Obchod s důvěrou

To, co vytváří skutečnou velikost člověka, nejsou osamělé výkřiky hrdinství, ale každodenní realita, obyčejné malé neokázalé skutky vedené vnitřními motivy dobra. Jimi překonáváme sami sebe a vlastní nízké pohnutky. Velikost v nás neroste pro druhé a kvůli nim, ba ani není vnější zásluhou. Pokud však někdo skutečně vnější zásluhu má a tato zásluha vyrostla z toho skutečného dobrého vnitřního člověka v nás, pak ano. Ale pokud vyrostla jen a jen z prachsprosté potřeby ega udělat se velikým v očích druhých, pak pánbůh s námi.

Je jen velmi málo těch, jejichž sebevědomí rostlo zdravě a pravdivě, protože krok za krokem zdolávali životní překážky. Nástrahy života je nestáhly do pasivity a lajdáctví a jejich vnitřní síla rostla díky každodennímu překonávání sama sebe. Takový člověk se pozná možná i právě proto, že dobré zboží se chválí samo. Nevystavuje na odiv sám sebe a svoji velikost. Neobchoduje s důvěrou. Nemá to zapotřebí, protože jeho sebevědomí má pevnou hodnotovou základnu, kterou důkladně střeží jeho svědomí.

Kolik je v nás pohrdání prostou každodenní realitou a činnostmi, které jsou s ní spojeny? Narodili jsme se do soutěživého prostředí světa. Musíme se prosazovat. Jsme nuceni volit způsob života zahrnující snahu být viděn a odlišovat se. Do toho se prostota a všednost nehodí. Ta je bez společenské hodnoty a uznání. Ceníme si pouze těch, kdo jsou jiní, výjimeční, bohatí či slavní a jsou vidět. Je to velmi zraňující způsob existence. V takovém společenském terénu je osudem nízkých, ambiciózních a uznáníchtivých lidí, jimž není dáno jít poctivě vpřed, vzít to nahoru zkratkou.

Jak jsem ale již psal, vnitřní vyzrálost je neviditelná věc, která roste pomalu a velmi nejistě uvnitř každého z nás, aby se projevila právě v okamžicích, kdy o ni skutečně jde. Má cosi společného se stavem vnitřní svobody a pevné morálky. Je v nás nějaký nepodmíněný vnitřní člověk, který je mnohem, mnohem celistvější než všechny jeho předešlé formy – ty prodejné, egoistické a sobecké podoby nás samotných, které jdou za úspěchem (a tedy i obrazem vlastní velikosti) nikoliv poctivě, ale pouze a jedině skrze moc a sílu.

Kašírovaná morálka

Avšak moc stojí na hliněných nohou. Je stejně tak vratká jako všechno, co podléhá emočnímu a pudovému základu. Afekty jsou proměnlivé a dokážou změnit během sekundy moc v bezmoc. To známe všichni z praktického života. Mocní si jsou toho velice dobře vědomi. Je tu příliš mnoho okolností, které jim berou půdu pod nohama. Aby si svoji moc udrželi, potřebují vytvářet silná zdání. Potřebují nástroje iluze. Jednou takovou iluzí je jejich úctyhodnost a nástrojem pro její vytváření je PR. Pojďme se společně podívat na to, jak se může odehrávat jedna taková typická situace, v níž si mocný vyrábí statut morálního a uvědomělého člověka, přestože král je nahý.

Když se nízký člověk stane mocným, vždy se stává posedlým úctou. Malý a bezmocný touží být vyvyšován pro své hodnoty a kvality, které pochopitelně nemá. Starostlivě až úzkostlivě dbá na to, aby jej druzí velebili pro jeho dobrotu a lásku. Dějiny jsou toho plné. Král nemůže chodit nahý, potřebuje líbivý a úctyhodný kabát. A ten mu ušije ta správná propaganda. Služeb PR využívá přece dneska kdekdo, a tak se nad tím nijak nepozastavujeme. Ale zvrácenost propagandy, podporující moc nízkých lidí, lze rozkrýt pomocí jednoduchých algoritmů obchodu s důvěrou.

