Obnovování důvěry

Někteří se rozhodnou pro radikální řešení, vy se rozhodnete (po různě dlouhém bouřlivém období názorových a emočních obratů) dát vztahu ještě šanci. Z tohoto rozhodnutí ale pro vás vyvstává další palčivá otázka: „Jak můžu partnerovi znovu uvěřit?“

Dvojí citelná ztráta

Vedle toho, že vás odhalená nevěra partnera většinou silně emocionálně zasáhne, otřese také jedním ze základních pilířů vašeho souboru jistot. Odhalená nevěra totiž citelně poškodí nejen vaši důvěru v partnera, ale i důvěru ve vztah jako instituci a jako citový svazek dvou lidí. Ukazuje totiž, že vztah nebyl dostatečně pevný, funkční nebo třeba doceněný, aby to umožnilo se vzniku takové situace vyvarovat, a že tedy není bezpečné se na něj spoléhat.

V této rovině nejde o partnerovo selhání, ale o víru ve vztah, popřípadě (při opakovaných nebo velmi bolestných zklamáních) ve vztahy obecně. Pokud ve vztahu může z jakéhokoliv důvodu dojít k něčemu takovému, jako je nevěra, znamená to, že vztah neplní dobře jednu ze svých stěžejních funkcí – být zdrojem pocitu bezpečí a jistoty, být základním kamenem toho, co nazýváme domovem.

Ztráta pocitu domova je mnohem citelnější újmou než ztráta iluzí o partnerovi. Zasahuje nás na hlubší a fundamentálnější úrovni. Pokud se má vztah z přestáté nevěry vzpamatovat, je proto bytostně důležité zaměřit se v první řadě na obnovu důvěry ve vztah. Až ve chvíli, kdy bude vztah opět plnit svou funkci základny bezpečí a jistoty, zmizí i zbylá nedůvěra a ostražitost vůči partnerovi – poslední překážka k obnovení blízkosti a završení procesu obnovy vztahu po přestálé krizi.

Zacíleno na viníka

Po odhalení nevěry se ale pozornost přirozeně více stáčí k „hříšníkovi“. A je to logické – nevěra je v první řadě osobním selháním jednotlivce, vadou charakteru (ať už je oním charakterovým kazem, kterým se projevil, nedostatek morálky, empatie, kompetencí nebo třeba sebeřízení).

Nevěra je selhání, za které nakonec platí někdo jiný. S důsledky tohoto selhání se déle a bolestněji vyrovnává nikoliv ten, kdo se nevěry dopustil, ale ten podvedený. Je to on, kdo musí vkládat do obnovy vztahu mnohem víc. Denně bojuje s nejistotou. Každý den musí hledat odvahu a motivaci.

To jemu běžné situace (zvuk SMS, pozdní příchod partnera, náhodné setkání s partnerovým milencem či milenkou, článek v časopise, filmová scéna) znovuoživují prožitou bolest. Jemu hrozí, že pokud by ho partner znovu podvedl, ztratí navíc i důvěru v sebe, protože by dopustil, aby mu bylo ublíženo dvakrát. Proto postižený pokusem o obnovu vztahu riskuje víc, než ten, kdo se nevěry dopustil.

Z této skutečnosti pak vyplývá pochopitelná opatrnost, ostražitost a nedůvěra podvedeného vůči partnerovi. Obvyklým důsledkem je, že viník krize (pakliže je motivovaný k udržení vztahu) zaujme roli kajícníka a postižený roli oběti. Kajícník se snaží oběť přesvědčit všemi prostředky. Oběť se trpně oddává sebelítosti a dává to kajícníkovi „sežrat“, čímž ho zároveň trestá i testuje.

Kajícník to (alespoň po nějaký čas) trpně snáší a čeká na milost. K obnově důvěry ale nedochází, protože oplácení zla zlem není cestou, která by vás z krize vyvedla. Na starozákonním pojetí spravedlnosti oko za oko, zub za zub (ty jsi mě podvedl, já ti to teď dám sežrat) není možné stavět budoucnost, jen pomstít minulost.

Dalším častým projevem ostražitosti a nedůvěry vůči partnerovi ze strany podvedeného bývá nutkavá potřeba kontroly. Požadavek na maximální transparentnost viníka, namátkové kontroly mobilů, korespondence nebo místa pobytu mají podle představy podvedeného pomoci obnovit ztracenou důvěru.

Jenomže to taky nefunguje. Důvěryhodnost totiž nejde dokázat, dokázat lze jen nedůvěryhodnost. Pokud se při kontrole nic nenajde, nedokazuje to, že se nic nestalo. Možná je jen dozorovaná osoba chytrá a/nebo opatrná. Důvod pro podobné pochybnosti se najde vždy, a tak jistota nikdy nepřijde.

Jak je vidět, příliš jednostranné zaměření na viníka a na jeho osobní selhání obnově pochroumané důvěry ve vztahu příliš nepomáhá. Ale nepomůže ani zaujmout opačný extrém a tuto rovinu vytěsňovat a utíkat od ní.

Příkladem nefunkčního řešení z opačné strany spektra jsou časté pokusy mnoha párů udělat za minulostí tlustou čáru a už se k ní nevracet. Dalo by se to přirovnat k chování majitele domu, který by poté, co mu spadla třetina stavby kvůli statickým problémům, „vyřešil“ situaci tím, že by před dveře, které vedly do zřícené části domu, postavil skříň a tím nadále považoval situaci za vyřešenou.

