HOMEPAGE   FETCHER
« Homepage
Publikováno 26.03.2024

Objekt zájmu

Druhému se zjevně líbíte, přesto se vás zdráhá oslovit. Co za tím může být?

V reakci na článek Poblouznění přišel do redakce e‑mail od čtenářky, která popisuje svou zkušenost: „Mám pocit, že něco takového zažívám od loňského léta – jsem nejspíš objektem limerence. Tato situace je mi svým způsobem příjemná, ten muž se mi líbí, ale zároveň už to hraničí se stalkingem, což mi příjemné není. Po nějakém čase jsem dotyčného loni sama neutrálně oslovila s tím, že třeba se jen bojí navázat kontakt. Na chvíli se stáhl. Nyní začalo vše nanovo, potkávám ho i tam, kde bych to nečekala. Neustále na mě upřeně hledí, záměrně kolem mě blízko prochází, ale pokud bych ho měla oslovit, jakoby se lekne a stáhne se. Zajímá mě, jestli takové stažení se k tomu patří. Jsou za tím obavy, že by se jeho sen a iluze rozpustily? Nebo strach navazovat opravdové vztahy? Přitom má manažerskou funkci, je mu 45 let, zajímavý typ. Ale co vím, žije sám. Pokud by se nejednalo o limerenci, co takového člověka vede k tomu, že druhého vyhledává, dívá se upřeně do očí, ale tohle mu stačí?“

Na dotaz lze nahlédnout prostřednictvím několika hypotéz, jelikož se opravdu můžeme pouze domnívat, co za popsaným chováním skutečně je a zda se jedná o limerenci, o níž byla řeč ve zmíněném článku. Pokud bychom se však na situaci dívali touto optikou, mohlo by za oním stažením se být několik důvodů.

Strach o sebe

Úhybné manévry před seznámením mohou poukazovat na obavu. Mohli jsme si projít náročným rozchodem, ze kterého jsme se dlouho zotavovali. Nyní nám je lépe, získali jsme zpět svou stabilitu a v životě bez našeho bývalého partnera se opět etablovali. Dalo by se říci, že jsme spokojení.

Přestože nás někdo zaujal, může pro nás být tato těžce nabytá stabilita a schopnost být sám se sebou natolik cenná, že si do ní nechceme nikoho pustit. Je to pro nás příliš ohrožující, ačkoli se nám dotyčná osoba líbí a dle signálů, které k nám vysílá, my jí také.

Po náročném a těžkém rozchodu trvá nějaký čas, než se dáme dohromady, postavíme se psychicky na vlastní nohy a začneme být opět spokojení. Nastolíme si svou rutinu, svůj rytmus, který nám vyhovuje, a cítíme se v něm dobře.

I když fungujeme, můžeme se ale stále cítit zranění. Vnímáme, že v sobě ještě nemáme vše dořešené tak, jak bychom potřebovali. Možná je pro nás vzpomínka na bývalého partnera stále bolavá a neumíme si prozatím představit, že by ho nahradil někdo jiný. Proto nemáme kapacitu vpustit si do života někoho nového.

Zde je poměrně velký prostor pro vznik limerence, jelikož je v podstatě bezpečná, citově nás neohrožuje. Svou fantazii o objektu našich tužeb si můžeme upravovat dle svého, její podoba je zcela pod naší kontrolou. Nemusíme se vydávat všanc dalšímu potenciálnímu ublížení nebo odmítnutí. Nevystavujeme se opětovnému riziku ztráty, kterou by bylo třeba zpracovat.

Samotářsky založeným lidem může takovýto druh a intenzita kontaktu stačit a nepotřebují jít dále. Jejich nezávislost a svoboda je pro ně významnou a důležitou hodnotou, které se nechtějí vzdát. Stačí jim, když objekt svého zájmu potkají, prohodí s ním pár slov ve výtahu nebo si s ním vymění esemesku. Přestože jim limerence může významně ovlivňovat život a duševní pohodu, nepotřebují ji rozvíjet dále.

Limerence se může týkat kohokoliv. Lidí, kteří jsou single, ale zrovna tak lidí v dlouhodobém vztahu nebo v manželství. To není podle dostupných informací případ dotazu čtenářky, ale je důležité to zmínit. Dotyčný si ve svém vnitřním fantazijním světě žije příběh s objektem limerence, současně může být rodičem dvou dětí. To je také možným důvodem, proč se brání rozvíjení případného vztahu.

Strach o ztrátu iluze

Když se nám někdo líbí a příliš ho neznáme, můžeme si ho ve svém fantazijním světě vykreslovat dle naší libosti a mnohdy to také děláme. Určitá míra idealizace je běžná i při zamilovanosti jako první fázi oboustranného vztahu. Jestliže se jedná o limerenci, blíží se fantazijní představa o dané osobě obrazu nadčlověka, který je dokonalý a zcela bezchybný.

Pokud si s něčím pohráváme ve vlastní fantazii, máme to zcela pod svou kontrolou. S danou fantazií můžeme mluvit podle našich představ, vytvářet příběhy dle toho, co se nám líbí, a také máme plně ve vlastních rukou, jak všechno dopadne. Můžeme si vytvořit obrázek, který reprezentuje objekt (člověka), kterého ve svém reálném životě nemáme.

