O úspěšňácích a úžasňácích

Ani to první, ani to druhé jim nebrání v tom, aby od začátku věděli, jak má terapie vypadat, kam má směřovat, jak rychle a jakým způsobem má být vedena. Úžasňáci mohou mít ve věci terapie, zvlášť na jejím začátku, zcela jasno také (a stejně jako u úspěšňáků to terapeuticky vůbec není na závadu, naopak, dá se to využít v jejich prospěch), ale spíše si dají záležet, aby mě ujistili, jak jsem jedinečná a jaká úžasná pověst mě předchází. Úžasňák přece nemůže jít k neúžasnému terapeutovi!

Terapie úspěšných a úžasných

„Minule jsem vám toho hodně řekl, ulevilo se mi, ale teď si představuji, že bychom udělali jasný krok vpřed,“ říká mlaďoučký pan Advokát na druhém sezení a tváří se u toho, jako kdyby neseděl v terapeutickém křesle, ale na nóbl židli u pracovního oběda s potomkem Rockefellerů a jako by na dojmu, jaký na mě udělá, závisela výše jeho konta po zbytek života. 

„Ráda bych od vás slyšela nějaký jasný diagnostický závěr a očekávám, že mi v bodech nastíníte plán, podle kterého budeme postupovat.“ To jsou zase slova slečny Nadějné Manažerky. 

A do třetice pan Ředitel Hodně Důležitého Podniku, v mailu: „Vážená paní doktorko, posílám vám harmonogram našich sezení. Jelikož po příštím sezení budu odjíždět na tři týdny mimo republiku a jelikož vím, že svou práci děláte, stejně jako já, na víc než sto procent, počítám s tím, že příště probereme další postup a že od vás dostanu domácí úkoly.“ (Nedostal. Nějak nevyplynuly z průběhu sezení, nevyvstala jejich potřeba. A svět se nezhroutil, a přestože to vypadalo na smrtelný hřích, nakonec mně to bylo docela bezbolestně odpuštěno.)

Psychoterapeutická sezení s úspěšňákem nebo úžasňákem nejsou nepříjemná, jak by se někomu na základě řádek o panu Advokátovi, panu Řediteli a paní Manažerce mohlo zdát. Mimo jiné proto, že je v nich a v rozhovorech s nimi jaksi přirozeně obsažen potenciál pokroku (progresu, jak zejména úspěšňáci rádi říkají). Pohyb a změna jsou u úžasňáka neustále na spadnutí. A o co jiného se v psychoterapii s člověkem majícím problém, často letitý, snažíme, než o posun, o změnu? V co jiného doufáme, než v to, že se pohnou staré struktury, staré vzorce, a člověk začne fungovat jinak, pro svou životní spokojenost a duševní i tělesné zdraví přínosněji a smysluplněji?

Postoj „já jsem tady šéf, expert, úžasňák nejúspěšnější, úspěšňák nejúžasnější“ je v naprosté většině případů nepřirozený, vyčerpávající a tudíž nestabilní. 

Úžasňácko‑úspěšňácká pozice má v sobě změnu téměř až implicitně obsaženou. Často dokonce změnu relativně rychlou a zásadní. Dotyčný se jí může vyhýbat, bránit se jí zuby nehty, ale stejně už k ní má dávno nakročeno. Protože postoj „já jsem tady šéf, expert, úžasňák nejúspěšnější, úspěšňák nejúžasnější; já vím všechno nejlíp, já všemu rozumím a mám právo všem do všeho mluvit a ostatní mne musí bezpodmínečně respektovat“ je – a nerada případné úžasňáky mezi čtenáři zklamávám – v naprosté většině případů nepřirozený, vyčerpávající a tudíž nestabilní.

Velmi často po něm následuje „jsem k ničemu, nic neumím a ničemu nerozumím“, a pravidelně také vztahová obdoba takovéto devalvace – „nikdo mě nemá rád a vlastně se jim nedivím“. Ale z nestability sebehodnocení také, a to je to potěšující, zpravidla vyvěrá vnitřní rozhodnutí „takhle to dál nepůjde, musím něco změnit“. Protože úžasňáci nejsou žádní vzdávači a poseroutkové, vážení! 

Příběh bez happy endu?