Tím, že se budete tvářit, že se nic nestalo, nedosáhnete toho, aby to byla pravda. Pokud ignorujete problém, promarňujete šanci poznat sílu vašeho partnerství tváří v tvář problémům. Navíc je to řešení (kdyby náhodou zafungovalo) příliš laciné a toho, co pořídíme moc lacino, si zřídkakdy opravdu ceníme.

Co je potřeba udělat, aby křivda nebyla ignorována, ale zároveň se nestala nástrojem odplaty a nezablokovala tak šanci na změnu?

Pro vyrovnání pozic je nesmírně důležité, aby první kroky udělal ten, kdo se nevěry dopustil. On musí převzít iniciativu a přijmout zodpovědnost, nést následky, zasadit se v rámci možností o nápravu a osobnostně i charakterově na této zkušenosti vyrůst, aby se podobné selhání už neopakovalo.

Chybovat je lidské, ale chybovat opakovaně stejným způsobem, to je hloupost. Ale hlavně, musí tuto změnu dokázat činy. Slova nestačí. To mu také pomůže obnovit vnitřní integritu a sebeúctu i svou důvěryhodnost ve vlastních očích.

Tyto kroky jsou absolutně nezbytnou (ale nikoliv automaticky dostatečnou) podmínkou pro to, aby se vztah mohl s nevěrou opravdu vyrovnat.

Zacíleno na vztah

Jestliže se viník krize postaví k celé záležitosti čelem, přijme odpovědnost za nápravu sebe sama a začne v tomto duchu i jednat, je následně možné, aby se partneři přestali zabývat otázkou viny a zaměřili se na budoucnost vztahu.

Práce na budoucnosti vztahu začíná „bezpečnostním auditem“. V něm jde o to odhalit ty okolnosti z historie vztahu, které se mohly spolupodílet na vzniku krize, odhadnout míru rizika pro budoucnost, navrhnout změnu a tu pak zrealizovat a společně si ohlídat, že stane pevnou součástí jejich vztahového know‑how. Zde jsou dva příklady:

Představte si mladý pár s ročním dítětem. Rodičovství dává oběma partnerům zabrat. Manžel si bere extra směny, aby udržel rodinný rozpočet vyvážený. Manželka pečuje o dítě v režimu 24/7. Oba jsou unavení a podráždění. Když dítě večer konečně usne, nejsou schopni si už ani povídat. Na vztahové věci nezbývá energie. Na sex také ne. Pokusy o sdílení se zvrhávají do hádek, kdo to má těžší. Pak se v manželově práci objeví nová svobodná kolegyně. Je plná energie, usměvavá, ochotná naslouchat a tak chápající! Zpočátku si povídají jen tak, ale pak se to „nějak zvrtne“. Další pokračování si jistě umíte představit sami.

Že i v tomto případě selhal jednotlivec, to je bez diskuse, ale nutno dodat, že neshody ve vztahu, únava a nespokojenost tomuto selhání nahrály. Aby byl po takovém excesu vztah opět bezpečným útočištěm, je třeba přenastavit leccos i ve fungování vztahu. Především bude třeba přenastavit priority a naučit se:

1. aktivně si naslouchat
2. podporovat se navzájem, a to především v časech nedostatku
3. chápat své individuální i vztahové potřeby a limity a umět je zohlednit i tehdy, když jsou okolnosti nepříznivé a hektické

Na druhém příkladu bych rád ukázal, že jsou i nevěry, na kterých májí okolnosti z předchozí historie vztahu jen minimální podíl. Jsou to třeba opilecké nevěry, kdy se partner – namol zpitý a zábran zbavený – přestane kontrolovat a dopustí se nevěry a ráno pak v návalu nevolnosti z kocoviny jak alkoholické, tak morální nepřijde na nic lepšího, než sebestředně ulevit svému svědomí a dopady svého osobního selhání tak hodit na někoho jiného.

I v tomto případě je ale diskreditován nejen partner, ale i vztah, protože každý vztah je jen tak spolehlivý, jak spolehlivé jsou zúčastněné osoby. A pokud má takový vztah opět získat důvěryhodnost, je potřeba společně nastavit podmínky tak, aby vztah nebyl do budoucna ohrožen podobnou ztrátou sebekontroly.

• Řešením na úrovni osobní odpovědnosti by bylo třeba to, že se provinilec vzdá napříště veškerého alkoholu, když s ním má takové problémy.
• Řešením na úrovni vztahu by byla společná změna životního stylu, zahrnující společný odklon od paření ve prospěch jiných, klidnějších a bezpečnějších forem zábavy a trávení volného času.

Pokud partneři tyto úkoly zvládnou a přistoupí k jejich naplnění společně a proaktivně, mají velmi slušnou šanci, že vztah nevěru nejen přežije, ale že na ní i vyroste.

Občas slýchám od klientů, že slepovaný talíř už není nikdy tak hezký, jak byl předtím. To je pravda. Ale zkoušeli jste někdy lepit talíř epoxidem? Výsledkem takového lepení je, že v místě spoje je talíř pevnější, než byl dřív. Vztah po krizi možná také není tak úhledný, jako byl před ní, ale může být stejně pevný jako lepený talíř.