Neztratit se ve vztahu
Na partnera se přirozeně napojujeme. Můžeme zažívat blízkost a zůstat sami sebou?
„Žila jsem s partnerem pět let,“ napsala nám do redakce čtenářka Jana. „Téměř od počátku jsem řešila, že ze vztahu nedostávám to, co do něj sama dávám, že mi tam něco chybí. Když jsem se snažila s partnerem komunikovat, říkával, že je to v mé hlavě, že to, co chci, jsou malicherné věci a nevážím si toho, co mám, co pro mě dělá, že za mnou vůbec jezdí. Své myšlenky jsem zakopala tak hluboko ve své hlavě, že jsem ke konci vztahu, kdy už jsem se dopracovala k pořádné frustraci, nebyla schopná definovat, co že mi to vlastně je, co mi tak vadí. A tak jsem přistoupila na to, co říkal partner, že jsem malicherná a sobecká. Dokonce jsem hledala cestu i přes hormonální změnu, myslela jsem si, že je to snad PMS, že jsem příliš citlivá, emočně vykolejená, cokoliv.“
Zkuste si občas položit několik jednoduchých otázek:
- Cítím se teď v kontaktu sama se sebou?
- Jednám ze své síly, nebo z obavy, že zůstanu sama?
- Je to, co právě říkám nebo dělám, v souladu se mnou?
Ze strachu, nebo z lásky?
Možná zjistíte, že i když jste ve vztahu, potřebujete mít prostor, kde jste jen vy. Právě to vás může držet ve spojení se sebou, když se ve vztahu objeví nejistota.
Zamilovanost sama o sobě není problém. Je to intenzivní, pro většinu z nás krásný stav, ve kterém se přirozeně rozpouštějí hranice mezi já a ty. Tělo zaplavují hormony, které nám pomáhají prožít spojení, blízkost, přitažlivost. Je to tělesná i duševní chemie, která má svůj smysl – bez ní bychom se k sobě možná vůbec nepřiblížili.
Zamilovanost však ještě není láska. Je to spíše fáze, která nás postupně zve, abychom se s druhým setkali i za hranicemi ideálu. Abychom objevovali, kdo ten druhý skutečně je – a kdo jsme my, když nejsme jen v euforii.
Zůstat napojená na sebe v období zamilovanosti neznamená potlačit ji, ale občas se nadechnout a zkontrolovat, jestli v tom, co prožívám, zůstávám i já. Jestli to, co říkám nebo dělám, opravdu chci, nebo jen reaguju na obavu, že bych mohla o druhého přijít.
V těle se to často pozná snadněji než v hlavě: podle napětí, staženého krku nebo naopak podle klidu a otevřenosti. Když se vrátíme k dechu, když dovolíme tělu mluvit, zůstaneme ve spojení s tím, co je živé a pravdivé. Zamilovanost se tím nezmenší – jen se stane vědomější, hlubší a víc zakořeněná. Když v ní dýcháme, když cítíme své tělo a zároveň srdce, může se z ní stát cesta k opravdové blízkosti.
Neztratit se ve vztahu neznamená uzavřít se před druhým. Znamená to zůstat „doma“ v sobě – v kontaktu se svým tělem, dechem, pocity. Připomínat si, že láska není jen o spojení, ale i o prostoru. O přirozeném rytmu přibližování a vzdalování.
Cesta zpět k sobě nezačíná tím, že přestaneme chtít vztah. Začíná tím, že k sobě začneme přistupovat se stejnou pozorností, jakou jsme kdysi věnovali druhému. Že se znovu učíme rozpoznávat, co děláme z lásky a co ze strachu. A že si dovolíme říkat ano věcem, které mají pro nás skutečný smysl – a ne těm, které nás od nás samých odvádějí.
A pokud někdy zjistíte, že jste se zase trochu ztratila… nevadí. I to k lásce patří. Důležité je vědět, kudy se vrátit. Zpátky k sobě. K tělu, které ví, kdy je v napětí a kdy v klidu. Tam je ten domov, ze kterého se dá milovat beze ztráty sebe.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..