Souvisí úzce s vývojem pocitu studu a ochranou před ním. Může se stát, že nám tuto ochranu poskytuje způsobem bránícím nám v životních projevech. Nadměrná ochrana vede k poruchám, mimo jiné narcistickým. Tato část osobnosti se stává nebezpečnou, jestliže jsme s ní ztotožněni a orientujeme svůj život pouze podle impulzů k přizpůsobení se. Tato naše část pro nás chtěla získat lásku. Jaksi ale „zapomněla“, pro koho a proč to dělá. V mnohém ji navíc zaměnila za obdiv.

Přednáška 19. září 2024