Normální je věřit

„Partner se pořád kouká do mobilu. Žárlím. S kým si sakra píše? Mám nutkání mu zprávy zkontrolovat.“ Zhruba takto můžu ve zkratce shrnout dotaz, který se objevil v poradně. Zároveň z vlastní praxe vím, jak běžné podobné situace jsou. Jak sžíravý pocit nedůvěry může být. Jak je podezíravost sebezničující a v jak extrémní žárlivost může nakonec vyústit. Ale popořádku.

Zdá se to logické: nemám důvěru, tak zjistím, jak se věci mají, a bude klid. Bohužel to tak ale nefunguje. Pokud svému nutkání vyjdeme vstříc, posilujeme ho. Je to jako se závislostí: máte bažení, uspokojíte svou potřebu, chvíli je klid, pak ale vaše tělo zase žádá „odměnu“. Pointa je v tom, že postupně smysly otupují, proto to, co dosud fungovalo, přestává stačit.

Může to vypadat tak, že začnete kontrolou mobilu a Facebooku a postupně se propracujete třeba až k pronásledování, ti technicky zdatnější i virtuálnímu. Protože fantazii má člověk bujnou a vaše pochybnost vám nedá spát, trávíte pátráním po důkazech nevěry stále víc času, až vás pohltí zcela. Hlava začíná přesvědčovat sama sebe o paralelní realitě, protože lidská představivost nezná mezí.

V tuto chvíli už někteří ze zoufalství sáhnou třeba po alkoholu, aby to věčné vnitřní napětí konečně utnuli. Dovedete si představit, že takové řešení je konečná, protože i toho alkoholu zpravidla začíná být potřeba čím dál víc: partner, který má alespoň trochu náhled, vztah opouští – není divu. A z obav se stává sebenaplňující se předpověď. Nemuselo by to tak být. I žárlivost se dá zkrotit.

Kořeny nedůvěry

Nedůvěra v partnera přitom bývá zástupná. Za ní může stát nedůvěra v sebe s kořeny v dětství, kdy jste se neměli na koho spolehnout. Zkusme se nad tím blíže zamyslet.

Scénář první: máte podezření. Začínáte nad ním přemýšlet – kde se vzalo a proč. Cítíte pochybnost a dokážete si ji připustit. Možná si začnete uvědomovat a vidět některé konkrétní problémy ve vašem vztahu, které vaši pochybnost živí.

Vzápětí vám však taky dojde, že ve vztahu nejste sami. A že ať dumáte, jak dumáte, dokážete problém nahlédnout vždy jen ze své strany. A ať zkoumáte, jak zkoumáte, ničeho se nedoberete. Nejste profesionální detektiv, a jak se věci ve skutečnosti mají, ví nakonec jediný člověk: váš partner.

Proto dojdete k závěru, že vám nic jiného nezbývá, seberete odvahu a o svých obavách s ním začnete mluvit. Může to dopadnout jakkoliv. Pro konfrontaci se rozhodnete přesto, že jste si toho vědomi. Protože jedině tahle cesta skýtá možnost záchrany vztahu.

Bude hrát roli spousta věcí: především jak dokážete svou nejistotu a nedůvěru komunikovat a jak jí vůbec rozumíte. Nepochybně to bude zkouška. Ať už se vaše černá očekávání naplní, nebo ne. Váš vztah se v každém případě může významně posunout a nedůvěra vzít za své. Nahradí ji otevřenost, úhlavní nepřítel nedůvěry.

Pokud se odvážíme vidět věci, jaké jsou, začínáme se orientovat. A až když se zorientujeme, máme se čeho chytit. Můžeme zvážit všechna pro a proti a rozhodnout se, co dál, jak se situací naložit. Máme situaci ve vlastních rukou. Dostavuje se pocit svobody a vlastní kompetentnosti. Ke zklidnění dochází i proto, že nemusíme dále držet obrany ve formě sebeklamu či popírání; snažit se ze všech sil zachovat kamennou tvář také stojí hodně energie.

Paradoxem je, že pokud se skutečně nevěra potvrdí, otevřenost je jediná možnost, jak krizi překonat. Opak znamená, že nedůvěra přetrvává. Nadále si držíme odstup, abychom se vyvarovali případného zranění, a vztah spěje k zániku.

