Nulová naděje

Kdyby pro mě zkrátka představuje základní stavební kámen naší nadějeplné existence. Naděje a víra, že se věci stanou tak, jak bychom si přáli, je sice materiál křehký a neviditelný, přesto bychom bez něj nezkusili a nezakusili nic.

Pokud bychom nevěřili, že nám někdo u silnice zastaví, nestopovali bychom. Bez víry v úspěch partnerství bychom do něj nevstupovali. Nebudu‑li věřit, že zvládnu zkoušku, nebudu ji podstupovat, jestliže nevěřím, že se uzdravím, nebudu se léčit a tak dále.

Naděje versus falešná naděje

„Někdy si říkám, že by se optimisté měli popravovat,“ zní replika jedné z postav legendární hry Divadla Járy Cimrmana. Asi také znáte lidi, kteří prohlašují, že všechno se dá, když se chce – dopadne to dobře, uvidíš – dokážeš cokoliv – všechno je možné… Tak o nich nemluvím.

Tady mi chybí propojení s realitou a nutně musí přijít zklamání, pokud jen slepě a nekriticky následujeme přesvědčení, že všechno dopadne, jak si přejeme. Zvedá mě ze židle, když slyším herce ve filmu někomu říkat, že všechno bude dobré, nejlépe když ještě přidají slib jako záruku.

Ale tento příklad dobře poslouží k popisu opačného extrému. Jím je stav beznaděje a z ní plynoucí pasivita či strach konat, pocit nesmyslnosti. Přesto si myslím, že nulová naděje neexistuje, pokud jsme naživu. Každý, kdo se rozhodl zůstat mezi živými, má alespoň malinkatou naději, kousíček víry. A to je nejen pro odborníky na lidskou duši důležité z mnoha úhlů pohledu.

Jsem psycholog: Umím naději „dávat“ i někde „brát“

Úkolem psychologa je podle finského psychiatra Bena Furmana dávat lidem naději. Když však chceme někomu něco dát, musíme toho sami mít zásobu, dodávám já. Kde se ale taková „věc“ bere? A vážně ji můžeme někde vzít a někomu dát? Tušíme, jak v roli odborníka sami vnímáme víru v život, procesy uzdravení, zlepšení a jak s nimi zacházíme? A počítá se i naděje na to, že se věci nezhorší, nebo prostý fakt, že ten druhý bude moci sdílet své trápení s někým dalším?

Na světě je dobře, jenom když ho máš rád, ale kde to mám brát, kde to mám brát? zpívají Midi‑Lidi a já nemůžu než souhlasit. Pocit naděje a nadějnosti je vrtkavý a přelévá se jako tekutý písek. Pokud se druhý člověk topí v beznaději a my klesáme na mysli, že bychom mu mohli pomoci, ještě pořád si můžeme uvědomit samotnou skutečnost, že je naživu a že dorazil na schůzku s námi.

Zkoušíme objevit zárodky naděje, a někdy mi proto připadá, že jsme takoví proutkaři, hledači zdrojů naděje. Bývá velmi povzbuzující, když se na tuto hru druhý napojí skrze svou zkušenost a dokáže z ní nabrat sílu. To potom dodává naději i mně a společně tak rozdmýcháváme ohýnek, který nás později dokáže zahřát a nedovolí nám v práci a životě polevit.

Samozřejmě je zde spousta různých faktorů, například načasování a jemné zacházení s různými formami podpory. Někdy je čas jen sdílet a uznat, že život občas prostě nestojí za moc.

Nositelé naděje

Co když od někoho čekáme, že jede na vlně naděje a je tím, kdo by měl naše kdyby‑procesy povzbuzovat, ale ono se to nestane? Autority, duchovní, vůdčí osobnosti? Vzpomínám si na rozčilení mé známé po mši, kdy si vyhořelý farář stěžoval na politiku, mladé lidi a zkaženost světa. V takovém případě bychom měli zbystřit, pokud jsme to my, od koho se nadějeplnost očekává a nejsme jí dlouhodobě schopni.

Nemusí to znamenat konec naší praxe, ale třeba zrovna potřebujeme partnera k znovuobjevení vlastní síly věřit, dopřát si pozornost k obnovení rovnováhy. V podstatě na celou terapeutickou práci se dá dívat prizmatem kdyby: mám jako odborník sílu s někým dalším zkoumat zákoutí vět začínajících tímto slovem, nebo právě teď ne?

Ráda bych ještě upřesnila a zdůraznila – samotná naděje je z mého pohledu snad spíše čímsi, co můžeme objevovat a tvořit společně. Myslím, že ji nemůžeme na jedné straně vyrobit a na druhé vyložit jako nákup z tašky. O to víc mi připadá důležité setkání, kde se může takový proces odehrát.

Co s tím?

Nemusíme mluvit jen o kontextu psychologie. Za přemýšlení stojí podle mě i otázky, jak a kdy spoluobjevujeme naději s našimi blízkými, jak a kdo ji dokáže rozdmýchat v nás, jak to vlastně dělá a zda a s kým jsme ochotni tento proces podstupovat.

Napadá mě příklad z jednoho seriálu, kdy se hlavní hrdina potýká s krizí smysluplnosti světa a života vůbec. Padá do letargie, najednou mu připadá, že nic nedává smysl, nic není skutečné. Profesorka filozofie se poté ujme slova a převrátí tento jeho stav naruby:

Fakt, že realitu nelze poznat, a že se tudíž veškeré konání může jevit jako nesmysl, který nás vrhá do stavu Co (proboha) s tím?!?, lze převést pouhou změnou intonace k radostnému a zvědavému Co s tím?

V takové otázce místo zoufalství zní uvědomění si přítomnosti, našich možností při objevování onoho nejistého a neohraničeného světa, možností prostoru a radosti z naší samotné – i když v mnohém záhadné a nevysvětlitelné – existence.

Kdyby jako orientace v čase

Provokativnost výroku z úvodu článku mě inspirovala i k objevení další „funkce“ slova kdyby. Nemusí nás nutně vést pouze k věcem budoucím a přemýšlení o naději. Může nás zavést i do minulosti a k úvaze o tom, co jsme udělali a mohli případně udělat jinak.

Nejsem z těch, kdo tvrdí, že v životě ničeho nelitují a že litovat je špatné. Myslím, že lítost nás může provést užitečným procesem změny, když si uvědomíme její potřebnost, nebo nás přiměje zajímat se o odpuštění. Když zazní kdyby, můžeme se v rozhovoru vlastně podívat, kde zrovna stojíme, jakou částí historie či budoucnosti se zabýváme a jak se vztahuje k současnému momentu.

Konečně, kdyby odkazuje na svět, který neexistuje, na svět představ a fantazie. Dává pohádkovým postavám moc se zhmotnit, příběhům dostat nové konce, obrazům nové tvary. Umožňuje tvorbu a předznamenává další směry přemýšlení a kreativity. Kdybych nevěřila, že z jedné věty zaslechnuté v rádiu stvořím tento článek, tak byste ho teď nečetli…