Nízká osobnost s kašírovanou morálkou si může stvořit pocit vlastní hodnoty jen díky nějakému vnějšímu objektu. V případě mocných tohoto světa je tím objektem lid. Jestliže mocný nedisponuje žádnou sebereflexí, je jeho závislost na objektu, tedy na davu, absolutní. Jeho morální hodnota existuje jen díky té okolnosti, že má nějaký objekt, přes který se ujišťuje, že takový je. Nevyzrálý jedinec (ať už je to kdokoliv) je vždycky příliš nevědomý na to, aby byl morální. Morálnost totiž předpokládá vědomí.

Naivita a zrada

Naivita je neschopnost samostatného úsudku vycházejícího z rozlišování. Namísto rozlišování žije z ideálů. Naivita nerozlišuje, proto je důvěřivá, ale proto také může být snadno zrazena a upadnout ve zrádnou nedůvěru. Tomuto věčnému pohybu a zvratu naivní psýché z důvěry v nedůvěru se dá zvnějšku zamezit jen jedním způsobem: vzít lidem víru v pravdivost vlastních úsudků a vnutit jim iluzi, že hodnota pravdy neleží uvnitř jejich srdce, ale je obsažena ve slovech kazatele.

Co tedy víme: morálnost předpokládá sebereflexi. Reflexe předpokládá vědomí a vědomí předpokládá hodnotové rozlišování. Hodnoty jsou a odjakživa byly atributy citu. Naivita má podmínku: naivní člověk nedůvěřuje svým vlastním pocitům, tedy hodnotově nerozlišuje. Není ukotven ve svém prožívání, žije z ideálů, proto je snadno manipulovatelný. Ale zároveň je velmi zranitelný. Zranění, které vychází z důvěřivé naivity, je zrada. Zrada je vždy spojena s nedůvěrou. Jakmile pocítíte zradu, okamžitě přestanete důvěřovat.

Jak tedy musí nízký usilující o moc postupovat, aby naivní neupadl ve zradu, a tedy neztratil důvěru ve svůj ideál? Masivní manipulací s hodnotami. Hodnoty musí být převraceny naruby a zpět, a to hned několikrát. Musí být relativizovány, znehodnocovány, převraceny stále dokola, až náš naivní člověk nebude vědět, kde mu hlava stojí. Další částí důmyslné hry s důvěrou je důsledná hra s ideály.

Ta se dělá velmi jednoduchým způsobem. Vezme se společenský idol a vytunelují se hodnoty, na které on dosáhl přirozenou cestou. To nízcí lidé dělají. Bohužel se to děje před našima očima v politickém a kulturním světě tak často, že to vypadá, že je to norma, ale nevěřte tomu. Je tomu tak proto, že tito jedinci mají přístup tam, kam si člověk se sebereflexí prostě tak lehce nestoupne. Než se však podíváme na konkrétní situaci, pojďme udělat malou zatáčku k psychologii nízkého.

Nízký jedinec

Pojďme se podívat na podstatu ubohého narcismu, který stojí v samém základu psychopatie. Psychopatie tyje ze zakrnělosti citu. Z neschopnosti empatie a soucitu s bližními. Je tu tedy podmínka na straně nízkého člověka: nedostupnost citu, nerozvinuté, zakrnělé cítění. To znamená, že hodnotový svět je pro něj nedostupný. S hodnotami si tedy může zacházet, jak chce. Hodnoty tu totiž nejsou hodnotami, ale komoditami, se kterými se obchoduje. Na jedné straně je tu nízký člověk – obchodník a na druhé straně je tu důvěřivý a naivní dav, který od obchodníka s hodnotami nakupuje.

Obchodník s citovými hodnotami je vždy nízký jedinec. Kdyby nebyl nízký, neobchodoval by s nimi. Takový člověk zachází se životem velmi svérázným způsobem. Hledá zkratky k vnější dokonalosti. Osobuje si dokonalost, která není pravá. Nechodí trnitými stezkami, nemusí se vyrovnávat s překážkami, neučí se ctnostem.

