Nový vztah, staré rány

S podobným problémem se potýká čtenářka Vanesa. Jsem vysoce citlivá žena toužící po rodině, ale stále se točící v nefunkčních vzorcích výběru partnera, napsala nám do redakce. Snažím se hledat smysl jinde, nepodlehnout hormonům, pracovat na sobě, čistit stará zranění. Přesto se mi vrací situace, které nerozumím. Když se otevřu novému vztahu a seberu odvahu otevřít srdce, stane se to, že v jednu chvíli přijde nepatrný spouštěč – mužská slabost, odmítnutí a podobně (co znám od otce) – a z mého otevřeného srdce začnou neovladatelně lítat staré bolesti, zranění, lítosti, které jsem už považovala za zpracované, vybrečím to a vykřičím.

Je to pro mě léčivé, očistí se hlubší vrstvy. Ale muže to vyděsí nebo nepochopí, že to byl můj proces, že to není jeho vina, nedá si to vysvětlit. Stáhne se nebo mě rovnou opouští. A já zůstávám se svým starým přesvědčením, že jakmile jsem pravdivá a zranitelná, přichází odmítnutí. Proč k sobě stále přitahuju ty muže, kteří se mě zaleknou, jakmile projevím svou zranitelnost a otevřu jim srdce? Proč ve mně zamilování otevírá tak hluboké rány, které se při jiných příležitostech nedokážou vyléčit?

Vztahové vzorce

Co se to s námi tedy děje, že někdy prožíváme ve vztazích velmi silné emoce a nemůžeme se z toho dostat ven? Na jedné straně může hrát roli naše vysoká citlivost (hypersenzitivita), na druhé se může jednat o mechanismus, který se nám aktivuje nejen v partnerských, ale i v přátelských vztazích. Vlastně ve všech vztazích, které jsou blízké. Jsou to vztahy, ve kterých se nám znovu připomíná vzorec naší původní vazby, kterou jsme měli v dětství s blízkými osobami.

Více o tom mluví teorie attachmentu neboli připoutání, jejímž autorem je britský psychiatr a psychoterapeut John Bowlby. Děti po narození potřebují bezpečí, jistotu a blízkost pečující osoby – to vše má zásadní vliv na jejich emoční pohodu. Šířeji viděno teorie attachmentu vysvětluje naši kapacitu vytvářet a udržovat vztahy. Ukazuje se také výrazně v momentech opuštění nebo ztráty blízké osoby.

Později tuto teorii rozvinula psycholožka a výzkumnice Mary Ainsworth, která zjistila, že když jsou potřeby bezpečí, blízkosti a jistoty dostatečně naplněny, dojde k vytvoření bezpečné vazby, kterou pak dále opakujeme v dospělosti s blízkými osobami. Když k tomu nedojde, dochází ke vzniku nejisté vazby, která se u dětí a pak i v dospělosti vykazuje například tendencí být ve vztazích závislý, odmítáním, vztekem, celkovou určitou neflexibilitou v tom se adaptovat na prostředí.

Současný anglický psychiatr a gestalt terapeut Neil Harris pak uvádí, že naše „psychické pole“ je vyryto ranými zkušenostmi a je dramaticky pomalé, aby se změnilo se zkušeností.

To všechno může znít poměrně těžce, nicméně je dobré brát tento aspekt v potaz. V případě, že vidím, že mám problémy s blízkými vztahy – ať partnerskými nebo přátelskými, je cenné se na ně podívat optikou teorie attachmentu, protože nám může přinést důležité pochopení a nasměrovat nás dál.

Zranění, které nepřestává bolet

To by mohla být i odpověď na dotaz čtenářky Vanesy, co se děje, že k sobě stále přitahuje ty muže, kteří se jí zaleknou, jakmile projeví svou zranitelnost a otevře jim srdce. Proč v ní zamilování otevírá tak hluboké rány, které se při jiných příležitostech nedokážou vyléčit? Vanesa také popisuje komplikovaný vztah s otcem, který ji trestal a reagoval negativně na projevy její živosti a emotivnosti. Co by tedy pro sebe mohla udělat?

