O beznaději

Pokud vám tyto komunikační zkraty naskakují jako první možnost, trochu inspirace ke komunikaci o beznaději lze najít v článku o tom, jak mluvit s depresivními bližními. Jaká slova tedy v takovém rozhovoru zvolit a vůbec, když už jsme u toho Hamleta – mluvit, či nemluvit s blízkým o jeho touze odejít ze světa?

I mezi moderními lidmi vytlačujícími smrt do nejzapadlejších koutů mysli se najdou exoti schopní lehkovážně žonglovat s vážnými pojmy o konci bytí při každé příležitosti. Dalšími jsou podivíni ventilující složitost svých myšlenkových pochodů pomocí černého humoru (k těm bez debat patřím). U takových může zmínka o sebevraždě překvapivě vyvolat i záchvat smíchu.

Když jsem v depresivním lednovém týdnu plném nezdarů uzavřela konverzaci s kamarádkou na WhatsApp sdělením, že si jdu taky číst do postele – knihu o sebevraždě, odpovědí byl zástup smajlíků brečících smíchy a věta Ty nikdy nezklameš. Myslela, že je to další z mých černých žertíků, jimiž upouštím frustraci.

Poslední stéblo

Na knize Dereka de Beurse Mýty o sebevraždě mě zaujal zejména podtitul Jak o ní přemýšlet a mluvit. Osob, které se definitivně rozhodly dát výpověď z pozemského panoptika, jsem totiž osobně potkala víc, než by mi bylo milo. Možná i proto, že se hodně pohybuji v uměleckém prostředí a že mě díky letům stráveným v pomáhající profesi častěji vyhledávají lidé, jimž se nedaří.

Často přemýšlím o tom, zda bych bývala dokázala rozhodnutí svých blízkých zvrátit, kdybych dostala šanci. Mluvení na toto téma jsem si na lince důvěry užila měrou vrchovatou a tyhle hovory patřily k nejtěžším. Představa, že jste poslední stéblo, na kterém visí život neznámého člověka, je neskutečně zavazující. Dokážu ještě někdy zvednout telefon s vědomím, že jsem byla svědkem něčích posledních vteřin na světě a že jsem jako poslední naděje selhala?

Čekala jsem, že se knize dozvím více o chvílích váhání mezi bytím a nebytím a o tom, jak být v takové chvíli tím nejklidnějším a nejempatičtějším průvodcem. Ostatně sebevzdělání je pro mě jediný důvod, proč si o tak chmurném tématu číst.

Pokud byste si tedy knížku stejně jako já pořídili kvůli naději, že se něco praktického naučíte, pak vězte, že návodů je v knize minimum. Zavádějící podtitul navíc u nizozemského originálu nenajdete, ale na emotivní titulní straně českého vydání s převrženou židlí vypadá graficky dobře. A když se – obrazně řečeno – smířím s tím, že jsem místo objednané pizzy dostala risoto, musím přiznat, že nebylo špatné.

Kniha je hlubokou a poctivou sondou do všech aspektů dobrovolného odchodu ze světa, a pokud zrovna nemáte fobii ze smrti, není potřeba se četby bát. Seznámíte se s devíti hlavními mýty týkajícími se sebevraždy stylem podobným pořadu Věřte nevěřte, kdy měl divák rozhodnout, zda vysílaný příběh je pravda, nebo fikce. Je tedy těžké o ní něco napsat tak, abych neprozradila odhalení na konci každé kapitoly…

Jednu věc snad odhalit mohu a musím: že bychom se tématu neměli bát a mluvit o něm je životně důležité. Odvážně, klidně a tak, abychom do uzoučké střílny, kterou osoba v těžké životní situaci či psychickém stavu vnímá skutečnost, nenápadně vsunuli periskop rozšiřující obzor.

A to jde jen tehdy, pokud na téma poctivě přistoupíme a opatrnými otázkami mapujeme prostor, jenž našemu protějšku zbývá, i možné kotvy, které by ho mohly jistit. Zkrátka – zbavit sebevraždu tabuizace, do níž ji zahnal právě strach ze smrti a nechuť ke konfrontaci s vlastní konečností.

