Obranné mechanismy

Stálost vnitřního prostředí je důležitá jak na tělesné, tak na psychické rovině. Naše nevědomí vytváří mechanismy k zachování rovnovážného stavu, které nám po narušení stability pomáhají vyrovnat se s nepříjemným zážitkem či s nepřízní osudu a fungovat dále bez většího omezení. Každý takový prožitek naruší vnitřní rovnováhu systému.

Nemusí se nutně jednat o trauma způsobené například prožitou autonehodou, k rozhození stability a sebepojetí může dojít například po selhání u zkoušky. Hluboko v nás pak může vzniknout mechanismus, který se na první pohled jeví jako užitečný, protože nám přináší úlevu, na pohled druhý ale může způsobovat maladaptivní vzorce chování a reagování.

Díky těmto obranným mechanismům v podstatě obelháváme sami sebe, nejsme k sobě upřímní, avšak za účelem ochrany sebe samotného. Obrany zkreslují situaci do takové podoby, aby pro nás byla přijatelná a neubližovala nám. Iluze díky nim získaná je pro nás vlastně ochrannou pomůckou, která zahlazuje rány, jež Ego, tedy já, utrpělo v kontaktu s realitou. Slouží k tomu, aby udržely strukturu osobnosti pohromadě a aby nebyl narušen náš pohled na sebe sama.

První obranný mechanismus popsal Sigmund Freud, jednalo se o vytěsnění. Dále navázala jeho dcera Anna Freudová, která se těmto fenoménům věnovala více do hloubky a popsala jich devět. V současnosti známe okolo 40 obran Ega.

Velice častým mechanismem obrany je například užití humoru, tedy zlehčování dané situace prostřednictvím vtipného komentování, popisování, ironizování. Smích uvolňuje tenzi, proto je v některých situacích tato forma adaptace výhodná, opět však není žádoucí, pokud přeroste krajní mez.

Narušení ideální představy

Díky výchově, zkušenostem a individuálnímu vývoji o sobě máme vytvořenou určitou představu, která je mnohdy nadnesená a nepřiměřená. Snažíme se být tak dobří, jak bychom si ideálně představovali, vyhovět svým nárokům na sebe, chovat se přesně podle obrazu, který jsme si o sobě namalovali nebo který nám byl dáván jako předloha.

Cesta životem a kontakt s různorodými lidmi však našim ideálním představám o sobě samotných kladou klacky pod nohy. Dostáváme se do situací, kdy jednoduše nezareagujeme podle svých představ, a pak se cítíme provinile. Někdy zažíváme pocity, které jsou naprosto v rozporu s naší představou o tom, jací vlastně jsme. Jsme z toho překvapeni, šokováni, frustrováni. Aby byla zachována psychická rovnováha, vytvoří nevědomí obranu ega, jež nám pomůže tuto odchylku od představy sebe sama lépe strávit a tím se pro nás stane snesitelnější.

Spousta pro nás stresujících podnětů vzniká v naší hlavě jako produkt zvnitřnělých idealizovaných představ o nás samotných. Obranné mechanismy mohou zahlazovat vnitřní pochody a pnutí, které v nás vznikají, ale nejsou v souladu s přesvědčeními, která máme zakořeněná (např. vlivem výchovy či prostředí, ve kterém jsme vyrůstali), anebo jsme si je v návaznosti na naše předchozí zkušenosti vytvořili.

Jedná se o impulsy pudového charakteru, které vycházejí z Id, tedy z oblasti naší psychiky, která se řídí principem slasti bez návaznosti na fakt, zda je to morální, slušné, hodící se atd. Tyto pohnutky z našeho nitra pro nás mohou být naprosto nepřijatelné, odpudivé, pohoršující a bolestivé, proto nevědomí vytvoří obranný mechanismus, který před nimi Ego chrání.

Představme si osobu, která doma potají zkonzumuje velké množství nezdravého jídla, nevěnuje se žádné sportovní aktivitě, avšak navenek v přítomnosti druhých se prezentuje jako extrémně zarputilá zastánkyně zdravého stravování a pravidelného pohybu. U této osoby došlo k tzv. reaktivní formaci, tedy k vytvoření mechanismu spočívajícího v chování naprosto opačném, než jaké by odpovídalo skutečným vnitřním pohnutkám.