Může v sobě obsahovat všechny atributy, které jsme například ztratili v člověku, s nímž jsme se v minulosti rozešli, zahrnovat určité aspekty mateřské nebo otcovské lásky, být naším narcistickým prodloužením, kdy si prostřednictvím něho nezdravě zlepšujeme svou sebehodnotu a sebevědomí. V naší fantazii tento člověk reaguje a chová se zcela tak, jak si my přejeme, což v realitě logicky často narazí.

Obava, že objekt limerence není tak dokonalý, jak si ho představujeme, že má své stinné stránky, nemusí mít stejné názory jako my a nakonec třeba je úplně jiný, než jak ho vidíme, může stát za tím, že raději udržujeme daný stav věcí, tedy bezpečnou vzdálenost, kterou se nesnažíme zmenšit. Naše fantazie nám nabízí stabilitu, přináší libé pocity a uspokojení (alespoň do doby, než nám limerence začne zasahovat do běžného fungování) a je nám k dispozici, kdykoliv chceme.

Tohle všechno je příliš cenné, než abychom se vystavili riziku, že o to přijdeme. Což by se právě mohlo stát v důsledku reálného bližšího seznámení a konfrontace s tím, jaký objekt limerence ve skutečnosti je. To totiž může znamenat ledovou sprchu. Než se vzdát této představy, která sice není skutečná, ale sytí nám to, co potřebujeme, budeme se raději držet zpátky.

Strach z odmítnutí

Pokud by se tedy v případě muže, o kterém píše naše čtenářka, skutečně jednalo o limerenci, chování dotyčného vyjadřuje přesně to, o co limerentnímu člověku jde – oplacení pozornosti a náklonnosti. V podobě opětování očního kontaktu, úsměvu, nějakého vstřícného kroku… to vše slouží k udržení dobrého rozpoložení.

Protože pokud objekt limerence pozornost vrací, naznačuje tím, že má také zájem. Což dotyčnému stačí, o to mu především jde. Vše ale drží v dostatečně bezpečné vzdálenosti, aby to pro něho nebylo ohrožující. Jeho vlastní emoční rozpoložení je závislé na opětování emocí limerentního objektu. Nejde tedy primárně o objekt jako takový, ale o to, co danému člověku přináší.

Člověk s limerencí je velmi citlivý na sebemenší náznak nezájmu, který však nezájmem ve skutečnosti vůbec nemusí být, může se jednat o běžné chování druhé strany vůči kamarádovi nebo kolegovi. Tím, že si drží odstup, se chrání před odmítnutím, které by pro něho mohlo mít devastující následky. Pokud si objekt limerence drží od těla, je to pro něho v podstatě bezpečné, chrání tím sám sebe.

Zároveň se uměle udržuje v naději a v očekávání, že od objektu limerence přijde potvrzení jeho osoby nebo opětování emocí. Je lepší udržovat se v nadějném očekávání než narazit na tvrdou zeď odmítnutí. Za dobrou náladou člověka s limerencí totiž mnohdy stojí pouze to, že danou osobu potká, pozdraví se s ní, stráví s ní čas na přednášce nebo ve vlaku. Stačí mu, že o něm ví a že mu opětuje náklonnost.

Jak reagovat

Čtenářka se dále ptá, jak reagovat, když máme dojem, že jsme objektem něčí limerence. Jak sama píše, může nám to být do určité míry příjemné, ale také nás může takový specifický zájem jiné osoby obtěžovat.

Pokud se nám dotyčná osoba líbí a cítíme se na to, můžeme udělat první krok v tom smyslu, že pojmenujeme, co se děje, respektive to, co pozorujeme. Buď osobně, nebo prostřednictvím zprávy. Čím více budeme konkrétní, tím lépe. Avšak je velmi důležité, abychom se v tomto kroku cítili komfortně a netlačili se do něj. Měli bychom také být připraveni na variantu, že dotyčná osoba vše popře.

Pokud je nám pozornost dané osoby nepříjemná a chtěli bychom ji odvrátit, můžeme postupovat v podstatě stejně. Tedy této osobě popsat její chování, které pozorujeme, a vyjádřit, že je nám nepříjemné. Zároveň vznést požadavek, aby dotyčná osoba s tímto chováním přestala. Důležité je pojmenovat chování, které nám vadí, a nastavit pevnou hranici.

Můžeme také omezit či zcela eliminovat kontakt, samozřejmě v rámci možností, které nám situace dovoluje. Užitečné také může být informovat další osoby. Limerentní člověk nejedná za účelem poškození či ublížení (ať už fyzického, nebo psychického), nepotřebuje mít nad objektem limerence moc a kontrolu, neohrožuje její bezpečnost, neomezuje svobodu a úmyslně nevzbuzuje strach. Pokud se toto děje, je pravděpodobné, že se potýkáme se stalkerem.

Nebezpečné pronásledování (stalking) je u nás považováno za trestný čin. Jde o systematické, úmyslné a zlovolné obtěžování a pronásledování jiné osoby, což omezuje její svobodu, ohrožuje bezpečnost a snižuje kvalitu života. Projevuje se opakovanými pokusy o kontakt prostřednictvím různých kanálů, vyhledáváním fyzické blízkosti s obětí, pronásledováním, přímými i nepřímými výhrůžkami, ničením osobních věcí, zneužitím osobních údajů až fyzickým násilím. To vše se děje i přes opakované vyjadřování nesouhlasu ze strany oběti.

V případě podezření, že nás někdo stalkuje, je doporučeno nahlásit věc policii. Dále je důležité přerušit veškerý kontakt, nereagovat na zprávy ani na e‑maily, o této věci informovat své okolí a změnit své zaběhlé zvyky.

Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..