Trestuhodné tabu

Ostatně podle nejvýznamnějšího středověkého teologa Tomáše Akvinského byla sebevražda nejtěžším hříchem, protože šla proti lidské přirozenosti – proti pudu sebezáchovy. Sebevrah tak neměl nárok na církevní pohřeb. V průběhu staletí až k současným snahám o prosazení eutanázie jako důstojného odchodu z beznadějného života plného utrpení se kolem ní vytvořila spousta mýtů.

Pro mnoho lidí, kteří závažné psychické problémy nikdy nezažili, je dobrovolný odchod ze světa – toho báječného místa k narození a zábavě – něčím zcela nepochopitelným a odsouzeníhodným. Stejně jako nechápou to, že na rozdíl od doby, kdy bylo potřeba soustředit všechny síly na holé přežití, v blahobytné společnosti počet duševních poruch a nechuti k životu paradoxně přibývá.

Podle autora na světě vlastní rukou umírá jeden člověk za 40 vteřin. Přesto sebevražda patří k velkým tabu současnosti, dokonce i pro lidi, kteří o ní uvažují. Ti proto o svých úvahách mnohdy nezačnou mluvit ani s odborníky. Podle jednoho průzkumu praktičtí lékaři pozdějších sebevrahů poznali zvýšené suicidální riziko ani ne u jednoho ze tří. Lidé zvažující ukončení svého života se stydí a bojí se odsouzení, takže mnohdy disimulují a nechávají si trýznivé úvahy pro sebe.

Málokdo ví, že v mnoha zemích byla sebevražda trestným činem, v USA dokonce až do roku 1966, a v některých arabských a afrických zemích zůstává trestná doposud. Zvláštní představa, že člověka po zpackaném pokusu o odchod na onen svět někdo soudí. Pak ho zavřou, nebo jen zaplatí zdravotní péči a pokutu?

Z rozhovorů s lidmi, kteří sebevražedný pokus přežili, vychází, že polovina z nich zemřít nechtěla. Přáli si jediné: jakýmkoli způsobem se zbavit trýznivých myšlenek a neúnosné situace. Toto zjištění dává velký prostor pro návrat zpět do života a hledání řešení, jak ho učinit snesitelnějším. A také pro naději, že nešťastného člověka ještě čeká kus hezkého života, o který by bylo škoda přijít.

Ostatně podle odborníků může být sebevražda vrcholným nástrojem sebepoškozování – to má také za cíl prostřednictvím fyzické bolesti zmírnit intenzitu duševního trápení. Úvahy o odchodu ze světa jsou totiž plné ambivalencí, obsahují zejména naději o konci současného utrpení, pokud by skončilo, byl by prostor pro život.

Jestliže chcete znát fundované odpovědi na pravdivost mýtů o jednom z největších tabu, je tato kniha opravdu napínavým a čtivým průvodcem. A může vám pomoci lépe pochopit lidi balancující na hraně mezi životem a smrtí.

Chcete‑li se však zbavit strachu o tomto náročném tématu mluvit, v knize najdete jen naprostý základ:

• Mějte na paměti, že člověk přemýšlející o sebevraždě má černobílé tunelové myšlení a někdy je ve dvojí pasti – lapen v neřešitelné vnější situaci i ve svých myšlenkách, takže jen špatně navazuje kontakt.
• Vytvořte atmosféru empatie, pochopení a důvěry.
• Místo nabízení řešení náročné situace klidně naslouchejte.
• Nebojujte se sebevražednými myšlenkami, ale citlivě mapujte prostor od aktuální situace k nedávným událostem, pak přejděte k jejich vztahu se vzdálenou minulostí a od ní se zkuste zaměřit na blízkou budoucnost. Možnost mluvit o tom, co člověka trápí, snižuje pocit bezvýchodnosti a chuti se životem skoncovat.
• Velmi důležité je nevyhýbat se kontaktu s pozůstalými. Cítí se totiž jako oběti i jako viníci, za úmrtí vlastní rukou v rodině se stydí, prožívají silné pocity viny. Často mají i zábrany požádat o pomoc. Izolace pozůstalých zvyšuje riziko možné další sebevraždy.