O příliš hodných rodičích

Nejstaršímu říkali Slunečník. Snad proto, že se narodil v pravé poledne, snad pro jeho světlé vlasy a jasnou tvář. Možná ze své povahy anebo aby dostál svému jménu, Slunečník nejraději pobýval na slunci. V trávě lehával, v prosluněné vodě se koupal.

Prostřední se narodil o půlnoci a raději než den měl noc. Obzvláště když svítil úplněk, častokrát ho matka uprostřed noci našla, jak zasněně z kolébky hledí oknem ven. I neřekli mu jinak než Měsíčník.

Nejmladší Jiskrník dostal jméno po jiskřivě se třpytící ranní rose. Na svět přišel za úsvitu a také tuto denní dobu nejvíce miloval. Časně vstával a s ptáky si prozpěvoval. Též Jiskrníkovy oči často hrály samými jiskřičkami. Obzvláště tehdy, když svým rodičům či bratrům provedl nějaký ten šibalský kousek.

Dřevorubec i jeho žena své chlapce milovali. Otec od rána do večera dřel, aby své rodině zajistil živobytí. Matka prala, vařila, poklízela a o chlapce pečovala. Chlapci nemuseli nic, jen si hráli a skotačili. Jak roky šly, otec ještě zvýšil své úsilí, aby i moudré knihy pořídil, a chlapcům tak vzdělání dopřál. Matka pak po večerech z knih nahlas četla. Chlapci všechno vědění doslova hltali a též se sami lehce naučili číst i psát. Pracovat se jim však nechtělo.

„Zdalipak ti chlapci doma pomáhají?“ ptal se dřevorubec své ženy. „Však jsou ještě malí, muži, je čas,“ odpovídala mu jeho žena. Čas šel, roky ubíhaly, chlapci si dál hráli, četli a podnikali různá dobrodružství. A otec se znovu obrátil na svou ženu: „Zdalipak ti již chlapci s něčím pomáhají?“ – „I pomáhají, pomáhají,“ zalhala mu žena, která chtěla chlapcům dopřát co nejhezčí život. Ve skutečnosti nechávala chlapce hrát si a číst a všechnu práci zastala sama. Čas šel, chlapci rostli a otec nahlas přemítal: „Možná by mi již hoši mohli v lese pomoci.“ – „I ne, na takovou těžkou práci jsou ještě malí, ještě by si ublížili,“ bránila syny matka.

Čas šel, roky běžely a nejstarší Slunečník se již blížil dospělosti.

„Zítra tomu bude patnácte let, co ses narodil,“ řekl otec a podal chlapci sekyru. „Ráno půjdeš se mnou do lesa a pomůžeš mi.“ Synova tvář se však nerozjasnila pýchou, Slunečník se zamračil: „Nechci s tebou, otče, jít. Je léto, slunce svítí a voda je prohřátá. Raději se půjdu s bratry koupat.“ Teď se však zachmuřila i tvář otcova. „Dost času na koupání ti zbude po práci. Ráno společně vyrazíme,“ řekl otec a šel spát. Však byl po práci náležitě unaven. Jenže ráno podruhé odmítl Slunečník otce následovat. Toho dne otec odešel se zachmuřenou tváří.

Přednáška 19. září 2024