Někdy proto, že má zameteno, někdy proto, že ho neprávem vynese na vrchol právě jeho mazanost. Je prostě z pohledu citu a rozlišování stále stejně tupý, jako byl na začátku cesty. Při jakémkoliv nárazu na překážku selhává jeho charakter, a proto volí mocenské postoje. Mocné puzení po moci, touha po dokonalosti, touha ukázat všem svoji sílu ho nutí pokračovat dál a neblaze proměňuje jeho charakter.

Charakter v pádu

Když má nízký jedinec cestičku vyšlapanou podvody a manipulacemi a nenajde přímý a skutečný vztah k realitě, deformuje se u něj vztah k pravdě. To se musí projevit na jeho charakteru.

Má úřad, má moc, má vnější zdání síly. Začne se chovat nesnesitelně. Jeho jednání vytváří jednu katastrofu za druhou a nenese známky jakékoliv reflexe. Je tu i velká přecitlivělost na vlastní domnělou moc a slávu, ješitnost a nedůtklivost. Takový si může dovolit všechno, aniž by hnul brvou. S obludnou nestoudností promítá své stínové stránky všude kolem sebe, přičemž sám zůstává nevědomým.

Zakládá si na své přesile. Vydává zákony, které nectí a pro něj samotného nejsou nic než vzduch. A ještě k tomu pořád touží po tom, aby jej všichni velebili, a reaguje velmi citlivě na každé slůvko, které může zavánět příchutí kritiky. Chce být milován a uctíván, přičemž na svůj vlastní morální kodex vůbec nedbá, když jeho moc a z ní vycházející konání s paragrafy jeho kodexu koliduje.

Takovému člověku se můžete podřídit jedině se strachem, úzkostí a obavami. Naklonit si jej lze jedině vychvalováním a poslušností. Jakýkoliv důvěrný vztah s takovou bytostí je totiž absolutně vyloučený.

Egoismus, mocenské právo, obcházení všeho, co obejít lze, klamání světa a sebe, diskreditace či jakékoliv podezření říkají o něm víc, než on sám dokáže připustit. On sám za sebe si buduje podezřele schopný a dokonalý svět, který není narušován žádnou pochybností, ba dokonce žádným protikladem. Síla se tu neuplatňuje jako vnitřní princip, ale jako vnější zbraň, která má jediný smysl: zastrašit všechny ty, kteří jej mohou z domnělého trůnu sesadit.

Takový charakter se však musí umět skrýt za správnou fasádu. Nízký potřebuje budit zdání morálky, chce být veleben. Proto všechen ten obchod s důvěrou, jenom proto, aby zakryl prasečí tvář a zvířecí morálku.

Před námi pak stojí nevyzrálý člověk ověnčený mocí a pravomocemi svého úřadu, s nízkou morální odpovědností, usilující o to, co mu chybí. Usilující o to, aby byl veleben, aby byl on tím úctyhodným člověkem. Jeho touha otvírá cestu k získání úcty a to nelze u nízkého jinak než tunelováním hodnot.

Obchod s komoditami

Jednou z dobře použitelných zkratek je zmocnit se duchovního odkazu morálně vysoce hodnocené postavy s velkým přesahem (a tedy i společenským respektem) a postupně tento obraz vztáhnout na sebe. Můžeme otevřeně mluvit o tunelování hodnot. Tento proces se odehrál v dějinách mockrát. Mnohokrát se nízký mocný stylizoval do pózy osobnosti, která byla skutečnou morální osobností, a nechal přenést jeho hodnotu na svoji osobu. Ano, toho lze dosáhnout ne jednoduchým, ale možným mechanismem, ke kterému je PR skutečně třeba.

Co má tedy PR na starosti? Dvě základní věci, které je třeba uskutečnit nutně, ale postupně, jinak by to bylo nápadné a těžko uvěřitelné. Nejprve je důležité důsledně znehodnotit idol, který je zdrojem tunelování hodnot. Postupné znehodnocení idolu vždy předchází přenesení jeho kvalit na nízkého člověka. Tento proces musí být dobře promyšleným koktejlem lží a manipulací, vypointovaných až do bodu splynutí hodnot obou.