Další složkou naší osobnosti je Superego řídící se principem dokonalosti a obsahující v sobě veškeré morální zásady, ideál toho, jací bychom měli být nebo jací bychom chtěli být – jedná se vlastně o idealizovaný obraz nás samotných. Zahrnuje v sobě také požadavky, jež na nás kladli rodiče, a jejich představu o nás, která se však může zásadně lišit od reality a může na nás mít vliv po celý život.

Superego vystupuje také jako naše svědomí. Je to náš vnitřní káravý hlas sekající nás přes prsty, když uděláme něco, co se dle společenských, etických nebo rodinných konvencí dělat nemá. Obranný mechanismus zvaný sublimace může být ukázkou toho, kdy potlačované sexuální impulsy vedou k tomu, že člověk přemění tuto pudovou energii v něco společensky prospěšného, přijatelného a často hodnotného – například umění, napsání knihy, seberealizace v dobročinné organizaci, sport a podobně.

Boření obran

Je důležité zmínit, že obrany ega jsou do určité míry žádoucím regulačním prvkem naší psychiky. Jejich zdravé fungování pomáhá udržovat náš vnitřní prostor v rovnováze. Usnadňují nám naše fungování a prožívání. Když se však podíváme hlouběji pod pokličku, zjistíme, že díky nim mnohdy žijeme v mlze, která je nám sice příjemná, protože není ohrožující a je pro nás bezpečná, ale zároveň nevidíme jasně a zřetelně. Realitu nahlížíme zkresleně, a tak nám mohou unikat některé její prvky. Záleží na míře, do které je obranný mechanismus rozvinut. Pokud je vysoká, může významným způsobem ovlivňovat naše vnímání, v extrémních případech hraničit s patologií.

Účinnou cestou k rozpoznání našich obranných mechanismů je psychoterapie, zejména psychoanalýza. Cílem není obranné mechanismy úplně odstranit, ale přivést je do našeho vědomí a porozumět jim, což nám pomůže pochopit naše vnitřní fungování a také způsob reagování v určitých situacích. Jednou z možností, jak své obrany rozklíčovat, je technika volných asociací, také nás může „pošťouchnout“ interpretace našeho psychoterapeuta.

Nahlédnutí obranných mechanismů nám nezaručí růžový život na obláčku, spíše určité prozření. Díky němu si můžeme uvědomit důležité aspekty našeho fungování a tím do určité míry předcházet nefunkčním a rigidním způsobům prožívání a reagování, což může být úlevné a také růstové.

K tomu, abychom rozpoznali, jaké obranné mechanismy používáme, nemusíme podstupovat psychoterapii. Tuto informaci nám může přinést i zpětná vazba z našeho okolí. Kolikrát není lehké ji přijmout, zejména tehdy, když není příliš pozitivní, avšak poskytuje nám pohled zvnějšku, který my nejsme schopni (právě díky působení dané obrany) vidět.

Například pokud právě řešíme závažný problém ve svém životě a přitom se chováme, jako by se nic nedělo, danou skutečnost odstřihneme, protože je pro nás bolestivá. Blízká osoba nás může upozornit, že od této záležitosti utíkáme, nechceme ji vidět a řešit, věnovat jí svou pozornost.

Jde o obranný mechanismus popření, kdy nepříjemné obsahy uklidíme do podvědomí – vůlí si je tedy umíme vyvolat, ale nemyslíme na ně. Dalším stupněm je vytěsnění, kdy nežádoucí skutečnosti přesuneme do nevědomí, v podstatě je zapomeneme a chováme se, jako by neexistovaly. Své obrany můžeme nahlédnout rovněž důkladnou introspekcí, avšak vyžaduje to naprostou upřímnost a otevřenost k sobě samému a také dostatek času.

Obranné mechanismy nám pomáhají vypořádat se se stresovými situacemi, které na nás klade jak okolí, tak my samotní. Jejich funkcí je chránit naše sebepojetí a psychickou stabilitu. „Zdravě užívané“ tak i fungují, pokud působí příliš, mohou způsobovat nefunkční reagování a chování. Přesto tvoří důležitou součást naší osobnosti.