Nezvaní hosté

• Pokud se stále něčím zabýváme a analyzujeme to ze všech možných stran, můžeme tím například ulevovat svému svědomí: neustálé přehrávání v mysli znamená, že lituji a trpím. Jde o potrestání sebe sama.
• Nebo může jít o imaginární pocit kontroly nad záležitostmi, nad kterými ve skutečnosti žádnou kontrolu nemáme. Následně navíc dochází k přesnému opaku: myšlenky začnou mít kontrolu nad námi.
• Ruminace také někdy slouží k odklonu pozornosti od něčeho, čím se nechceme zabývat. Je to úhybný manévr před nepříjemnými a bolestivými záležitostmi v našem životě.
• Intruzivní myšlenky mohou chránit falešné já, tedy představu, jací bychom chtěli a měli být, která se mnohdy značně rozchází s naším pravým, autentickým já.

Tento mechanismus odráží křehkost a rigiditu ega, které se brání přijmout i své stinné stránky. Ruminace může být způsob, jak udržet svůj sebeobraz neposkvrněný a pohromadě – obrana před nahlédnutím, že nejsme tak dokonalí, perfektní a bezchybní, jak bychom si přáli. Vzniká pak úzkost a jsme nastražení, jelikož se ke všemu navíc přidává strach, že okolí o nás odhalí pravdu, což by pro ně bylo šokující. Mnohem více se však této pravdy bojíme my samotní.

Hloubání

Heinz‑Peter Röhr píše v knize Ztráta kontroly o hloubání. Pokud řešíme nějaký problém nebo záležitost, vyhodnocujeme jednotlivé strategie postupu. Po různě dlouhé době nalezneme řešení a na jeho základě začneme konat, takže přichází úleva. Pokud se zaobíráme tématem z různých stran, avšak stojíme stále na místě, pak problém neřešíme, ale hloubáme nad ním.

Zaobírání se negativními myšlenkami, věcmi, jejichž řešení nemůžeme ovlivnit, nebo záležitostmi, které se odehrály v minulosti a nyní s nimi již nelze nic udělat, je pro naše duševní zdraví škodlivé. Odčerpává velké množství energie a zatěžuje nás. Jelikož při hloubání nemůžeme dospět k řešení, jsme v napětí. Vyplavují se stresové hormony, jejichž hladina neklesá.

Energie je neustále mobilizována a není nikde realizována. Projeví se například jako tuhnutí svalů, bolesti hlavy, překyselení organismu, různé obtíže v trávicím traktu, oslabená imunita. Psychická zátěž, kterou na sebe sami vyvíjíme, se pak odráží v chemické nerovnováze těla. Předpokládáme, že pokud budeme hloubat více, dojdeme k řešení a úlevě. Z hloubání se ale stává trest, jelikož kontrola nad situací je jen zdánlivá.

Porozumění a přijetí

Z pohledu psychoanalýzy jsou vtíravé myšlenky obrazem našich vnitřních konfliktů, nepřijatelných a potlačených přání a emocí. Symbolizují něco, co si nemůžeme vědomě dovolit. Například pokud jsme naštvaní na rodiče, ale vztek neprojevíme, protože „to přece nejde“, dostanou se vytěsněné a potlačené obsahy na povrch právě v podobě nechtěných představ, které jsou často vystupňované do extrému.

Volají tímto po pozornosti, kterou jim nechceme věnovat. Technika volné asociace nám může pomoci vyjádřit své myšlenky, pocity a vzpomínky, které se k intruzím vážou. A to bez cenzury, což bývá úlevné. Mohou se tak ukázat nevědomé obsahy, které na nás mají výrazný vliv. Klíčové je uvědomění, že tohle nejsme my – jsou to jen naše myšlenky.

Důležitým krokem v práci s intruzivními myšlenkami je posilovat schopnost jejich přijetí, což může znít překvapivě. Akceptace myšlenek je klíčovým krokem, abychom je zvládli, a umožňuje nám osvobodit se od jejich tíživého vlivu. Místo toho, abychom se snažili nežádoucí představy potlačit nebo se jich zbavit, učíme se je vnímat jako součást naší psychiky, která se nám snaží něco sdělit.

Prvním krokem je naučit se je pozorovat bez souzení. Když se objeví, můžeme si jich „jen“ povšimnout a nechat je zase plavat. Věnovat těmto obsahům pozornost a dále je rozvíjet nebývá efektivní. Můžeme je však využít jako cestu do našeho nevědomí, které volá po pozornosti. Přebíráme tak nad nimi kontrolu, už nekontrolují ony nás.

Tímto způsobem se vytváří prostor pro větší sebereflexi a porozumění sobě samému. V příkladech z úvodu článku můžeme vnímat potřebu vymezit v blízkých vztazích jasnější hranice, nebo naopak touhu vykročit mimo zažité meze, neplnit vždy očekávání druhých. Vědomě pak můžeme začít riskovat tam, kde to má smysl a kde nezdravě neohrozíme sebe ani jiné.

Intruzivní myšlenky nemusí být zdrojem hanby, strachu a pohoršování se nad sebou. Přijetí a zpracování našich vnitřních konfliktů nás může naopak dovést k většímu klidu, vyrovnanosti a schopnosti žít plnohodnotnější život.