Předně, zmiňuje také svou hypersenzitivitu, což se projevuje sklonem o věcech více hloubat a hlavně vše velmi intenzivně prožívat. Zde by určitě pomohlo zpomalit, netlačit na sebe, pečovat o sebe, své tělo, být na sebe vlídná, nekritizovat se. Už takhle popisuje, že ušla velký kus cesty, a za to je dobré se pochválit, hledat svoje kvality, o které se může opřít, a ty si připomínat.

Pokud bychom se na celou situaci podívali více psychoterapeuticky, bylo by dobré pracovat na tom, aby se cítila bezpečněji a lépe porozuměla tomu, co se s ní děje, a to nejlépe za pomoci odborníka. Můžeme mít kolem sebe podpůrné osoby z řad přátel, ti nám ale s našimi nejsilnějšími emočními problémy nepomohou, navíc pokud se jedná o problém, který trvá roky.

Kdybych si tedy dovolila psychologickou hypotézu, popisovaná emoční zranitelnost může být spojená s přenosem nejistoty, kterou Vanesa zažívala v dětství a v každém novém partnerském vztahu se jí znova aktivuje.

Snadno by se mohlo říci, ať své emoce do vztahu nepřenáší, ale to právě není vůbec jednoduché. Je zde potřeba velká dávka pochopení a trpělivosti pro sebe samu, důvěra, že pokud na sebe nebudu tlačit, podaří se mi jednou tento zacyklený vzorec rozmotat. Vidět, že mám i jiné možnosti, že se můžu učit reagovat na situaci, kterou vnímám jako odmítnutí nebo nezájem, jinak.

Určitě je dobré pečlivě prozkoumat, do jakých partnerů se zamilovávám. Není tam náhodou podobnost s otcem? Toho Vanesa zmiňuje jako komplikovanou osobu, se kterou neměla bezpečnou vazbu. Neopakuji náhodou starý vzorec, kdy toužím po blízkosti a přijetí právě s tímto komplikovaným člověkem, a proto si vybírám pořád stejný prototyp?

Napadají mě k tomu hned námitky, které jsem slyšela od klientů: ale já se do někoho normálního nikdy nezamiluju!

Nechte malou holčičku vyrůst

Vanesa také zmiňuje, že odmítnutí se objeví, když se podle svých slov chová pravdivě a zranitelně. Moje fantazie by zde byla, že jedná pravdivě a zranitelně právě jako malá holčička, která byla odmítána. Proto je potřeba přizvat na pomoc svoji dospělou část a hledat cestu, jak příště k takovým situacím zaujmout jiný postoj. Opravdu se chci nechat znova zraňovat a opakovat stejné vypjaté situace, po kterých se potom cítím strašně?

Určitě by pomohlo zkusit si od lidí, kteří ve mně vzbuzují tak silné emoce, držet odstup. Postupovat opatrně a sledovat, jaké emoce ve mně kontakt s takovým člověkem vyvolává, jak reaguje moje tělo. Co pro sebe teď potřebuji udělat, abych se uklidnila? Často pomůže i jen si toto uvědomit, vědomě dýchat a tím se ukotvit. Odstup potom povede k tomu, že vy budete tím, kdo přebírá kontrolu nad svým životem.

Pro hypersenzitivní lidi je potom také velmi důležité pracovat citlivě se svými emocemi. Uvědomovat si je, brát silné emoce jako svoji součást a tak trochu s nimi počítat. Nevyčítat si, že přišly.

A ještě jedna důležitá věc na závěr. Často si myslíme, že když najdeme toho pravého, všechny naše emoční problémy se vyřeší. Myslím si, že je to jen půl pravdy. Na jednu stranu je dobré vyhledávat jako blízké osoby ty, se kterými se opravdu cítíme bezpečně a jistě, na druhou stranu ale také pracovat na svých bolestech, učit se přijímat zodpovědnost i za své fauly a díky nim hledat možné nové cesty. Nebrat to jako selhání, ale jako zprávu o tom, že je asi potřeba se vydat jiným směrem.