Oběť stínů

To, že se ke stínu stavíte zády, neznamená, že se k vám přestane vracet v dalších a někdy i intenzivnějších projevech. Zraňovat vás nepřestane sám od sebe. K ilustraci této situace nám může pomoci prastarý biblický symbolický příběh, který odkrývá mnohem více, než jsme v něm četli.

Je to příběh Jonáše, muže, jenž ovládl svůj stín. Jeho vnější příběh je obrazem dynamiky vnitřních pochodů. V tomto biblickém mýtu je prorok Jonáš vlivem nejrůznějších vnějších a vnitřních událostí doveden sám k sobě a setkává se ve svém nitru s nezpracovanými nevědomými obsahy, kterým musí dát nejprve jméno a pak je ovládnout.

Bůh promlouvá k Jonášovi: „Vstaň a jdi do města Ninive a volej proti němu, neboť zlo, které páchají jeho lidé, vystoupilo před mou tvář.“ Jonáš je vybízen k tomu, aby se ponořil do svého nevědomí a nalezl svoji druhou stranu – svůj stín. Bůh mu prostřednictvím jeho nitra „říká“: Běž k sobě, poznej svůj stín, vzmuž se, dojdi až na konec sebe samého, staň se pravdou.

Ninive je městem (příměrem k místům v duši), kde panuje chaotická a nerozlišená temnota. Ninive je místo, kam zatím nepronikl paprsek světla vědomí, místo, které se obrátilo ke světlu zády. Proto Bůh Jonáše volá, aby šel právě tam. Volá jeho vědomí, aby se obrátilo do nitra a nalezlo stín – toto město, které „k Bohu stojí zády“. Jonáš je volán či spíše tlačen k sestupu do vlastních hlubin.

Jonáš však před tváří Boží uniká. Neposlechl příkaz a utekl do Taršíše. Taršíš je na úplně opačné straně než Ninive. Totéž dělá probouzející se člověk: i když je pod tlakem krize, nehodlá se zabývat svým stínem a stále uniká na „druhou – tu lepší  stranu“. Jak je vidno, Jonáš, přestože byl prorokem, nevzdal se svého ega jen tak. Boží hlas je však mocný a nenechá Jonáše na pochybách, že před úkolem (ovládnout svůj stín) nemůže uniknout. Další osud Jonáše již znáte: bouře, pohlcení velrybou a jiné peripetie, které ho nenechají uniknout a přivedou ho zpět na cestu k vědomí sebe sama.

Bolesti nechtěného

Se zraňujícími pocity a situacemi, které jsem tak barvitě vylíčil v předchozích dvou částech seriálu Probuzení, zápasí nesmírně mnoho lidí. Všichni ti, kteří se probouzejí ze spánku umělé osobnosti a začínají si uvědomovat, že jsou „naprogramováni“ v rozporu se svojí jedinečností. Typickým příkladem je rodičovská výchova, není však jedinou příčinou podivuhodného odcizení člověka jeho podstatě. Těch dalších příčin bude jistě také dost, ale tato hraje klíčovou roli ve vývoji sebevědomí.

Pokud rodiče sami nevědí, kdo ve skutečnosti jsou, a to většinou opravdu nevědí, programují dítě způsobem, který se zamlouvá jim, ne dítěti. Tedy produkují a kopírují výchovné vzorce, kterým oni sami věří, aniž by věděli proč. Čím více jsou oni sami nevědomí ve svých pohnutkách a motivacích, čím méně znají své nevědomí, tím více ani oni sami nemohou chápat, proč jednají tak, jak jednají.

Teprve přijetím uzdravujete tu část sebe samotných, kterou můžeme nazvat vaší zraněnou částí, vaší obětí. Přijetím se totiž jednoznačně vymezíte hodnocení.

Porodem to začíná a smrtí končí. Odmítnutí, neláska a z nich pramenící zraňující pocity nedostatečnosti jako reakce na chování lidí, kteří se nás „dotýkali“ v dobách, kdy jsme ještě nemohli svým vědomým poznáním nahlédnout, čím doopravdy jsme.

Získaná pocitová méněcennost je více než skutečná pro většinu z nás, jenže je z velké části neuvědomělá, tedy je součástí stínu. Je to pro každého z nás velmi osobní a zraňující skutečnost a nedá se objektivizovat. Subjektivní pocity jsou jedinou pravdivou výpovědí o vlivu z dětství. Taková výpověď však přichází, až když se člověk probouzí (v pravém slova smyslu) a zjistí, že s ním „něco není v pořádku“.

Mezi stínem a personou

Začíná být jasné, že se tu z mnoha proměnných stvořil zvláštně pokřivený ne‑pravdivý svět umělé osobnosti, který však nemá věčného trvání. Začíná se měnit právě působením stínu. Je proto logické, že probuzení přináší rozpad oné druhými stvořené osobnosti, která vás drží v zajetí odcizujících identifikací. Ty jen málo vypovídají o tom, jaká je vaše jedinečnost, ale mnohem více říkají, kdo je ten dobře vychovaný a společností naprogramovaný jedinec. Procházíte prvním rozpadem, svět se ztrácí v nesmyslu, nový smysl není ještě hmatatelný, bloudíte mezi stínem a dosavadní osobností.

To, že stín nastupuje a začíná působit, není věcí vaší vůle ani to není trest za hříchy. Krize, kterou spouští jeho nástup, je jen další fází v přirozené genezi vnitřního sjednocení. Avšak to, jaký stín je, je výslednicí předchozích vědomých a nevědomých snah člověka. Mějme na paměti, že každý stav je důsledkem jeho předchozích kroků jako příčin, které předcházely současnému stavu. Vědomí je kauzální.

Dobro zlu neukrátí. Koneckonců, pokud je probuzení úvodem vědomé cesty sjednocení (Jung tuto cestu nazval individuací), nelze sjednoceného stavu dosáhnout tak, že jedno budeme hrotit (stále jen vylepšovat personu) a to druhé (stín) zatlačovat do tmavé jeskyně zapomnění. Nelze být lepší a lepší donekonečna. To odporuje veškeré přirozenosti. Snaha být lepší je pouze uspokojujícím nárokem autority ega. Nakonec sami na sobě poznáváme, že i sama podstata takového snažení nemůže mít jiný výsledek než vyčerpání, únavu a konec jedné velké iluze.

Přednáška 19. září 2024