Přesto se spousta lidí k otevřenosti a zralé konfrontaci neodhodlá. Pokud by se nevěra partnera potvrdila, považovali by to za své selhání. Nebo jim vyhovuje role oběti, která umožňuje velmi dobře citově manipulovat okolí (jakkoliv to tito lidé nedělají záměrně).

Druhý možný scénář si tedy můžeme představit třeba takto: k otevřené konfrontaci nedojde. Napětí, které v nás přetrvává, však dozajista zachytí i partner. Jsme podráždění a tahle mizérie nemá konce. Je to zničující pro nás, ale i pro vztah, ze kterého se vytrácí vřelost, pohoda a podpora. Přitom náš vztah může být v pořádku a problém nedůvěry pramení z dávné minulosti.

Zkuste ho prozkoumat: co je za ním? Proč nevěříte? Proč si vaše hlava hledá další a další důkazy o partnerově domnělé vině a posiluje tím vaši vnitřní tenzi, aniž byste však měli odvahu se svého protějšku přímo zeptat, jak se věci mají? Jsou k nedůvěře nějaké důvody? Může se klidně stát, že na vaši otázku partner nebude schopný důvěryhodně odpovědět. Nezjistíme to ale, dokud to nezkusíme.

My lidé dokážeme velmi přesně rozumět neverbálním signálům, včetně nesouladu toho, co druhý říká, s tím, jak to říká nebo jak se u toho tváří. Vlastní intuici je nicméně potřeba poznávat a cvičit. Chcete‑li se naučit jí důvěřovat, musíte se také učit upřímnosti sami k sobě.  Intuici vnímat, ale neinterpretovat – což často děláme, aniž bychom si to uvědomovali. Uslyšet, co druhý říká, i když to třeba není to, co byste chtěli slyšet. To není vůbec jednoduché.

Ano, někdy opravdu můžeme narazit na to, že se autentické odpovědi nedočkáme. To je problém. Je ale možné se na situaci podívat z druhé stránky: aspoň víte, na čem jste. Chcete zůstávat ve vztahu s někým, kdo k vám z jakéhokoliv důvodu neumí být upřímný? Možná jste právě objevili, na čem zapracovat, aby dál nedůvěra váš vztah nezatěžovala. Je to práce pro obě strany. Dá se to ale zvládnout, když oba chtějí.

Problém však můžete objevit i na vaší straně. Možná patříte k lidem, jejichž hlavním nastavením je „nevěřit nikomu“. V praxi se s tímhle problémem setkávám velmi často. Lidem komplikuje život v mnoha ohledech. Když si ho ale uvědomí, nemusí je nedůvěra trápit věčně.

Nikomu nevěř

Tenhle program zpravidla vzniká v dětství. Lidé, kterým velmi záhy nezbývalo než spolehnout se sami na sebe (typicky třeba děti alkoholiků), byli nuceni v nízkém věku nést obrovskou odpovědnost. To představovalo neúměrnou zátěž, na niž nebyla prozatím jejich nervová soustava připravená. V dospělosti nezřídka trpívají úzkostmi, depresemi i jinými potížemi.

V dětství se zároveň velmi intenzivně učíme, aniž bychom si to uvědomovali. V tom tkví ta past: co se naučí takové dítě jiného než to, že jediný, na koho se v těžké chvíli může spolehnout, je ono samo! Tohle učení ale neprobíhá vědomě, dítě je nereflektuje, a proto nemá ve své moci.

Mnozí pak do dospělosti od okolí očekávají především ohrožení. Zdráhají se vstupovat do blízkých vztahů, neumějí to nebo nechtějí. Intimita totiž předpokládá sebeodhalení a s tím jde ruku v ruce vyšší zranitelnost.

Kdo trpí nedůvěrou ve vztahu, bojuje zpravidla i s nízkou sebedůvěrou. (Pokud tento článek čtete, máte to štěstí, že si to už uvědomujete.) Nedivím se: pokud jste museli v dětství sami zvládat všechny nároky života, zřejmě jste často chybovali. A to dokáže sebevědomí každého solidně zviklat.

