O těžkosti rozhodování
Třicet let byly součástí mého života. Milovala jsem je. Všechny se ale do nového bytu nevejdou.
Klečím na kolenou a přebírám svoje knihy. Beru do ruky jednu po druhé a jen nerada si přiznávám, že některé z nich držím naposledy. Otu Pavla jsem si kupovala ještě za studií, Tichou dohodu jsem dostala k narozeninám a za Sophiinu volbu jsem dokonce dala úplatek. Saturnina přece nedám a Zvonokosy také ne. A hele, Horníčkovy Javorové listy vysloveně potřebuji a Medojedky si rozhodně musím přečíst znovu.
Pravá krabice „Vezmu si s sebou“ se rychle plní, levá je prázdná. „Tak jak ti to jde?“ zajímá se Ludvík. A vidí. „Hm, tak takhle by to nešlo. Nezapomeň, že v novém bytě budeš mít jen tři police, do nich se ti musí všechny vejít. Jo a běží ti čas, za chvíli jsou tu stěhováci.“
Můj úkol mě doslova tíží. Ukaž mi svou knihovnu a já ti řeknu, jaký jsi. To bývalo téma mnoha našich večerů s přáteli. Projíždět se prstem po hřbetech cizích knih jsem doslova milovala. Klap, klap, klap. Rozvlněný pohyb ukazováčku a najednou… Prst se zastavil na hřbetu knihy a jemným tahem ji vytáhl ven. „Tuhle knihu neznám!“ Ctí hostitele bylo takovou knihu představit a jako bonus prozradit, proč právě ji má ve své knihovně a kde se mu podařilo ji sehnat.
Neodpustím si nostalgický povzdech, že dneska je to jinak. Knihy se neshánějí, ale nabízejí. Knihkupectví přetékají bestsellery, ale to zdaleka nemá nic společného s jejich kvalitou.
Bez vzpomínek by nebylo zkušeností a bez zkušeností bychom nebyli tím, čím jsme.
Vůbec si nedovedu představit, že jsou lidé, kteří nemají knihy žádné. Jeden vysokoškolsky vzdělaný obchodní manažer potřeboval vylepšit image svého bytu, a tak zašel do knihkupectví, že by potřeboval nějaké knihy. Když se ho paní prodavačka zeptala, jaké že by to měly být, pravil že asi takhle vysoké, roztaženýma rukama ukázal, že asi tolik…
Moje knihovna je jiná. Nevyzpytatelná, jako já. Třicet let mého života. Některé knihy jsem si pořídila doslova za poslední peníz. Nejraději bych si je vzala všechny, ale stěhuji se z velkého bytu do polovičního, a tak se musím rozhodnout, které z nich se mnou budou bydlet i nadále a se kterými se budu muset jednou pro vždy rozloučit.
Kolik si jich smím vzít? Odhaduji, že každou druhou. Ale to přece nejde! Jak je asi lidem, kterým zničil všechno oheň, vyplavila voda nebo odnesli exekutoři?
Nový začátek
Začínám se evidentně litovat. „Potřebuji panáka!“ Od Ludvíka se mi dostává lakonické odpovědi, že bar už je zabalen. Cpu se alespoň čokoládou a otevírám všechna okna. Mozek potřebuje kyslík a glukózu. Hodně kyslíku a glukózy.
Každá kniha v ruce pro mě není jen příběhem. Je svázána s mým životem, s jeho hodnotami a vzpomínkami. Úplně cítím, jak můj mozek těžkne, když porovnává nekonečné myšlenkové mapy v mé hlavě. Doslova ho nutím, že musí nějak vyhodnotit, které knihy si ponechám, protože jsou pro můj život důležité. A které nejsou? Jak to mám udělat?
Mozek posilněný čokoládou napovídá: Musíš najít jiné kritérium než pocity a vzpomínky. Bez vzpomínek by nebylo zkušeností a bez zkušeností bychom nebyli tím, čím jsme. Ale jedním stěhováním život nekončí, je čas jít dál. Nový byt, nový život, nové vzpomínky a také nové místo pro nové knihy.
Mít, nebo být
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..