Úspěšňákem‑úžasňákem je i pan V. J. B. (V. J. B. jako Všichni Jsou Blbci. On jediný blbcem není, samozřejmě. Tedy přesněji řečeno… No nic, čtěte dál.) Když za mnou pan V. J. B. přišel, byl nešťastný. Bylo mu rovných čtyřicet, a ač úspěšný a obklopený lidmi, stále nemohl najít lásku, založit rodinu, být obyčejně jednoduše spokojený. Dlouho tomu nerozuměl, a když už opravdu potřeboval nějaké vysvětlení, protože to nerozumění způsobovalo úzkost a smutek, rozhodl se věřit, že prostě nemá emoce. Že je bezcitný a že se na lidi neváže. Že to neumí a vlastně ani nechce umět. Že mu láskyplné vztahy nejsou shůry dány. A minulost s nefungujícími soužitími a bolestnými ranními vystřízlivěními po nocích se ženami, které mu nevoněly, se hned zdála být pochopitelnější. 

Budoucnost sice nadále hrozila osamělostí, ale už ne tolik smutky z ní. Měl najednou vše ve svých rukou. Mohl si za to sám a sám si to také zvládne. A také zvládal. Lidé jsou přece blbci a on je chytrý. Lidé jsou pokrytci a on je přímý. Lidé lžou, a on jen nasvěcuje realitu z různých úhlů. Muži jsou trapní sportovci a pivaři, ženy dnes už nejsou, co bývaly, neumí vařit a neumí vytvářet domov. Kdo jeho formátu by stál o takové lidi?

Měla jsem ráda sezení s panem V. J. B. A on je měl zjevně také rád a byl motivovaný – chodil poctivě, a když kvůli cestám do zahraničí nemohl, zařídil si, abychom spolu mohli mluvit aspoň přes internet. Pomalu a postupně jsme spolu rozkrývali jeho životní historii, jemným štětečkem oprašovali z jeho myšlenek a pocitů nános arogance a odmítání. Byl to V. J. B. a jeho příhoda s tatínkem, kdo mě inspiroval k poetickému názvu „syndrom odmítnutých lentilek“, který občas sama pro sebe používám, když uvažuji o lidech, kteří tak jako on něco s otevřenou dlaní a otevřeným srdcem nabízeli, a byli odmítnuti, příliš tvrdě na svůj věk, příliš bezcitně na svou povahu. 

Tak jako každý chytrý úžasňák i pan V. J. B. kdesi v hloubi vždycky věděl, že je obyčejným člověkem, s myšlenkami, zážitky, prožitky a pocity v zásadě velmi podobnými myšlenkám, zážitkům, prožitkům a pocitům zbytku lidstva. 

Pan V. J. B. postupně roztával. Nejvíc v rozhovorech se mnou, protože na sezeních se nemusel bát odmítnutí ani potupy. Ale i ve vztazích s rodinou a zejména s vrstevníky, s lidmi, kterým předtím říkal přátelé, ač se jako jejich přítel necítil – nebyli, když je potřeboval, nebyli na to, na co je potřeboval. Čas plynul a pan V. J. B. najednou cítil své emoce. I ty k ženám, samozřejmě. Bývalým i současným. Přiznejme, že jich bývalo i několik najednou, ale to, myslím, také patřilo k tání pana V. J. B. A pak přišla jedna, které se otevřel úplně. Žádná sebekontrola, žádné mimikry. „Mám tě rád a moc bych s tebou chtěl žít a mít děti“ a hotovo.

A ona – vás to možná překvapí, mě nepřekvapilo – ona nakonec přece jen odmítla. Co vás naopak nepřekvapí, že pan V. J. B. toto odmítnutí nesl velmi těžce. A spoustu dalších neúspěchů, které najednou ve svém životě vnímal. Ne že by byl ze dne na den neúspěšný a nepřitažlivý, to vůbec ne – jen si každý neúspěch, každé odmítnutí a ignoraci na rozdíl od let minulých připouštěl, zvědomoval. Nebude z něj herec, jak ještě nedávno doufal, nechce ho holka, která se mu líbí celá léta…

Jedno ze sezení z tohoto období začal větou: „Poslyšte, já jsem vlastně tam, kde jsem byl, akorát teď vím, že nejsem nic extra!“ Naštěstí jsme i toto vystřízlivění zvládli a pracovali spolu dál. Bylo důležité nepustit ho opět do nory, nenechat ho opět se schovat do krunýře. Už není dítě, je dospělý a má dost mechanismů a možností, jak omezení plynoucí z běhu života i omezení plynoucí z jeho vlastní osobnosti zvládat jinak než tenkrát v lentilkovém věku.

Využívejte celý web.

Předplatné