Ochrana před životem

Představte si dítě, které ochraňující matka bude neustále nosit na rukou, střežit je, aby se mu nic nestalo. Nedovolí mu nic dělat, jen aby si neublížilo. Brání mu v získávání zkušeností a zručností. Brání mu, aby něco zažilo. Tohle s námi může dělat i naše ochrana, tedy my sami.

Ochranou může být život, který je přesně nalinkován a naplánován, přemíra práce, stranění se lidí, snaha o převahu nad druhými, držení se v ústraní, udržování nezávislosti a svobody či setrvávání ve vztazích, které jsou nefunkční. Je mnoho způsobů „ochrany“.

Když nám přeroste přes hlavu, tak již nejdeme vstříc novým podnětům, nezískáváme nové zkušenosti, nerozvíjíme se. Nemůžeme dosáhnout toho, co by nás udělalo skutečně šťastnými. Ochrana se stane neužitečnou a kontraproduktivní. Přežíváme.

Strach z blízkosti

Například udržování nezávislosti a svobody v partnerství může být ochranou před blízkostí. Klientka na terapii přichází s tím, že je nespokojená. Trápí ji problémy v manželství. Když popisuje situaci s manželem, hovoří o finanční nerovnováze mezi nimi. Finance mají oddělené. Ona je finančně zabezpečená, manžel má finanční problémy.

V dětství zažívala, jak otec alkoholik bil matku. Podle ní matka nemohla od otce odejít, protože na něm byla finančně závislá. Peníze jsou pro klientku způsob, jak být nezávislá. Jsou v podstatě její ochranou před blízkostí, z které má strach. Strach otevřít se druhému, důvěřovat, protože by mohla být zraněná. A to je pak to, co ve vztazích dostává – zranění, odcizení.

Pozitivním úmyslem ochrany je jistota, bezpečí. Cenou za ní může být „smrt“. Ne smrt fyzická. Smrt jako uzavření se před podněty zvenčí. Už předem, aniž bychom jim dali šanci, je vyhodnotíme jako ohrožující, nebezpečné a snažíme se je nepřipustit k sobě. Nechceme nikomu a ničemu dovolit, aby se dotkl našeho nitra. Aby nás probudil.

Vyhledáváme lidi a situace, v kterých se cítíme bezpečně. Dáváme si cíle, které jsou „jisté a bezpečné“. Nechceme selhat, nechceme být zklamaní. Až nakonec zjistíme, že žijeme život, se kterým nejsme spokojeni. A přicházejí všechny ty pocity, před kterými jsme se „úspěšně“ bránili.

Odpojené emoce

To, co v nás druzí lidé nebo okolnosti probouzejí, v nás již existuje. Je to něco naše. Druzí lidé nebo okolnosti pouze spouštějí nějaký program z minulosti, který vede k určitému výsledku a pocitu. Např. pocitu viny, studu, selhání, zklamání, osamění. Ty pramení v nás. Plynou z našich předchozích zkušeností. Jsou určeny způsobem, jakým o situaci přemýšlíme.

Také sledování televize, trávení volného času na počítači u her či na facebooku, neustálé vyhledávání společnosti, přejídání se a další způsoby vedou k tomu, že necítíme své pocity. Prostě se od nich z nějakého důvodu odpojíme. Nebo prázdnotu, kterou cítíme při nečinnosti, zaháníme aktivitou, činností.

Položte si otázku, kdy naposled jste byli jen sami se sebou? A co jste dělali? Umíte si představit, že v takové situaci vypnete televizi, počítač, mobil a budete jen sami se sebou? Se svými pocity a myšlenkami? Jak se cítíte při této představě?

Často přežíváme v bezpečí virtuálního světa, daleko od svých skutečných pocitů. Nahrazujeme je jinými, falešnými. Těmi, které prožíváme při sledování seriálů, filmů, pořadů. Nebo se záměrně „odpojujeme“ od cítění přejídáním. Zaháníme osamění tím, že neustále vyhledáváme společnost. I když svět večírků a čas strávený ve společnosti může znít lákavě, i v tomto případě se může jednat jen o přežívání.

Říkáme, že bychom chtěli být šťastní, vyrovnaní, v pohodě. Často to spíše znamená, že už nechceme být nešťastní, smutní, ustrašení, zklamaní. Co nás dělá šťastnými? A můžeme to dosáhnout, zažít, když budeme ukryti ve své noře?

Vylézt ven z nory

Někdy to nejtěžší je přiznat si, že žijeme v provizoriu. Když se budeme neustále něčemu vyhýbat, nikdy nemůžeme dosáhnout štěstí, naplnění, spokojenosti a harmonie. Chce to odvahu provizorium opustit. Může to být bolestné.

Když např. opouštíte vztah, který již nefunguje, bez bolesti a slz se to snad ani neobejde. Máme vzpomínky, víme, co od druhého očekávat. I když jsou to jenom hádky, ponižování, nespokojenost, frustrace. Máme jistotu toho všeho. V nejasné budoucnosti totiž můžeme utrpět ještě nějaké další zranění. Nemluvě o tom, že většinou máme strach, že bude ještě hůř, než je nyní. Chce to odvahu otevřít se, jít vpřed. Neuzavírat se, raději žít a možná být opět zklamaný, zraněný, zoufalý, než přežívat v bezpečí a jistotě.

Některé situace v životě, hlavně naše neúspěchy a nezdary, nás přivedou k tomu, že děláme i to, co pro nás není obvyklé. Jsou to situace, kdy vyhledáme pomoc. Chceme na sobě pracovat. Dáváme si předsevzetí, že tu stejnou chybu již nezopakujeme. A plánujeme, jak jinak se budeme chovat, co ve svém životě změníme.

Jak dlouho to vydrží vám? Jak rychle sklouznete do vyjetých kolejí? Někdy se pokusíme o práci na sobě, chceme něco změnit. Kolikrát ale zůstane jenom při pokusu? Nevidíme v tom význam, změna nepřišla dostatečně rychle. A tak se vracíme do vyjetých kolejí. Někdy nevědomky.

Začneme chodit na terapii, přihlásíme se na kurz, ale pak nám do toho něco přijde a my to odložíme „na příště, na někdy“. A najednou není vhodná doba, nemáme čas, něco jiného je mnohem důležitější, přijde nám to zbytečné, nemá to smysl. A tak se vrátíme k našemu stereotypu a našemu bezpečí.

Využívejte celý web.

Předplatné