Možná tak partnerovi nevěříte, protože jste se nikdy věřit nenaučili. Možná je za tím vším skrytá nízká sebedůvěra a pochybnost, proč zrovna s vámi by měl chtít zůstat. Pokud si tohle všechno dokážete přiznat, nemusí vás to děsit. Naopak, jste na skvělé cestě!

Můžete prozkoumat, kde má vaše bazální nedůvěra kořeny. Pochopit, jak tahá za nitky vašeho života, a převzít otěže. U každého jsou důvody jiné a cesta k nápravě jinak dlouhá. Není ale nemožná. Pokud k tomu máte vedle sebe člověka, který vás podpoří i v situaci, kdy se odvážíte přiznat vlastní slabiny, je to skvělá zpráva!

Můžete spolu s ním začít získávat a posilovat zkušenost nového typu, na kterou jste dosud nebyli zvyklí: učit se přijímat oporu a zažívat, že důvěřovat je možné a úlevné. Rozhodně vám v téhle situaci doporučuji vyhledat psychoterapii, ať už párovou, nebo individuální. Můžete si díky ní ušetřit bloudění ve slepých uličkách. A ještě intenzivněji se učit důvěřovat. Protože důvěra je tím, na čem jakákoliv terapie stojí.

Uvolněte se a důvěřujte

Možná jste postoj nedůvěřovat „odkoukali“ od vlastních rodičů, kteří s tímto programem žili. Možná vás učili nevěřit nikomu, protože sami nevěřili a měli o vás strach. Možná si nevěříte proto, že rodiče „potřebovali být potřeba“: pomáhali vám a podporovali vás natolik, že jste nikdy nemuseli zdolávat překážky, a nemohli se tak radovat z jejich překonání a posilovat tím vlastní sebedůvěru.

Nebo třeba ve vaší rodině nepanovala otevřenost, všechno se tutlalo pod pokličkou a vy jste vyrůstali v nepředvídatelném napětí, kdy jste nikdy nevěděli, co se v následujících chvílích semele. Nebylo čeho se chytit.

Mohu vás ubezpečit, že normální je věřit. Většina lidí nejsou nebezpeční predátoři a jsou to naopak vaše obavy, co vám komplikuje život a vyčerpává vás, protože vás nutí neustále být ve střehu. Obavy jsou tím, co vás drží v nepříjemně úzké sociální bublině, nikoliv reálné nebezpečí. Jediná možnost je postavit se jim a zkusit to jinak. Nepůjde to hned, ale už první krok znamená změnu a přináší úlevu.

Možná máte za sebou nepříjemnou, traumatickou zkušenost. Moc mě to mrzí a nikomu nic podobného nepřeju. Ani to není vaše chyba, nic jste nezanedbali! Fascinuje mě, že oběti nepravostí velmi často ze selhání viní sebe. Třeba u obětí znásilnění tenhle názor mnohdy přímo podporuje okolí, které si neuvědomuje širší souvislosti situace. Ale chyba je na straně toho, kdo ublížil, nikdy ne naopak!

Věřit je těžké, protože víra se nedá racionálně uchopit. Pramení v hlubších vrstvách, ne v rozumu. Tyto vrstvy často neznáme, příliš se jimi nezabýváme. Zároveň něčemu věřit každý z nás potřebuje. Důvěřujeme samozřejmě tomu, co je pro nás srozumitelné.

Pokud sami sebe příliš neznáme, vyhledáváme jednoduchá schémata „venku“. Třeba i extrémní pohledy, které jsou však jednoznačné a potvrzují naši pozici a kterých se můžeme chytit. Protože nahlédnout a přiznat vlastní slabost by bylo ohrožující.

Ve vztazích podporuje důvěru vzájemná autenticita. A právě tudy vede v terapii cesta. Můžete poznat prameny nedůvěry v dětství, ale obviňováním rodičů nic nezměníte. Stejně tak svalováním viny na partnera a přenecháváním odpovědnosti na něm. Měnit můžete pouze sebe, a to tady a teď. Začít je možné kdykoliv. Není slabost problém si přiznat, ale strkat před ním hlavu do písku.