Každý tak vysoce účelový proces musí být vždy velmi pečlivě promyšlený, aby šel prodat lidem nejen úplně naivního ducha. Tady nejde o pravdu, ale o její relativizaci. Proto musí celý přenos probíhat v prostředí hodnotového chaosu. Jak jsem psal: matení a zaměňování pojmů a hodnot se musí odehrávat tak masivně, až bude naivní mysl schopna přijmout cokoliv, hlavně že bude už zase na chvíli klid na práci a jasno.

V první řadě je potřeba postupně vnést do světa celou řadu spekulací. Obracet význam slov, přebarvovat realitu naopak. Liberalizace bude označována za fašismus, fašismus bude označován za liberalizaci až do úplného zblbnutí. To přináší neuvěřitelné výsledky. Jestli je totiž na něco naivní duch velmi citlivý, tak na to, když se mu hodnotový svět, který přijal spolu s mateřským mlékem, začne ztrácet v chaosu.

A co nevidět přijde doba, kdy se budeme ptát: kdo vlastně byl tedy ten ideál, co kdysi měl skutečný kredit? A hle, on byl asi úplně někdo jiný, když se o něm říká toto a toto. Stačí ne mnoho povedených a uvěřitelných dezinformací, několik hanlivých a vylhaných článků, desítky pejorativních narážek a člověk lehce přebarví každou svou vzpomínku.

Zmrzačení pravdy

Pochopení často přichází až s konkrétním příkladem. Dovolte mi použít k vyjasnění celého tohoto obchodu s důvěrou nedávnou událost. Událost, která nad slunce jasněji vykresluje právě všechno to toxické, co je hodno chápání. Jsou to události 30. výročí 17. listopadu a osoba našeho premiéra v zrcadle osobnosti bývalého prezidenta Havla. Tato událost nepřišla jen tak z ničeho nic, nespadla do vzduchoprázdna, ale do pečlivě připraveného prostoru.

Premiér se začal „měnit“. Jeho procítěný projev, kde projevil hold Václavu Havlovi, se udál již ve značně zmrzačených a zrelativizovaných společenských podmínkách. Natolik zrelativizovaných, že dneska už si mnozí možná myslí, že udavačství byl prostě národní sport, a vypadá to, že jsme v tom jeli všichni, když i Höschl.

Na oslavu si pozval pár naivnějších chartistů se záměrem ukázat se v jejich společnosti. Prostě dostat se do jednoho záběru s nimi, to začne vrhat hned jiné světlo na jeho osobu. Do toho několik dalších naběraček relativizace ve smyslu „Havel byl také kandidátem na důvěrníka STB“ a podobně. V morálně už tak dost poničeném prostředí a ve společnosti, která je unavená z nenápadných, ale emocionálně velmi náročných bojůvek, se už rozlišovat mezi práskačem a mužem v hledáčku STB nikomu nechce.

Dejme to všechno do jedné škatulky a pořádně s tím zamíchejme. Ale musíme důsledně dohlížet na to, co z té škatulky potom vypadne. Protože to, co vypadne, musí naplnit iluzi přerodu v bytost, která má přesah a hodnoty, jež byly vlastnostmi původního ideálu – osoby, která je už dávno v očích lidí rozemleta a zrelativizována. Nikdo si ničeho nevšiml, ale přitom všichni všeho – ale málokdo si dal dvě a dvě dohromady. Několik dalších kroků povede už jen k tomu, aby se nový obraz v lidech usadil a dav byl ujištěn o tom, kdo je skutečným nositelem hodnot a kdo je jen kašíruje.

Realita je to arciť mocná. PR a celá propaganda moci není o činech, ale o slovech, stylizaci, hercích a publiku. Je to nástroj moci a jako takový se neopírá o pravdu, ale rozemele ji do uzenin, které pak rozdá davu. Jak jsem říkal, je to obchod s důvěrou, ale vězte: děcka, funguje to.